Co dělat ve světě, kde ani jízda na černo není tím, čím bývala

Žijeme ve světě, v němž je nejen doslova, ale také obrazně, čím dál větší horko. V takovém světě by mělo být zásadní otázkou, a to hlavně pro země jako Česko, jak se pokud možno vyhnout tomu, aby se staly žabkou, která se uvaří, aniž by si toho všimla. Přesto se nezdá, že by si této katastrofální možnosti současná česká politika byla vědoma.

Většina jejích aktérů jedná tak, že lze pochybovat, zda alespoň částečně chápou, jak radikálně se za posledních deset let změnil svět.

Toto nevědomí či neochota vidět věci zřetelně je jedním z paradoxních důsledků úspěchu polistopadové doby. Přes všechny problémy se nepochybně jedná o nejšťastnější období v české historii. Éra diktatur mezi léty 1939-1989 byla nesrovnatelně horší. První republika existovala v neustálé křeči z obav o osud křehké státnosti. Rapidní a v mnoha ohledech podobný rozvoj, který české země zaznamenaly ve druhé polovině devatenáctého století, provázely spory o jazyky a národní cítění, které se z dnešního hlediska jeví takřka nepochopitelné. Nemá valný smysl srovnávat s dávnější minulostí.

Míra, do jaké mohli po roce 1989 obyvatelé Česka relativně bez obav z vnějších tlaků utvářet svůj vlastní osud, je historicky bezprecedentní. To je ovšem základem již zmíněného paradoxu. Výjimečně šťastnou shodu okolností začali mnozí vnímat jako trvalý a přirozený stav, aniž by si připouštěli, že tato situace se může změnit bez ohledu na jejich přání či naopak v důsledku jejich chování.

V polistopadové době připomíná toto uvažování ty, kterým se začalo v nových časech výborně dařit a úspěch přičítají vlastnímu umu a píli, aniž by byli ochotní uznat, kolik faktorů mimo jejich kontrolu a nezávislých na jejich úsilí jim umožnilo uspět.

Český blahobyt a rozkvět po konci studené války z velké části umožnila nebývale příhodná mezinárodně-politická situace. V globálním měřítku ji charakterizovala přítomnost Spojených států jako docela benevolentního hegemona prosazujícího předvídatelný a v evropském prostoru poměrně přívětivý řád. V evropském kontextu se Česko nachomýtlo k pokročilému procesu evropské integrace, o nějž se samozřejmě nemohlo nijak zasloužit, ale který mu zásadně prospěl jak ekonomicky, tak politicky a bezpečnostně. Na regionální úrovni Česko profitovalo z dobrých sousedských vztahů a nemuselo se bezprostředně potýkat s žádnými nepřátelskými zeměmi.

Takto příznivé lokální uspořádání je částečně funkcí širšího evropského a světového řádu. Nevyžaduje příliš velkou představivost domyslet si důsledky toho, jak se nejen pro Česko změní regionální a evropské prostředí, vyhraje-li příští německé volby Alternativa pro Německo, ve Francii se prezidentem stane nacionalista jednoho či druhého ražení, v Polsku přijdou k moci národovci a v Británii se ujme vlády Nigel Farage. Chlácholit se tím, že nic takového se nestane a situace nebude tak horká, může jen ten, kdo si nevšimnul, co se ve světě děje od britského referenda o odchodu z Evropské unie v roce 2016.

Právě ono referendum lze přitom považovat za přelomový okamžik. Nejen proto, že výsledek zásadně oslabil Británii i Evropu, ale především z následujícího důvodu: Žádná země neudělala od Vídeňského kongresu (1814-1815) pro myšlenku a praxi mezinárodního řádu tolik jako Británie.

Přesto klíčová idea těch, kteří horovali za odchod z EU, stála v přímém protikladu vůči této tradici. Podle nich si totiž mělo Spojené království vyzobat všechny výhody plynoucí z evropské integrace, aniž by se podílelo na jejích nákladech a bylo jakkoli vázáno různými omezeními, jež se s ní pojí. Největší symbol referenda, červený autobus se zavádějícím nápisem, že Británie již nebude posílat 350 milionů liber týdně do EU, ale použije tyto peníze k financování vlastního zdravotnictví, byl v tomto ohledu zcela výstižný. Britové si prostě zvolili jízdu na černo.

Částečně pod jejich vlivem si vybrali Američané v osobě prezidenta Donalda Trumpa ten samý princip, America First. Po intermezzu Bidenovy administrativy se v něm utvrdili Trumpovým návratem do Bílého domu. Ruská agrese vůči Ukrajině se liší pouze barbarštější formou, nikoli principiálně – vezmeme si, co chceme, a budeme očekávat, že jinak zůstane svět stejný a bude nadále fungovat podle našich představ. Co v Británii vyjadřoval elegantní, červený dvoupatrák a v Americe lehce přiblblá červená kšiltovka, nabylo ve východní despocii podobu nespoutaného násilí. Kdo ví, jak bude vypadat čínská kopie? Ale nedílnou součástí půlstoletí čínského ekonomického vzestupu je zneužívání existujících struktur světové výroby a obchodu.

Česko se tedy nachází v situaci, kdy se mezinárodní řád, jenž dopomohl k jeho zásadnímu vzestupu, ocitá v troskách. Není proto překvapením - zvláště pak ne v zemi, kde se mnozí považují za mistry světa omeleta v ohýbání a obcházení pravidel, přičemž to ještě často dávají náležitě na odiv - že existuje řada politických vykuků, kteří se vyžívají v jízdě na černo. Ve světě, kde se takové chování stává běžné mezi velmocemi, lze tomuto lákadlu stěží odolat. Nepodlehnout mu vyžaduje morální integritu a politickou vizi. A těmi ani premiér, ani předseda parlamentu, ani parodie na ministra zahraničí a už vůbec ne jejich pomahači neoplývají. Právě naopak – černé pasažérství je dostalo tam, kde dnes jsou.

Co za takových okolností dělat? Neexistuje lehká odpověď, protože mnohé ze současné krize je zjevně mimo jakoukoli českou kontrolu a vliv. Ale dobrým začátkem by bylo uvědomit si závažnost současného stavu věcí, tak jak tomu je v Dánsku, Finsku nebo třeba Pobaltí. Takové uvědomění nepřijde samo od sebe, ale vyžaduje si trpělivé, pečlivé a přesvědčivé vysvětlování toho, jaké jsou širší souvislosti české prosperity a existence.

Jeden můj starší britský kolega, světový expert na námořnictvo, rád používá rčení, že když ztroskotá loď, dává největší šanci na záchranu držet se zbytků vraku. Z českého hlediska je zcela jistě nejvýznamnějším zbývajícím kusem mezinárodního řádu evropská integrace. Ač to v Česku není populární myšlenka, nejslibnější sázka na budoucnost spočívá v robustním a aktivním zapojení do evropské spolupráce. Tato sázka jistě není bez rizika, ale každá jiná alternativa vypadá o poznání hůře.

V Česku hojně rozšířená představa, že problémem evropské integrace je její posun do politické roviny a řešením jakýsi mytický návrat k pouhé ekonomické spolupráci, ukazuje nepochopení toho, oč v Evropě jde. Evropský projekt byl vždy politickým projektem, jehož primárním cílem byla vzájemná bezpečnost a řešení sebezničujících válek. V tomto směru je gigantickým úspěchem, který se stal tak samozřejmým, že se na tento cíl prakticky skoro zapomnělo.

Hlavní problém s jízdou na černo je obecně spatřován v tom, že podkopává to, co ji umožňuje. V dnešní světové situaci ale vyvstává větší obtíž. Rozpad mezinárodního řádu znamená, že je těžké byť odhalit, kde a jak vůbec být černým pasažérem. Důsledky tak mohou být o to katastrofálnější. Zkrátka ani jízda na černo již není tím, čím bývala.