Adriena Šimotová nebyla jen křehká malířka. Štětec vyměnila za nůž

Fleky od lepidla sehrály neblahou roli v příběhu neuskutečněné newyorské výstavy. V roce 1976 ji domlouvala exilová sběratelka umění Meda Mládková pro malířku Adrienu Šimotovou. Umělkyně v té době začala experimentovat, avšak kvůli technologické chybě její textilní koláže zůstaly padesát let v depozitáři. Až nyní jsou součástí výstavy Milá Adrieno… v pražském Museu Kampa, která potrvá do 13. září.

Přehlídka připomíná 100. výročí narození jedné z nejvýznamnějších českých malířek Šimotové, jež zemřela v roce 2014. Jubileum inspirovalo ještě tři další významné galerie. V květnu skončila výstava v lounské Galerii Benedikta Rejta, v říjnu Šimotovou svými přehlídkami připomenou také Galerie výtvarného umění v Chebu a Moravská galerie v Brně.

Na Kampě je nyní k vidění přibližně osm desítek děl připomínajících přátelství mezi umělkyní a Medou Mládkovou, sběratelkou, mecenáškou i zakladatelkou Musea Kampa. „Myslím, že si byly blízké, i když jejich korespondence je hodně faktografická. Psaly si o tom, kde byly, co viděly, navzájem se žádají o fotky z výstav. Tykat si začaly až po osmi letech. Meda věřila v důležitost díla Šimotové a hledala cesty, kde je prezentovat,“ říká šéfkurátor Jan Skřivánek.

Práce ze sbírky muzea doplnil dalšími zápůjčkami, které nakonec tvoří třetinu přehlídky. Z veřejných i soukromých kolekcí Skřivánek vybral většinou velké obrazy, jež jsou v dialogu s grafikami vlastněnými muzeem. „Domácí“ je však také trojice velkolepých figur vyřezaných do vrstveného karbonového papíru, které patří k autorčiným nejoceňovanějším pracím.

Monumentální díla vznikla v roce 1984 během pracovního pobytu v bývalém klášteře v Hostinném, kde měla Adriena Šimotová k dispozici role papíru z místní papírny. Vytvořila celkem šest figur, Museum Kampa má tři z nich.

„Šimotová je vystavila roku 1986 v Brně v Domě pánů z Kunštátu, to byla její první oficiální výstava po šestnácti letech. Meda Mládková je koupila ve stejném roce na podzim. Zaplatila 1500 dolarů za každé z trojice děl,“ říká kurátor a porovnává to s nákupem učiněným o dekádu dříve: v polovině 70. let Mládková uhradila 1500 dolarů dohromady za šest textilních obrazů. „Byla to velmi přátelská cena. Důvodem bylo, aby se mohla uskutečnit výstava,“ objasňuje Skřivánek.

Socialistické Československo kontakty se zahraničím, především se západními zeměmi, kontrolovalo. Aby je mohla Šimotová vystavit v USA, musela Meda Mládková díla nejprve koupit přes státní podnik Art Centrum, jenž si strhnul tučnou provizi.

Dále bylo domluveno, že sběratelka tyto kusy zapůjčí na přehlídku galerii v New Yorku. Šimotová kromě nich poslala i podrobný nákres, jak by si je přála rozmístit ve výstavní síni. Ještě tam píše, že to probírala se Stanislavem Kolíbalem, kterému Mládková zprostředkovala výstavu o rok dříve. V dopise, který aktuální výstava také ukazuje, nakreslila originální způsob přichycení děl na zdi – obrazy měly být mírně předsunuté, neměly se dotýkat stěn.

Vystavený dopis se však minul s psaním mířícím z Ameriky. Sběratelka, žena finančníka Jana Mládka, rovněž československého exulanta, v březnu 1976 píše, že vše je špatně, že se na obrazech začaly objevovat skvrny od lepidla. Mládková rozhodla, že to tak nejde vystavit, že je dílo znehodnocené.

„Možná to byla chyba autorky, která při tvorbě experimentovala, nebo to bylo jinou vlhkostí na pobřeží USA než v Evropě, nebo se stalo něco cestou,“ krčí rameny Jan Skřivánek, podle něhož měla situace nakonec dobré vyústění.

Domluvilo se, že Mládková zaplatí umělkyni letenku a ubytuje ji u sebe ve Washingtonu, kde Šimotová s obrazy zkusí něco udělat. Vstřícnost úřadů komunistického státu, který cesty na Západ povoloval jen výjimečně nebo prominentům režimu, kurátor vysvětluje obavou Art Centra, že by mohlo být požádáno o navrácení dolarů.

Šimotové se díla nepodařilo opravit, i když si s tím podle Mládkové „dala hodně práce“. Během pětitýdenního pobytu však stihla navštívit Chicago, Filadelfii a New York, přičemž tam načerpala další podněty.

Textilní práce ze 70. let zhotovené pro New York jsou nyní k vidění v Praze, některé vůbec poprvé. Od ostatních děl se odlišují stopami zašpinění. „Přišlo nám, že to znehodnocení neruší. Po padesáti letech, navíc s tou historií. Je to vrstva, kterou není nutné maskovat. Proto jsme je vystavili nerestaurované,“ říká kurátor. „Před deseti lety se jedna práce restaurovala a tu jsem sem nakonec nedal, zdála se mi plochá,“ zmiňuje.

K vystavení obrazů, které neodpovídají záměru autorky, má i jiný důvod, než jen že jde o historický dokument. „Tento soubor je poloha Adrieny Šimotové, jakou dosud nikdo neviděl. Je to začátek jejích experimentů, které vrcholí vyřezávanými kresbami do karbonových vrstvených papírů,“ říká šéfkurátor.

Na rozdíl od již známých textilních prací, světlých a téměř monochromatických, ty poškozené existují v barvě a navazují na nejstarší malířskou tvorbu Adrieny Šimotové.

„Ukazují ten přelom, moment, kdy opustila malbu a začala zkoušet něco jiného. Dosud se myslelo, že se z malby rovnou posunula k textilním dílům barevně minimalistickým a existenciálním. Ty barevné práce nikdo neznal, včetně díla, které jsme dali na plakát,“ říká kurátor a odkazuje na ostře červenou vyřezávanou siluetu ženy sedící na židli.

Jan Skřivánek se na výstavě rozhodl zvýraznit jinou stránku tvorby Adrieny Šimotové než tu zažitou. „Od 90. let se zdůrazňuje spirituální rovina, která je nepochybně důležitá, ale myslím, že její dílo má více vrstev. Nejčastěji se píše, že je to křehké a intimní. Tomu se nejde vyhnout, ale svádí to ke schematickému vnímání. Přitom když vyměnila štětec za nůž, nemohla to být křehulinka. V tom muselo být něco silného a odvážného, chtěl bych zdůraznit tuto vitalitu,“ vysvětluje svůj záměr kurátor. „Setmělá místnost, ve které je nasvícené torzo těla – to sice funguje, ale viděl jsem to mockrát, je to už klišé.“

V muzeu na břehu Vltavy vystupují do popředí malby jemné, přesto výrazné barevnosti, na kterých se odehrávají všednodenní, trochu intimní rituály. Navlékání punčochy, obouvání, česání. Dynamické linie v neobvykle komponovaném prostoru pláten se opakují v grafikách. Divák se cítí obklopen lidskou blízkostí.

Adriena Šimotová své obrazy ze 60. let okomentovala: „Zprvu mě na člověku upoutalo jeho gesto. Závratný fakt, že tisíce, miliony lidí dělají v určité chvíli nějaké všední gesto podobné mému. Toužila jsem vytrhnout toto gesto odněkud z času a prostoru, zaznamenat a fixovat ho do nově vymezeného prostoru.“

K posledním malbám z roku 1973 patří na Kampě dva obrazy, v nichž se vyrovnává se smrtí svého muže, malíře Jiřího Johna. Zemřel v roce 1972, bylo mu 48 let. První plátno zachycuje opuštěné lůžko, nemocniční kachličky a siluetu či stín člověka. Druhé je rovněž z nemocničního pokoje. Tematizuje kytičku konvalinek, jež zbyla na nočním stolku.

„Kdyby autorka zůstala jen u malby, byla by i tak velmi zajímavou postavou českého umění,“ konstatuje před dvojicí obrazů kurátor. „Už jen ten způsob, jak rozbíjí prostor, a jak zachází s barvou. Ale ona šla v tvorbě ještě dál, protože se jí zdálo, že malba jí už neklade odpor. Pokaždé, když měla pocit, že už něco umí, začala něco jiného.“

Výstava na Kampě zahrnuje i soubor takzvaných uhlových frotáží z 90. let, kdy Adriena Šimotová do papíru otiskovala domácí nábytek. Jsou tu i lidské postavy na papíře vysypávané barevnými pigmenty přes matrice a také čtyři velkoformátové kresby ze souboru Schoulení s barevnými otisky lidských těl.

Soubor vznikl v době, kdy už byla malířka odkázána na kolečkové křeslo a nemohla dál využívat svůj podkrovní ateliér. Myslela si, že bude dělat jen malé kresby. „Můj kurátor mě ale ponoukal, ať se toho nebojím a zkouším i velké formáty, jako jsem dělala dřív,“ řekla v roce 2011. Vedle frotáží začala podobně jako kdysi Henri Matisse kreslit za pomoci dlouhé tyčky na papír ležící na zemi.

Středně velká výstava v Museu Kampa sice není retrospektivou, přesto ukazuje mnohostrannost tvorby Adrieny Šimotové. Skutečně pozměňuje pohled na její umění, které není pouze křehké a meditativní, ale také velmi vitální.

Podobnou změnu kurzu ve vnímání významné umělkyně má v plánu i chystaná výstava v Chebu, která pod názvem Adriena Šimotová: Radost ze života začne 1. října. Připravuje ji historička umění Marie Klimešová, jež se zaměří na výtvarné dílo od prvních zralých prací do začátku 70. let. Umělkyni chce představit jako osobnost s velkou vnitřní silou, silnou energií, spontaneitou a radostí ze života.

Poslední z připomínkových výstav začne v polovině října v brněnském Pražákově paláci. Budou tam k vidění velkoformátové práce na papíře z 80. let.