Důvěra v média se propadá. Ale Češi jim přesto věří víc, než se může zdát

Letošní Digital News Report Reuters Institutu při Oxfordské univerzitě přinesl neradostnou zprávu: důvěra v média po celém světě klesla na rekordní minimum. V průměru věří zprávám jen asi 37 % lidí, naopak stále více lidí se jim vyhýbá.

V Česku je obecná důvěra ve zpravodajství ještě o něco nižší, pouhých 31 %. Za posledních jedenáct let, kdy každoroční výzkum probíhá, to znamená pokles o osm procentních bodů. A to i přesto, že se Česko podle organizace Reportéři bez hranic řadí mezi země s největší svobodou tisku na světě.

„Podobný trend lze pozorovat ve většině evropských zemí, zejména ze střední a východní Evropy, ale nevyhýbá se ani mnoha západním státům, jako například Německu, Belgii, Velké Británii či Francii, přičemž v těch dvou posledních je poměr lidí, kteří médiím důvěřují, dokonce nižší než v Česku,“ poznamenává Václav Štětka z European University Viadrina, který je autorem analýzy české mediální krajiny v rámci zmiňovaného Digital News Reportu.

„Na poklesu důvěry se podle výzkumů podílí vzestup populismu a antisystémových stran, které se typicky vymezují vůči mainstreamovým médiím, ale také rostoucí vliv digitálních platforem, které se pro stále větší množství lidí stávají primárním zdrojem informací. Ve střední a východní Evropě pak k těmto trendům přistupuje ještě obecně nižší míra redakční autonomie a novinářské svobody, takže média jsou pod větším tlakem ze strany politiků, majitelů a dalších byznysových aktérů,“ dodává odborník na média a politickou komunikaci.

Na místě je ale otázka, co vlastně důvěra v média znamená. Oněch 37, respektive 31 procent totiž odpovídá na tezi, že lze „většině zpráv většinu času důvěřovat“.

„Vyjádřit souhlas s takto obecně formulovaným výrokem proto vlastně znamená dát zpravodajskému prostoru jako celku jakýsi bianco šek,“ komentuje odbornice Marína Urbániková, která působí na Karlově i Masarykově univerzitě.

Jiným (nikoliv nutně lepším, či horším) způsobem měření důvěry v média je pohled na jednotlivé mediální značky a důvěru v ně. „Když se respondentů ptáme na zprávy obecně, mohou si představit celé informační prostředí včetně sociálních sítí, dezinformačních webů nebo obecné debaty o médiích či novinářích. Když hodnotí konkrétní média, opírají se o vlastní zkušenost s konkrétními značkami, které konzumují,“ vysvětluje Alena Pospíšil Macková z Masarykovy univerzity.

Seznam Zprávy se proto rozhodly zmapovat, jak si stojí jako celek česká média z hlediska důvěry právě v jednotlivé značky. Čísla níže vyjadřují zprůměrovanou důvěru a nedůvěru pro všechna jednotlivá zpravodajská média hlavního proudu, tzv. mainstreamová média (například tedy Seznam Zprávy, Českou televizi, Český rozhlas, CNN Prima News nebo deník Právo).

Tím, že jde o zcela jiný typ otázky i měření, se procenta výrazně odlišují od obecně položené otázky výše. Jak poznamenává Marína Urbániková: „Není proto nijak rozporné být skeptický k tvrzení, že lze důvěřovat ‚většině zpráv většinu času‘, a zároveň důvěřovat konkrétním zavedeným médiím. Takové rozlišování je ostatně v dnešním informačním prostředí žádoucí.“

Podle této metriky tak můžeme říct, že důvěra ve zpravodajská média v Česku od roku 2020 (dřívější vydání Digital News Report zobrazovala důvěru v jednotlivá média jiným způsobem) spíše stagnuje. A průměrná nedůvěra se pohybuje pouze u asi 20 % dotázaných Čechů.

To ovšem neznamená, že těchto 20 % nevěří všem médiím – nedůvěra se liší významně podle konkrétního média. Zatímco Hospodářským novinám nedůvěřovalo v průběhu let 10-17 % populace, televize Nova se pohybovala mezi 24 a 33 %. (Ještě podstatně méně důvěryhodný je Blesk, ale ten, jakožto bulvární médium, nebyl do naší analýzy zahrnut.)

Zajímavější tak může být srovnání, jak Česko vychází ze srovnání s dalšími státy Evropy. To může ukázat, jak moc věří obyvatelé různých zemí novinářům a novinářkám z těch největších tamních médií.

A jak z tohoto srovnání vyšlo Česko? „Řekla bych, že si vedeme dobře hlavně ve srovnání s naším regionem, střední a východní Evropou. V českém prostředí si klíčová zpravodajská média i média veřejné služby stále udržují relativně vysokou míru důvěry,“ komentuje data Alena Pospíšil Macková.

Paradoxní je, že důvěra ve zpravodajská média nutně neodráží geografickou polohu země – jinými slovy ne vždy platí, že občané států západní Evropy mají ve svá média nejvyšší důvěru. Jedinou kompaktní výjimkou jsou severské země – to lze vidět i na výše zmíněné obecné důvěře v média, která v těchto státech dokonce roste.

„Ve Švédsku vzrostla důvěra za posledních deset let ze 40 na 52 %, v Norsku ze 46 na 53 %. Může to být dáno tím, že si lidé v těchto zemích více uvědomují důležitost profesionální žurnalistiky v kontextu záplavy manipulací a dezinformací, zejména na sociálních sítích. Relativně vysoká důvěra v média v těchto zemích také nepochybně souvisí s celkově vyšší ochotou občanů za média platit: v Norsku platí za online zpravodajství 40 % lidí, ve Švédsku 32 %. V Česku je to pouze 13 %,“ komentuje Václav Štětka.

„Důvěra v média nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale je součástí širší kultury důvěry, která se mezi společnostmi výrazně liší. Souvisí například s obecnou důvěrou v druhé lidi, ve veřejné a politické instituce a jejich představitele. V severských zemích bývají tyto různé formy důvěry obecně vyšší, což se promítá také do vyšší důvěry v média,“ dodává Marína Urbániková.

Jak ale vyplývá z dat, nepříliš silné pozici se těší například média v již zmiňované Francii a Velké Británii. „Obě země v tomto srovnání vycházejí poměrně nízko, ale pravděpodobně z trochu odlišných důvodů. Ve Velké Británii se do důvěry v média dlouhodobě promítá politická polarizace a spory kolem konkrétních mediálních institucí. Ve Francii je naopak patrnější širší skepse vůči institucím a elitám obecně,“ porovnává Alena Pospíšil Macková.

Vůbec nejhorší situace je v Maďarsku. To je dokonce jedinou zemí ze všech zkoumaných států v Evropě, která má vyšší průměrnou nedůvěru než důvěru, a překonává tak i Srbsko nebo Turecko. Je ovšem třeba podotknout, že průzkum probíhal ještě před konáním letošních parlamentních voleb – po nich v Budapešti usedla nová vláda, která na počátku července zahájila kompletní proměnu tamní veřejnoprávní televize zcela ovládnuté v minulém období autokratickým režimem premiéra Viktora Orbána.

I ve vztahu k soukromým médiím byli ale Maďaři v průzkumu vlažní: mnoho mediálních domů bylo napojeno na Orbánovu vládu například skrz reklamní zakázky. Není tak náhoda, že právě maďarská veřejnoprávní média si v evropském porovnání stojí (či přinejmenším na začátku roku stála) suverénně nejhůře.

Pozorný čtenář si mohl všimnout, že nedůvěra vůči veřejnoprávním médiím v Maďarsku, ale například i v Polsku (kde byla veřejnoprávní TVP dlouhou dobu pod přímým vlivem vlády) dokonce překonává nedůvěru ve všechna mainstreamová média.

A tak si můžeme položit otázku: do jaké míry věří Evropané více, či méně svým veřejnoprávním médiím než médiím soukromým?

Česká televize a Český rozhlas si tak ve všech těchto ukazatelích udržují velmi přesvědčivá čísla. Jiný obrázek ale ukazuje odpověď na otázku, jaký mají česká veřejnoprávní média přínos pro život v Česku – odpovědi pozitivní a negativní jsou mezi českými respondenty v podstatě vyrovnané. V tomto ohledu jsou tak Češi skeptičtější než Rakušané, Němci, ale třeba i Rumuni.

„Není divu, že v kontextu dlouhodobé informační kampaně proti veřejnoprávním médiím je společnost v otázce na jejich přínos rozdělena – odpovídá to víceméně rozložení odpovědí na financování z poplatků. Důvěra je ale jiný koncept, nelze ho s tím ztotožňovat,“ upozorňuje Václav Štětka.

Pro zajímavost se můžeme ještě podívat, jak si v Evropě vedou bulvární média. Je ale nutné poznamenat, že oproti těm mainstreamovým jich Digital News Report zmiňuje jen relativně málo (pro Česko to je pouze Blesk), v některých zemích chybí jakýkoliv zástupce bulváru zcela. Je proto nutné brát výsledky s rezervou.

Jak tedy můžeme odpovědět na otázku, do jaké míry jsou pro Čechy důvěryhodná „tradiční“ média?

„Z dat nevyplývá, že by Češi médiím plošně přestali věřit. Jsme sice vůči mediálnímu světu skeptičtí a opatrní, ale lidé pořád umí rozlišovat a k řadě tradičních redakcí si zachovávají stabilně silnou důvěru,“ odpovídá Alena Pospíšil Macková.

„Mediální a digitální gramotnost neznamená bezvýhradně důvěřovat zpravodajství jako celku, ale umět posuzovat důvěryhodnost konkrétních zdrojů a informací,“ dodává také Marína Urbániková.