Meloniová v „režimu přežití“. Rodí se soupeř radikálnější než ona

Italská premiérka Giorgia Meloniová má důvod k malé oslavě. V pátek se jí podařilo pokořit na italské poměry významný rekord. V zemi proslulé politickou nestabilitou se právě její vláda stala tou, která vydržela od konce druhé světové války ve funkci nejdéle. Překonala dosavadní rekord jednoho z kabinetů Silvia Berlusconiho.

Faktem je, že Itálie za sebou v tomto směru nemá zrovna ohromující bilanci. Za 80 let v Římě zasedalo 68 vlád, které měly v průměru životnost okolo 14 měsíců. V posledních letech nicméně Itálie v evropském kontextu přestala být synonymem země s nejrychleji se střídajícími šéfy vlád.

Její místo mezitím začala přebírat Francie, kde se za působení Meloniové protočilo pět premiérů či Velká Británie, kde měli za tu dobu čtyři ministerské předsedy.

Zahraniční média a političtí experti si nyní v souvislosti se zjevnou proměnou pokládají otázku: v čem tkví Meloniové „tajný recept“, který jí umožnil vytrvat déle než všem jejím předchůdcům?

Podle italské politoložky Cecilie Sottilottaové z Università per Stranieri di Perugia nejde Meloniové upřít, že je zkušenou političkou, která umí strategicky kalkulovat a hrát dlouhou politickou hru. Stabilitu současné vlády ale mnohem více přisuzuje premiérčině zdrženlivosti než politickým schopnostem.

„Meloniová byla velmi opatrná a snažila se nikoho si neznepřátelit. Její vláda prakticky neschválila ani neprosadila žádné zásadní opatření. Spíš tak nějak proplouvali. Dalo by se říct, že byli v režimu přežití,“ říká pro Seznam Zprávy.

Podobně to vidí i italský akademik Carlo Berti, který momentálně působí v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na FSV UK v Praze. „V podstatě toho moc neudělala, a dělat ve vládě málo znamená také málo riskovat. Nečinnost vedla k tomu, že podstupovala malá rizika, což přispělo ke stabilitě,“ vysvětluje.

Do většího hazardu se Meloniová pustila během funkčního období pouze jednou, a to letos na jaře, když uspořádala referendum o jí prosazované soudní reformě. Sázka jí přitom nevyšla a Italové návrh zamítli. Meloniová tak zažila první zásadnější politickou prohru, což přispělo k tomu, že se začala bortit budovaná aura neporazitelnosti italské premiérky.

Její postavení narušil i rozkol vztahů s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Meloniová se původně pasovala do role jeho „našeptávačky“ a chtěla být prostředníkem mezi nevyzpytatelným šéfem Bílého domu a evropskými lídry. V dubnu se nicméně dostali do sporu ohledně války v Íránu a Trumpových narážek na papeže a jejich vztahy posléze znatelně ochladly (psali jsme zde).

Podle ekonomických expertů lze za největší dosavadní úspěch Meloniové vlády považovat obnovení důvěry v italské veřejné finance, které dlouhodobě zatěžuje velký dluh.

Bývalý hlavní ekonom ministerstva financí a nyní šéf společnosti LC Macro Advisors Lorenzo Codogno tvrdí, že vláda přesvědčila investory o svém odhodlání dodržovat rozpočtovou disciplínu a omezila nákladná opatření předchozích vlád.

„Pokud jde o rozpočtovou odpovědnost, myslím si, že vláda odvedla slušnou práci. Co se týče podpory růstu a reformy ekonomiky, toho se však moc neudělalo,“ uvedl Codogno pro agenturu Reuters.

Nečinnost vlády mezitím kritizuje italská opozice. „Této stability se nepodařilo využít,“ uvedla předsedkyně poslaneckého klubu středolevicové Demokratické strany Chiara Bragaová s tím, že vláda nepřinesla výrazné zlepšení životní úrovně obyvatel ani konkurenceschopnosti podniků.

Podle expertů je sama opozice jedním z důvodů, proč se Meloniová dokázala u moci udržet tak dlouho, alespoň na italské poměry. „Opozice vůči ní nijak ostřeji nevystupuje, jelikož se pravděpodobně necítí sama připravená vládnout,“ říká Berti s odkazem na italské roztříštěné středolevé politické síly.

„Částečně je to proto, že se uvnitř opozice vede boj o to, kdo ji bude politicky vést – na jedné straně stojí Hnutí pěti hvězd a na druhé Demokratická strana. Panuje v ní tak určitý chaos. Ne sice nějak zásadní, ale dostatečný na to, aby opozice v tuto chvíli nebyla vůči Meloniové nijak zvlášť útočná,“ doplňuje.

S ohledem na nejnovější posuny na italské politické scéně nicméně nemusí mít současná stabilita dlouhého trvání.

Její blížící se konec předpovídají i průzkumy veřejného mínění. Ty naznačují, že Itálie, která se sotva zbavila negativní reputace, by po parlamentních volbách v příštím roce mohla opět skončit s mnohem roztříštěnější a potenciálně méně stabilní politickou scénou.

Meloniové totiž napravo politického spektra vyrostla konkurence v podobě bývalého armádního generála a europoslance Roberta Vannacciho, který od chvíle, kdy si v únoru založil vlastní stranu Futuro Nazionale, rychle nabírá na popularitě.

V tuto chvíli se preference bývalého člena strany Liga Mattea Salviniho, který prosazuje extremistické názory na ženy, LGBT+ komunitu a imigranty, pohybují okolo sedmi procent.

Podle politoložky Sottilottaové Vannacciho posilování ukazuje, že stabilita Meloniové do velké míry pramenila právě z chybějící opozice. „Není to tak, že by lidé byli s Meloniovou nějak zvlášť spokojeni. Jednoduše jen nemají pocit, že by existovala nějaká jiná alternativa,“ říká. Spolu s Vannaccim se to ale pro řadu z nich zřejmě začíná měnit.

Pro Meloniovou Vannacciho sílící podpora představuje riziko. Po volbách se může stát, že premiérka bez něj nebude schopná postavit vládu – jenže spolupráce s ještě radikálnějším politikem, než je ona sama, by jí mohla způsobit problémy u evropských spojenců, ke kterým si navzdory prvotní nedůvěře italská premiérka dokázala najít cestu.