USA během pár měsíců popřely vlastní strategii, jsou nespolehlivé, říká expert

Spojené státy jsou vojensky jedním z nejsilnějších hráčů dějin, válka proti Íránu ale ani po téměř půl roce nezajistila výsledek, který Donald Trump tak halasně avizoval. Konflikt naopak čím dál tím více podvazuje pozici USA ve světě. Přinášíme analýzu limitů americké moci.

Co na konci února začalo sérií mohutných vzdušných úderů, které měly snad v řádu dnů či týdnů položit na lopatky režim v Teheránu, je v polovině srpna vlekoucím se konfliktem s nejasnými konturami a ještě méně zřetelnou vidinou konce. Proklamace amerického prezidenta Donalda Trumpa o snadném a rychlém přemožení Íránu vzaly v realitě dávno zasvé, přestože samotný šéf Bílého domu dál trvá na tom, že americké síly protivníka de facto rozdrtily.

Mlhu kolem války na Blízkém východě nerozehnalo ani červnové íránsko-americké memorandum o porozumění, které se přitom mělo stát předstupněm míru. Na začátku tohoto týdne nicméně bez efektu vypršela 60denní lhůta, kterou si obě strany vyměřily pro dosažení dohody, přičemž podle Trumpova vyjádření nyní Washington o další prodloužení memoranda ani neusiluje. I vzhledem k tomuto zabřednutí se tak nejeden pozorovatel po bezmála půl roce od zahájení útoků USA na Írán může ptát, jestli tato kampaň nenasvítila mimo jiné limity vojenské moci USA.

„Ukázalo se, že Spojené státy sice mají i za současné administrativy žaludek na to, používat vojenskou sílu opakovaně a v řadě případů, nicméně už nemají politickou vůli na rozsáhlejší konflikt, který s sebou nese značné náklady,“ říká v podcastu 5:59 odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který tak naráží na fakt, že se americké angažmá omezilo na vzdušné údery. K nasazení pozemních sil, které analytici často označují za nezbytné, pokud by se poměry v Íránu skutečně měly změnit, tak nedošlo.

Důležitých poznatků nicméně nejnovější anabáze USA na Blízkém východě nabízí více. Ze Smetanova pohledu například ten, že ačkoliv americké vojenské složky prokázaly své schopnosti a kompetenci, úspěch se nedostaví, pokud chybí širší strategická vize toho, jak vzdušnou dominanci přetavit v jasný výsledek. A v neposlední řadě pak tato válka podle experta podtrhla i asymetrii v nákladech – zatímco Spojené státy pálí vysoce sofistikovanou, ale také velmi drahou municí, Írán dosahuje efektivních výsledků prostřednictvím daleko levnějších prostředků.

Otázka munice nezůstává jen v čistě ekonomické rovině, ale má dalekosáhlé bezpečnostní dopady. Americká média v uplynulých týdnech psala o tom, že Spojené státy čelí po několika měsících konfliktu značně ztenčeným zásobám raket dlouhého doletu nebo také střel do systémů protivzdušné obrany. Oficiální místa nicméně popírají, že by problém existoval, a prezident Trump dokonce pohrozil stíháním těm, kdo novinářům podobné informace dodávají.

Každopádně analytické odhady říkají, že například u protiraketových střel do systémů Patriot spotřebovaly USA asi dvě třetiny zásob, což by znamenalo pokles pod jeden tisíc kusů. Jde přitom o munici, která hraje podstatnou roli třeba i prostřednictvím dodávek Ukrajině pro její obranu proti ruským vzdušným úderům. „V případě Ukrajiny se jedná skutečně o existenční záležitost. (…) Zásoby jsou v případě Ukrajiny v zásadě vyčerpány a USA nejsou ty zbývající zásoby, které mají, v tuto chvíli ochotny poskytovat Ukrajině, ale ani dalším spojencům, protože samy vnímají, že jich mají málo,“ popisuje Michal Smetana.

Nedostatek této nebo i jiné munice, jako jsou například střely do dalšího systému protivzdušné obrany THAAD, by se navíc mohl odrazit na schopnosti Spojených států obstát v případě, že by se naplnil některý z černých scénářů velkého konfliktu, ve kterém by bylo potřeba odrážet třeba ruský útok na území NATO v Evropě či pokus o čínskou invazi na Tchaj-wan – nebo dokonce čelit oběma variantám zároveň. Ze Smetanova pohledu je nepochybné, že tehdy by Washington problémy s municí pocítil velmi výrazně.

Pokud je právě potenciální střet s Čínou jednou z hlavních hrozeb, na které se Spojené státy do budoucna připravují – a pokud skutečně chtějí čelit nástupu Číny jako svého globálního vyzyvatele –, pak podle českého experta válka na Blízkém východě pro Washington pozitivní body rozhodně nepřináší. Vedle spotřebování značné části zásob klíčové munice Smetana poukazuje i na prohlubování sporů mezi Trumpovou administrativou a částí spojenců v NATO. Nebo také na nový nesoulad s některými mimoevropskými partnery, třeba s Jižní Koreou.

Hustá síť aliančních a partnerských vztahů přitom patřila k základním kamenům schopnosti Spojených států hájit ve světě své zájmy a projektovat moc. „A Čína tím pádem posiluje svou pozici. Válka na Blízkém východě má samozřejmě pro Čínu i negativa, ale dlouhodobě, v kontextu nějaké širší strategie, byla její pozice relativně vůči Spojeným státům tímto spíše posílena,“ říká v podcastu 5:59 analytik.

Jak navíc Michal Smetana upozorňuje, vláda Donalda Trumpa v případě únorového napadení Íránu a následné války s nejasným koncem de facto popřela vlastní strategické dokumenty, které představila jen nedlouho předtím. Jednou z linek táhnoucích se Národní bezpečnostní strategií, vydanou loni v prosinci, je totiž podle analytika teze, že USA už nechtějí zabředávat do dalších nekonečných válek na Blízkém východě, jako tomu bylo v minulosti. A také že jednou z oblastí americké pozornosti je tzv. Indo-Pacifik.

„Vidíme, že pouhých pár měsíců poté, co byla tato strategie publikována, Spojené státy přesně to udělaly: Dostaly se do konfliktu na Blízkém východě, do konfliktu s Íránem, stáhly své kapacity právě z oblasti Indo-Pacifiku a oslabily tam svou vojenskou přítomnost. Znamená to, že samotná realizace (avizovaných strategických záměrů USA) zde bohužel naráží na, dejme tomu, impulzivitu současného amerického prezidenta, který se té strategie vlastně nedrží,“ podotýká Smetana.

V důsledku rozhodnutí Donalda Trumpa udeřit na Írán nicméně utrpěly také vztahy Washingtonu se státy na samotném Blízkém východě, který v uplynulých měsících zažil nebývalé otřesy vlivem raketových salv Íránu na americké spojence v regionu nebo faktického zneprůjezdnění Hormuzského průlivu. A právě tento nastalý chaos dává expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy do souvislosti s čerstvým podpisem obranného paktu uzavřeného tento měsíc mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem. Dohoda si okamžitě vysloužila i přezdívky typu „islámské NATO“.

Dlouhodobí američtí spojenci totiž podle Michala Smetany hledají další cesty – vedle pokračující spolupráce s USA –, jak posílit svou bezpečnost. „Z velké části je to opět selhání Spojených států, protože se vlastně ukázaly jako spojenec, který není spolehlivý,“ dodává bezpečnostní odborník s tím, že někteří kolegové z oboru dokonce mluví o tom, že Blízký východ vstupuje do své nové „postamerické“ fáze. Tedy takové, v níž v důsledku strategického vakua vzniklého vlivem kroků Spojených států budou chtít dotčené státy navazovat větší regionální spolupráci.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jestli by pozici Číny v soupeření s USA nemohly přece jen oslabit americké zásahy proti čínským spojencům v podobě Venezuely nebo Íránu. Nebo také jak složitým úkolem je pro Spojené státy navýšit produkci nyní nedostatkové munice. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.