Článek
Prezident Petr Pavel vrátil vládě novelu o rozpočtových pravidlech. Sněmovna ho v příštích týdnech s největší pravděpodobností přebije – hlasů má dost a nikdy neskrývala, že širší prostor pro utrácení bere jako svůj program.
Věcně se tedy nic nezmění. První veto od voleb ale i tak zaslouží medaili. Jiné velké špatnosti jsou ještě v procesu a toto je první hotová norma, kde odpor dává smysl.
Třeba se aspoň někdo z vládních příznivců ještě jednou zamyslí nad tím, jestli je rozumné fandit vládě, která prodává větší dluhy jako cestu k prosperitě. Prezident sice nepatří k lidem, kteří by v koaličním táboře měli valné slovo, ale tentokrát jsou argumenty tak jasné, že jim při troše dobré vůle musí rozumět každý.
Novela vznikla letos na jaře, když se nová vláda nedokázala vejít do limitů nastavených už před volbami. Šikovně to podala jako pokus o nápravu toho, co zdědila, ale skutečnost je prostší – u voleb se toho moc naslibovalo a teď je na zaplacení potřeba opatřit peníze.
Což lze nejsnáze udělat zvednutím stavidel a prodejem nových dluhopisů. Rozpočtová pravidla coby rychlostní limit tomu bránila, tak se zkrátka vypnou, protože s větším balíkem peněz se vládne lépe. Tak prosté to celé je.
Rozvolnění se týká čtyř bodů, proti kterým neprotestuje jen prezident, ale třeba i Národní rozpočtová rada, Senát a vesměs všichni rozumní ekonomové. Písemně třeba Centrum veřejných financí při Karlově univerzitě, uznávané pro příležitostné konzultace i ve vládních kruzích. Tady zmíněné body jsou:
- Do výdajových stropů se už nemají počítat výdaje do dopravní infrastruktury nebo jiné velké investice typu nově nabíhajících splátek za dostavbu Dukovan. To umožní dát významné položky bokem, kde na ně nemá být vidět. Podobně jako když si v 90. letech Klausova vláda hrála na vyrovnané hospodaření a ekonomika se jí pak zhroutila na hlavu, mimo jiné právě v důsledku rozpočtových kostlivců.
- V případě „zhoršené bezpečnostní situace“ (nikde není předem definováno, co to přesně znamená) má vláda dostat prostor utratit až o deset procent víc, než povoluje řádný rozpočet. Rozhoduje Bezpečnostní rada státu, tedy de facto znovu vláda. Bez toho, že by vzniklý dluh potřeboval razítko Sněmovny, jak je v každé civilizované zemi zvykem.
- Končí dosavadní „schody do rozpočtového nebe“, což bylo mezi ekonomy žargonové označení stropů z paragrafu 10a pro ústup z extrémního zadlužování v dobách covidu a energetické krize. Z vrcholu 5,6 procenta HDP v 2020 měl schodek státního rozpočtu loni klesnout na 2,25 procenta (to se povedlo) a pak postupně během tří let až na jedno procento. Což padá, schodek naopak poroste.
- Přeformulované paragrafy také umožňují bizarní výklad, podle kterého dlouhodobé výdajové limity vůbec není potřeba respektovat v situacích, jako je ta letošní, kdy Sněmovna vrátila státní rozpočet vládě k přepracování. Taková díra v zákoně oslabuje důvěryhodnost celého systému pravidel bez ohledu na to, jak se nakonec v praxi vyloží.
„Česká republika se dostane do stavu, kdy národní fiskální omezení v podstatě přestanou existovat,“ stojí mimo jiné ve stanovisku, které k návrhu vypracovala rozpočtová rada. Tedy instituce, která – jištěna unijní legislativou – má rozpočtovou politiku hlídat. A zjevně přichází její hvězdná hodinka.
Také prezident ve svém odůvodnění pojmenoval, co bylo třeba. Novela mění princip, jak stát hospodaří s veřejnými penězi, rozšiřuje prostor pro zadlužování v době, kdy dluh nabírá neudržitelné tempo, a omezuje kontrolní moc Parlamentu. Nic z toho není přehnané ani konfrontačně zabarvené v rámci nefunkční kohabitace vlády s Hradem. Je to věcný popis toho, co se děje.
Místo tanků limonády
Ze všeho nejpodstatnější je, že se nejedná o žádnou akademickou debatu, ale o uvolnění šroubů v době, kdy nová vláda otevřeně mluví o tom, že se zadlužovat bude.
Státní rozpočet 2027 – první zcela v gesci tria ANO, SPD, Motoristů – ještě navzdory dřívějším zvyklostem není k nahlédnutí ani v hrubých rysech. Premiér už avizoval, že po zvýšení letošního schodku přijde totéž i příští rok. S bezelstným odůvodněním, že „my vlastně začínáme“ a že útrata na dluh se prý jednou vrátí. V duchu znepokojivé Babišovy doktríny, že zadlužování dětí je vlastně tím nejlepším, co se pro ně dá udělat.
Realita je samozřejmě přesně opačná. Vláda slibuje investice, ale zatím utrácí navíc za položky, které nic nikam neposunou a fungují jen jako opiát pro udržování dojmu, jak dobře se v Babišově zemi žije. Od příplatků na elektřinu přes úlevy u pojistného pro živnostníky, nové agrární dotace, nižší naftovou daň, nižší DPH na nealko (od ledna v rámci EET) až po rušení poplatků za televizi. Které místo diváků zaplatí státní rozpočet, čili si na ně půjčíme, jako na všechny další výše uvedené vymoženosti.
Výstavba dálnic běží dál stejným tempem, jak ji nalajnovala Fialova vláda. I Dukovany se rozbíhají podle jejích not, jen s tím rozdílem, že nová vláda musela kvůli přetlaku v letošním rozpočtu první splátku reaktorů o rok odsunout a stejně se do původních rozpočtových mantinelů nevešla. Ze všech nejdůležitější investici – do obrany – naopak usilovně šidí.
Strčit nohu do dveří
Místo snižování schodku je přímo ve vládním programu avizován obrat vzhůru s tím, že se nepůjde výš než na tři procenta. Už ale nevíme, jestli se tím myslí poctivá tři procenta se vším všudy, anebo až po odečtení velkých infrastrukturních výdajů, které podle novely půjde zašantročit kamsi stranou.
Výhled je zkrátka v mlze. Místo přehledných číselných stropů se paragraf 10a podle novely „zrušuje“ a nahrazuje takzvaným fiskálně-strukturálním plánem. Ten je standardem v celé EU, posílá se ke konzultacím Evropské komisi, ale pro země mimo eurozónu nepředstavuje nic závazného, žádnou brzdu. Jsme tedy plně v rukou těch, které jsme si zvolili.
Koneckonců svůj první fiskálně-strukturální plán už vláda zpracovala. A oznámila v něm, že úsporná opatření o dva roky odkládá. Tedy že budeme dva roky utrácet, abychom až pak mohli šetřit, paradoxně ve volebním roce, kdy politický provoz diktuje opačný kurz. Takže ano, jde jen o irelevantní kus papíru pro srandu králíkům, respektive úředníkům v Bruselu.
Mohlo by vás zaujmout
Pavel udělal přesně to, co se od hlavy státu v systému vah a protivah očekává: Zatáhl za záchrannou brzdu. Jeho veto není žádnou pomstou za Ankaru (k tomu ani není důvod) nebo zlomyslností, jak se to vládní tábor možná bude snažit vyložit. Je logickou reakcí, když se vrata státní pokladny otvírají dokořán. Může-li tam někdo strčit nohu, musí to udělat.
Vrata se stejně nakonec otevřou, neb vládní většina je v této věci suverén. Je ale užitečné vědět, že atentát na rozpočtovou disciplínu neprojde hladce. Že má oponenta na nejvyšší úrovni, s pádnými argumenty. Až přijde účet – a už se dostavuje, třeba v podobě vyšších úroků za státní dluh i za hypotéky –, bude se k čemu vracet.
