Tvoje máma je choroba. Nový film dělá z mateřské lásky paralyzující nemoc

Příchody domů bývají pro Annu nevyzpytatelné. Po náročné směně v nemocnici, kde se stará o smrtelně nemocného pacienta, občas zjistí, že klíč nejde strčit do zámku. Rezignovaně se posadí na schody. Čeká, až se matka uvolí otevřít. Někdy u toho usne.

„Mámy jsou v našich životech ohromně důležité. Zároveň ale někdy mohou být pořádně nebezpečné. Možná právě i proto, jak velkou roli mají,“ vysvětloval slovenský režisér Marko Škop, kde se vzal námět jeho nového filmu Láska, který od minulého týdne promítají česká kina.

Protagonistku Annu dohnal patologický vztah s matkou téměř k paralýze. V jistém smyslu je na tom hůř než její umírající pacient. Ten zažil něco, čeho se Anně vůbec nedostává: bezpodmínečnou lásku. „Když jsme jezdívali na výlety autem kolem nějakého hezkého místa, chtěl, abych se dívala za něj,“ vypráví pacientova partnerka Anně. „Chce, abych to dělala, i když už tu nebude. Aby věděl, co je nového, jak to tu dole vypadá.“

Vyznání lásky a oddanosti Anna v podání Jany Kovalčíkové zkoumavě pozoruje, jako by šlo o exotickou chorobu. Imunitu vůči ní si vyrobila za léta prožitá v patologických vzorcích.

Když přijde pozdě domů z práce, matka hraná Ingrid Timkovou dceru trestá zamčenými dveřmi nebo výčitkami. „Jednou tu chcípnu na gauči a pomoci se od tebe nedočkám,“ stěžuje si po další dceřině dlouhé směně v nemocnici. „I Ďurko mohl ještě žít, kdybys tehdy přišla včas,“ přidává ještě jednu ránu, při níž Annu viní ze smrti svého partnera.

Záhy svou strategii otáčí naruby. V přítmí bytu, ve kterém i hlas moderátora zábavné show z televize zní jako lament, svou dospělou dceru češe, hladí, plete jí svetr na zimu, vyvařuje. Pečuje o ni jako o porcelánovou panenku, se kterou čas od času mrští o podlahu.

Marko Škop, původně dokumentarista, který má za sebou už třetí celovečerní hraný film, zkoumá patologické mutace lásky s klinickým odstupem. Zcizující atmosféru Lásky výrazně posiluje například zvukem.

V tichu bytu je slyšet každý dotyk Anniných prstů na displeji telefonu. Vyťukává zprávu bývalému milenci, který ji odmítl a s novou partnerkou šťastně očekává miminko. Unavený dech pacienta, kterého amyotrofická laterální skleróza postupně připravuje o možnost pohybu, vyplňuje celý nemocniční pokoj. Uklidnit ho dokáže slyšitelné pohlazení po kůži. V pozadí hučí neidentifikovatelný stabilizátor života. Ale kdo se postará o Annu? A hlavně – proč by to vlastně dělal?

Není to hrdinka, kterou lze mít bezbolestně rád. Od matky se naučila zákeřnosti i násilí, naopak jen těžko přijímá vřelost. Dětsky nevinný výraz Jany Kovalčíkové, její údiv nad láskyplnými gesty šťastnějších lidí, to všechno pomáhá ve filmu s banálně znějícím názvem vytvářet třecí plochy. A také nové úrovně významu.

Až divák se musí rozhodnout, jestli Anně, která tak často ubližuje lidem kolem sebe, věnuje empatii. Nejdříve musí pochopit, jak moc po ní sama touží.

Diváckou lásku k Lásce ovšem komplikuje také Škopova vydezinfikovaná režie. Dialogy ve filmu zní buď nelidsky, nebo naopak příliš doslovně. „Já vás nesoudím,“ konstatuje na adresu Anny Rebeka Poláková coby truchlící partnerka na smrt nemocného pacienta – div že přitom neprolomí takzvanou čtvrtou zeď a nezačne pomrkávat na diváky.

V nejslabších pasážích filmu působí i ticho jako iritující element, jako katalyzátor patosu, ve kterém jedni nespravedlivě trpí, zatímco druzí svým chováním připomínají bezcitné zrůdy. „Tohle už bychom neměli zachraňovat,“ chladně konstatuje zdravotní sestra poté, co umírajícímu pacientovi vymění pokálenou plenu.

Dvojznačnost Lásce vrací Jana Kovalčíková. Výraz její tváře dokáže upoutat veškerou diváckou pozornost, protože do poslední chvíle není jasné, co všechno se za ním skrývá. Odkud ví, jak vypadá zdravá láska? A dokáže ji pro sebe získat?

Blíží se vánoční svátky, Anna s matkou u stolu připravují jmelí, když se dcera zarazí. Větev je se dřevem hostitelského stromu pevně srostlá. Kdo je tady vlastně parazit? Než střihne, podívá se na matku. Chvíli zaváhá.