Svět hubne. Vítězství nad obezitou však může vyprovokovat výrobce jídla

Ať vymýšlí názvy klinických studií pro farmaceutického giganta Eli Lilly kdokoliv, v případě klinické zkoušky TRIUMPH-1 se mu to z marketingového hlediska vydařilo. Studie nové látky proti obezitě skončila opravdu na pohled triumfálním výsledkem.

Ověřovaná látka (tzv. retatrutid), která napodobuje účinek tří střevních hormonů najednou, srazila u lidí s těžkou obezitou tělesnou hmotnost do dvou let v průměru kolem 30 %. To je hodnota, kterou se žádná jiná léčba s výjimkou fyzického zmenšení žaludku, nebo jiné podobné bariatrické metody nemůže pochlubit.

Nejde přitom o terno jedné konkrétní firmy, ale poslední z řady úspěchů nové generace léků proti obezitě, jedné z nejúčinnějších novinek, jakou medicína za poslední dekády dostala do rukou.

Otázkou je, co přesně nám „triumf“ přinese. V čem přesně jsme vyhráli a v čem ne? Vítězství to totiž není rozhodně dokonalé.

Retatrutid je v podstatě jen další, vylepšenou generací léků, které už několik let známe jako Wegovy či Ozempic, a jejichž původ lze vystopovat až k obskurnímu výzkumu jedu amerických ještěrů. Což mimo jiné znamená, že jde o prostředek, který se musí brát trvale alespoň v nějaké udržovací dávce. Kdo lék vysadí, tomu se hmotnost s velkou pravděpodobností vrátí, protože tělo si jednou nabranou váhu brání a léky ho jen „přemlouvají“, aby si hubnutí nechalo líbit.

Moderní přípravky tedy nejsou „léky“ ve stejném smyslu, v jakém známe lék na zápal plic či angínu. Jde v podstatě o trvalé potlačení nemoci, která je do velké míry výsledkem našich životních podmínek.

Dobrou obdobou by mohl být inzulin u cukrovky prvního typu. Ten proměnil rozsudek smrti ve zvládnutelný stav, ale samotnou nemoc neléčí a pacienti ho musí brát celý život. Podobným případem jsou i statiny, tedy léky na snižování krevního tlaku a snížení rizika onemocnění srdce. Léky, které snížily úmrtnost na infarkty a zachránily tak miliony životů, dnes užívají doživotně desítky milionů lidí, a (téměř) nikdo v tom nevidí nic pozoruhodného.

Změna je přitom už vidět na statistikách. V USA, které jsou nejrozvinutějším trhem (protože tady výrobci za své léky dostávali nejvíce) podíl dospělých s obezitou klesl z rekordních 39,9 % v roce 2022 na 37 % v roce 2025 - poprvé po desetiletích nepřetržitého růstu.

Znamená to, že za tři roky z kategorie obézních dokázalo „vystoupit“ zhruba 7,5 milionu lidí. Nutno dodat, že data jsou to poněkud nespolehlivá, protože závisí na hlášení samotných pacientů, nikoliv na objektivních medicínských údajích. Ale jak bylo řečeno, i v rámci tohoto systému sledování hmotnosti Američanů jde o historicky ojedinělou událost, takže za ní něco bude.

Aby léky mohly mít takový masivní dopad, musí být dostupné – a tedy i levné. A cena skutečně klesá velmi rychle. Zatímco v době uvedení na trh před zhruba pět lety injekce jako Wegovy stály v USA přes 1000 dolarů měsíčně, v poslední době přišly na trh dvě tablety (semaglutid loni v prosinci a orforglipron letos v dubnu), které mohou s dobrým pojištěním vyjít i jen na pár desítek dolarů měsíčně.

Federální program Medicare také od letošního roku nabízí možnost brát některé přípravky (v injekci i tabletě) s doplatkem 50 dolarů měsíčně (tj. cca 1100 korun), což je na americké poměry extrémně nízká cena za lék.

Dodejme hned, že v Česku k podobně radikálnímu poklesu nedošlo i proto, že cena nikdy nebyla tak vysoká. Doplatky se pohybují prakticky od nuly (pro některé pacienty s cukrovkou a obezitou) až v krajním případě do zhruba 10 tisíc korun.

Peníze tedy v léčbě stále hrají větší roli, než by si lékaři přáli: „Pacienti nejčastěji léčbu vysazují právě z finančních důvodů,“ říká na základě svých zkušeností Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie IKEM a předseda České obezitologické společnosti.

Z hlediska vývoje do budoucna je ovšem důležitější pohyb na velkých trzích, jako jsou USA, kde ceny nadále klesají – a v klinických zkouškách čekají další desítky látek, takže konkurenční tlak by neměl ustávat. I když tedy český systém nereaguje nijak rychle, dá se očekávat další zlevňování. I proto, že samotná výroba přípravků není nijak náročná.

Každý úspěch má ovšem i své stinné stránky. Mimo jiné proto, že čím lépe lék funguje, tím slabší je tlak měnit cokoli dalšího. V případě obezity je to na prevenci.

„Stále platí, že bychom měli vzniku obezity a jejích komplikací především předcházet – a v tom jsme se bohužel prakticky neposunuli,“ říká Haluzík. Zabránit vzniku obezity tedy neumíme o nic lépe než dřív, a dokud existuje pilulka, ubývá důvodů se o to vůbec pokoušet.

Podobné je to s prostředím, které obezitu „vyrábí“. Nabídka levných, kaloricky vydatných a na míru lidskému mozku pečlivě chuťově navržených potravin nikam nezmizí. Předchozí velká vítězství veřejné péče často zlepšovala naše zdraví tím, že změnila prostředí, ve kterém žijeme. Kanalizace a čistá voda vyhnaly infekční nemoci tím, že vyčistily zdroj; nikdo nedostával vlastní filtr na špinavou vodu. Obezitu řešíme obráceně – přes jednotlivce. Místo abychom „vyčistili“ nabídku potravin, dostaneme (nebo velká část z nás dostane) „filtr“ v podobě léku.

To může oslabit i politickou podporu nástrojů, o nichž se v souvislosti s epidemií obezity léta mluvilo, například daní z nezdravých potravin nebo přísnější regulací marketingu. Haluzík k tomu střízlivě dodává, že politická vůle zásadněji sáhnout na potravinové prostředí tu vlastně nikdy pořádně nebyla, takže nejde o zásadní změnu.

Změnu však rozhodně pocítí potravinářství. Nabízí se otázka, zda nezačne jakási přetahovaná: zda výrobci nezačnou potraviny upravovat tak, aby účinek léků přebili. Fyziologie napovídá, že v přímém souboji by to bylo obtížné. Přípravky ze skupiny GLP-1 totiž nepůsobí na samotné jídlo, ale na systém, který rozhoduje, jakou pro nás jídlo má hodnotu. Tlumí chuť k jídlu, posilují pocit sytosti a u řady lidí oslabují i odměnu, kterou mozek s jídlem spojuje.

Potravina může svůj signál zesílit, ale lék snižuje citlivost přijímače. To je pro výrobce nepříjemná výchozí pozice. Moderní průmyslové potraviny stojí do značné míry na tom, že dokáží velmi přesně využívat naši přirozenou citlivost na kombinaci tuku, cukru, soli, vůně a textury. GLP-1 léky tuto citlivost neodpojují úplně, a ne u každého stejně, ale u velké části lidí ji tlumí natolik, že jednoduchá strategie „udělejme jídlo ještě lákavější“ nemusí mít (z hlediska výrobce) kýžený efekt v tom, že nás nedonutí jíst více.

Pravděpodobnější proto není, že by vypukl potravinářský závod ve zbrojení, ale to, že se výrobci přizpůsobí nové situaci. Pokud člověk sní menší objem jídla, dává smysl bojovat o to, aby právě těch několik soust bylo dražších, hutnějších nebo vnímaných jako hodnotnější. Místo většího balení levné pochutiny může přijít menší porce prémiové čokolády, místo běžné kalorické svačiny výrobek, který slibuje bílkoviny, vlákninu a lepší kontrolu hladu. Část nabídky se tak může navenek „zezdravit“, aniž by se nutně změnila základní logika systému.

Lidé také nejedí pouze z hladu, ale také ze zvyku (třeba v určitou denní dobu), ze společenských důvodů nebo třeba proto, aby se sami odměnili. I to jsou cesty, kterými se potravináři mohou dostat do našich peněženek, potažmo žaludků.

Masové užívání GLP-1 přípravků tedy může snížit množství snědených kalorií, zároveň však může vést k tomu, že zbývající kalorie budou dražší, koncentrovanější a pečlivěji navržené. Výsledkem nemusí být zdravější potravinové prostředí, ale nový kompromis: lidé budou štíhlejší díky léku, zatímco nabídka kolem nich se přizpůsobí tomu, že žaludek je menší trh než dřív.

Proces ostatně už začal, zejména znovu v zemích, kde je užívání přípravků proti obezitě rozšířenější než u nás. Například v USA některý lék z této skupiny užívá podle průzkumu více než 10 % všech obyvatel.

Martin Haluzík vzpomíná, jak během nedávné cesty narazil na obchod řetězce Smoothie King: „Ten dříve prodával nepříliš zdravá a hodně sladká smoothie a zmrzliny, nyní se soustředí na smoothie, sendviče a tousty s vysokým obsahem bílkovin a nabízí i personalizovaný program pro uživatele GLP-1 léků.“ Posun poptávky navíc možná svede to, co daně a etikety spolehlivě nedokázaly – totiž přimět výrobce, aby změnili nabídku.

Nástup opravdu účinných léků proti obezitě je dobrý příklad „technologické náplasti“, což je termín, který zřejmě jako první použil v roce 1966 fyzik Alvin Weinberg. Myslel ho tehdy pochvalně: společenské problémy jsou obtížné mimo jiné proto, že vyžadují změnu lidského chování, a ta bývá pomalá, nejistá a vyžaduje značnou politickou vůli a energii.

Technické řešení tuto potřebu neodstraňuje vždy natrvalo, ale dokáže ji obejít. Termín nabyl později spíše negativního významu jako „solucionismus“, tedy sklon sahat po nějaké technologické či technokratické odpovědi dřív, než jsme si přesně ujasnili, jakou otázku vlastně řešíme.

Léky proti obezitě jsou v tomto smyslu téměř učebnicovou Weinbergovou náplastí. Místo výzvy „jezte méně“ omezují chuť k jídlu. Problém, který se dlouho popisoval jazykem vůle, návyků, marketingu a prostředí, převádějí do řeči receptorů, hormonů a farmakologie. To může znít jako přílišné zjednodušení problému, v praxi ovšem tato redukce překvapivě dobře funguje.

Solucionismu se obvykle vyčítá, že vše převádí na technické úlohy a často přitom zakryje skutečné příčiny vzniku potíží, které chce řešit. Ale případ obezity ukazuje, že zjednodušení často fungují: počty obézních začínají klesat a léky mají u velké části pacientů účinek, jaký předchozí intervence nenabízely. Odmítnout takové řešení by bylo kruté: znamenalo by ponechat lidi v prostředí, které k přibírání systematicky vybízí, a přitom jako jediný prostředek proti tomu nabízí „silnou vůli“ nebo čekání na reformu, která dost možná nikdy nepřijde.

Zdaleka to ale neznamená, že problém zmizel. „Technologická náplast“ tlumí projevy problému, ale příčiny nemění. Potravinové prostředí se nemusí zásadně proměnit, protože jeho následky lze farmakologicky korigovat. Léky bude nejspíše velká část lidstva brát dlouhodobě. Tím se tlak na prevenci a úpravu prostředí dál oslabuje; Weinberg tuto slabinu svého konceptu sám připouštěl a případ obezity jeho slova potvrzuje.

Triumf technologického „solucionismu“ tedy rozhodně není dokonalý, ale nevratný. I když jsme totiž obezitu nevyléčili, našli jsme si řešení, díky kterému na tento problém budeme moci do velké míry zapomenout. A to druhu Homo sapiens ke spokojenosti bohatě stačí.