Rusalčino jezírko i hornická historie: Tip na výlet po kraji středočeského Palerma

Přes třicet let hoblujeme cestou na chalupu pneumatiky o stejný pruh asfaltu. Takže bylo otázkou času, kdy na mě přijde slabá chvíle: „A dost! Přece se tam dokážu dostat i jinak,“ řekl jsem si. Žena zneklidněná suchem odjela zalévat záhony o den dříve, zařídil jsem se tedy po svém: šup na autobus do Příbrami a odtud pěšky směr jih. Uvidím, kam až dojdu.

Asi nejznámějším lákadlem hned na začátku cesty je poutní areál na Svaté Hoře, nicméně město proslulé gangsterskými praktikami, kovohutěmi a neuspořádaným centrem (mírně řečeno) toho nabízí mnohem víc – včetně zajímavých výstav (Galerie Františka Drtikola) a skvělého koupání (Nový rybník). Nenechte se proto odradit stereotypy panujícími okolo „středočeského Palerma“ a vězte: Příbram umí příjemně překvapit.

Následující dvacetikilometrovou procházku s výhledy na táhlý brdský hřeben lze doporučit každému, koho baví staré hornictví, chce vidět, kde napsal Antonín Dvořák operu Rusalka a na závěr se nechá zlákat k jízdě motoráčkem, který byl už jednou zrušený, a přesto to s ním dobře dopadlo. Zaručit mohu také ticho, samotu a pohodlná spočinutí.

Pro Pražáka je volba jasná: autobus ze Smíchovského nádraží jezdí každých dvacet minut a v Příbrami je za necelou hodinu. Když vystoupíte v Jiráskových sadech, můžete projít pěší zónou s mnoha krámky a dát si na posilněnou vydatný brunch v útulném Time Cafe. Tady ale můžete začít výlet, i když sem dojedete odjinud než z hlavního města.

K chrámu pak vystoupejte unikátními krytými Svatohorskými schody (je jich tu 343, pokud ale započítáte schody překonávající terén dále v areálu poutního místa, je jich symbolických 365) z počátku 18. století podle návrhu K. I. Dientzenhofera.

Netrpělivější mohou začít výlet o zastávku dříve na Sevastopolském náměstí, pak stačí chytnout se zelené značky – z tohoto směru se můžete posilnit v Bistru Ulita. Poté už následuje krátké bezbolestné stoupání. Raně barokní areál s kostelem je nejvýznamnějším mariánským poutním místem v Čechách. Byť tu nikdy nepůsobil, najdete tu Kříž Josefa Toufara, pamětní místo připomínající oběti komunistického režimu. Po krátké zastávce vyrážím zase z kopce dolů, tentokrát Svatohorskou alejí.

I přes město mě spolehlivě provede zelená značka, trasovaná rovněž jako Svatojakubská cesta (Všerubská větev z Prahy do Bavorska). Vede přes rozlehlý rekreačně-sportovní areál, jehož nejpopulárnější součástí je Nový rybník alias Novák – koupaliště s romantickým ostrůvkem, molem, převlékárnami, občerstvením (SeZaM bistro), skateparkem a letním kinem. Následuje méně utěšený úsek přes frekventovanou křižovatku, sídliště Příbram VII a nákupní areál. To už jsem ale naštěstí na periferii, kde se zelená (lokální) značka mění na (významnější) modrou a přede mnou se konečně rozprostírá volná krajina.

Příznivce důlních atrakcí může na chvíli zdržet zaniklá šachta u vrchu Drkolnov, kde se těžilo stříbro a olovo. V útrobách se nachází kolo o průměru 12,5 metru, které sloužilo k odčerpávání důlních vod a je vedeno jako technická památka mezinárodního významu. Nemenším lákadlem je padesátimetrová klouzačka zvaná „úpadnice“, po které se do podzemí vrhají děti i dospělí. Návštěva je součástí většího okruhu v rámci Hornického skanzenu Březová Hora.

Po vyfárání se vnoříte do lesa, kterým vede pěšina lemovaná kanálem, jenž je součástí Vodního díla Struhy – sofistikované, dnes z 95 procent zaniklé soustavy sloužící v 18. a 19. století důlním strojům a zařízením, úpravě rud i hutnictví.

Hladovcům a žíznivcům se vyplatí třísetmetrová odbočka k restauraci Drmlovka v obci Vysoká Pec. Potom je však třeba vrátit se na trasu, která dál vede po modré značce a současně Svatojakubské cestě – jak připomene patník s modrožlutou mušlí.

Obyčejná louka, a kolik parády a radosti může udělat nově vysazená alej a jedna lavička. Vznikla zřejmě u příležitosti vysazení zdejší „Lípy svobody“ ke stému výročí republiky v roce 2018, každopádně jsem blahem bez sebe. Kochám se nádherným výhledem a nechávám se ukolébat až k mírnému zaklimbání rachotem cvrčků. Naštěstí nikam nespěchám.

Pohodlná široká pěšina pokračuje přes osadu Havírna na dosud nejvyšší bod, vrch Leč (628 m. n. m.). Odtud je to kousek k Památníku Antonína Dvořáka, což je poněkud starosvětsky zařízené muzeum, kam nedoporučuju brát děti, pokud je nechcete unudit k smrti. Návštěvníkům, kteří nepatří k zapáleným znalcům skladatelova díla, přijde vhod rozlehlý anglický park (opět s lavičkami), dubovou alejí je možné dojít ke Café Sládkovna.

Ještě rozpačitěji než výstava věnovaná Antonínu Dvořákovi i původním majitelům zámku, manželům Kounicovým, působí blízké Rusalčino jezírko: nevábná vodní nádrž, kde si při vší snaze nedokážu představit cokoliv romantického. Kouknu do jízdního řádu, v kolik jede vlak z osm kilometrů vzdáleného Rožmitálu pod Třemšínem do Březnice. Za dvě hodiny.

Následuje fádní lesní úsek k obci Strýčkovy, kde víceméně končí idyličtější část výletu. Odtud až do Rožmitálu to už bude jen po asfaltu. Naštěstí tudy projede uprostřed soboty zhruba jedno auto za pět minut, nad motoristy převažují cyklisté. Ke smíření se silnicí pomáhá i vzrostlé stromořadí, díky němuž mohu jít v odpoledním žáru převážně ve stínu.

K nádraží na okraji Rožmitálu pod Třemšínem jsou to už jen něco přes čtyři kilometry. Úvahy o vylepšení modré trasy, respektive jejím přetrasování, aby nevedla po silnici, zabírají tolik času a mozkové kapacity (sluneční paprsky jeho výkon notně zpomalují), že to utíká bez náznaku utrpení. Pak už spatřím obilné silo, neklamné znamení, že koleje už jsou blízko. Vzápětí zaslechnu zahoukání, které se pomalu a z dálky přibližuje. Vlak opravdu jezdí.

S lokálkou na desetikilometrovém úseku mezi Rožmitálem a Březnicí to bylo nejvíc nahnuté na přelomu let 2021/2022, kdy byl zaveden „nulový grafikon“. Tak říkají železničáři stavu, kdy trať udržují především pro nákladní provoz, ale pravidelné osobní spoje po ní nejezdí –maximálně zde nadšenci uspořádají jednou, dvakrát za rok „Víkend s párou“.

Místní lidé se vzepřeli: „Dráhy k Rožmitálu historicky patří, vlaky tady jezdily od roku 1899,“ připomněl starosta a dodal: „Dalším důvodem jsou turisté, kterým se po odchodu armády otevřely Brdy, takže Rožmitál se stal důležitým nástupním místem k mnoha výletům.“ Dodejme, že zdejší lesy a kopce v lecčem připomínají nepříliš vzdálenou Šumavu, na rozdíl od ní jsou však téměř liduprázdné.

Neuplynul ani rok, a samosprávě se podařilo vrátit (za vlastní peníze) na zdejší koleje osobní dopravu – byť zatím jen o víkendech. Spoj s oficiálním názvem Rožmitálský motoráček jezdí čtyřikrát za den, jízda trvá šestnáct minut, jsou na ní tři mezizastávky a stojí 34 korun. A to se vyplatí – už proto, že z Březnice jezdí vlaky do Prahy (přes Příbram a Zdice), Písku (a dál do Českých Budějovic) či Blatné (a Strakonic).

Pokud budete mít do příjezdu vlaku víc času, stojí za to navštívit i samotný Rožmitál. Stálá expozice Podbrdského muzea se věnuje zdejšímu učiteli a autorovi České mše vánoční Jakubu Janu Rybovi (nedaleko odtud má mohylu připomínající jeho dobrovolnou smrt). Cvočkařské muzeum ukazuje jinou tradici: zdejší kováři byli tak nezbytní pro výrobu vojenských bagančat, že zůstali za obou světových válek chráněni před odvody.

Je mi líto, že v krásném májovém odpoledni, kdy výlet absolvuji, jsme v celém vagonu jen tři – všichni výletníci s batůžky. V obstarožní soupravě lze otevírat okénka, což pomáhá vytěžit z krátké jízdy maximální požitek. Zároveň mi dochází, že za tuhle romantiku někdo zaplatí a já to nebudu: žena pro mě bude muset dojet z chalupy do Blatné na nádraží autem.