Paradox obletu Měsíce. Rekordní mise bude úspěšná, když se na ni zapomene

Vesmírná odysea čtyřčlenné posádky k Měsíci a zase zpátky naředila často velmi chmurné zprávy, které dnešní svět nabízí. Mise Artemis II měla svá rizika, po bezmála desetidenním putování a bezpečném návratu ale napsala pozitivní tečku. Co ukázala o dalších vesmírných vyhlídkách lidstva?

Více než milion překonaných kilometrů, čtyřčlenná posádka a necelých 10 metrů krychlových obyvatelného prostoru. Ale také například tisíce pořízených fotografií. A především - ověření, že „to jde“. To jsou jen některé z parametrů rekordní mise Artemis II, z níž se astronauti po téměř desetidenním letu v lodi Orion před víkendem vrátili na Zemi.

A byl to podle všeho bezpečný návrat, završený úsměvy velitele mise Reida Wisemana, pilota Viktora Glovera, specialistky mise Christiny Kochové a dalšího specialisty mise Jeremyho Hansena poté, co záchranné týmy NASA a amerického námořnictva vyzvedly posádku z hladiny Tichého oceánu.

Kosmický inženýr a popularizátor vědy Jan Lukačevič v pondělní epizodě podcastu 5:59 rekapituluje klíčové momenty a souvislosti mise, která po více než půlstoletí opět zavedla člověka k Měsíci. Poukazuje třeba na to, že pro návrat Orionu od přirozené družice Země byla zvolena poměrně jedinečná trajektorie, během níž nebyly nutné téměř žádné korekční manévry. Astronauti totiž využili tzv. gravitačního praku Měsíce.

„Zatímco kosmická loď Orion oblétala Měsíc, byla v jeho gravitačním působení - a on (Měsíc) vlastně tak trochu zatáhl za tu loď a nasměroval ji zpátky k Zemi. (…) Někdy se tomu také říká ‚free-return trajectory‘. A je výhodná právě v tom, že nevyžaduje k návratu nějaké mimořádné množství paliva,“ vysvětluje Lukačevič.

Astronauti během své mise pořídili několik tisíc unikátních snímků, včetně těch zachycujících odvrácenou stranu Měsíce. A dokonce se dostali na rekordní vzdálenost 406 771 kilometrů od Země. „Moment toho nejvzdálenějšího průletu probíhal během sedmihodinového pozorovacího okna, kdy se astronauti plně soustředili na snímkování Měsíce z té nejbližší vzdálenosti, která byla něco přes šest tisíc kilometrů,“ popisuje v podcastu 5:59 popularizátor vědy.

Některé z fotografií, které posádka během mise Artemis II pořídila:

To ale zdaleka nebylo to jediné, kvůli čemu se čtyřčlenná posádka vydala na cestu kolem Měsíce. Její poslání bylo podle Lukačeviče úplně jiné: „Možná to bude znít trošku triviálně, ale tím hlavním úkolem bylo ověřit, že všechny systémy kosmické lodi Orion fungují,“ popisuje s odkazem na vyhlídky budoucích misí odborník, který má v Pražském inovačním institutu na starost rozvoj a inovace v oblasti kosmických aktivit.

Zároveň se astronauté rovněž věnovali 11 různým experimentům. A ani po jejich návratu práce okolo mise Artemis II nekončí. Například pořízené fotografie budou zkoumat vědci, kteří se díky nim mohou z jiné perspektivy podívat i na fenomény, které ze Země pozorovat nemohou. Jde třeba o dopady meteoroidů na povrch Měsíce.

Dá se ale proběhlá vesmírná odysea považovat za skutečně úspěšnou? Lukačevič v tomto ohledu připomíná vyjádření členky posádky Christiny Kochové, podle které bude tato mise úspěšná, až bude zapomenuta. Tedy ve chvíli, kdy díky teď získaným poznatkům lidstvo v budoucích misích zaznamená další a ještě mohutnější úspěchy.

Pokud tedy aktuální let například dokázal dostat člověka do zatím nejvzdálenějšího místa od domovské planety lidstva, je ho podle českého odborníka možné považovat za příslib dalších velkých věcí: „Tempo těch misí by teď mělo o poznání zrychlit, takže můžeme čekat, že v příštích letech dojde k překonání mnoha dalších rekordů.“

Už teď je přitom jasné, že mise Artemis II přinesla jedno zásadní zjištění: Potvrdilo se, že se lidstvo dokáže znovu vydat k Měsíci a navíc se dostane i zpátky.

Neznamená to však, že cesta člověka až na povrch Měsíce je (opět) vydlážděná. Podle Lukačeviče zůstává největším otazníkem přistávací modul, který stále není hotový. „Tenhle dluh ještě budeme muset splatit,“ dodává vědec, který si netroufá odhadovat, jestli se skutečně podaří naplnit aktuální plány NASA počítající s přistáním lidské posádky na měsíčním povrchu v roce 2028.

A o to složitější je to s výpravou na dosud „nedobyté“ území - na Mars. Jan Lukačevič v podcastu 5:59 podotýká, že z technologického pohledu ještě není reálné o výpravě, která by měla dostat člověka na rudou planetu, ani uvažovat.

„Mise na Měsíc a jeho, řekněme, trvalé osídlení jsou za mě poměrně nutnou podmínkou pro to, abychom ověřili nejrůznější technologie nutné pro dlouhodobý pobyt člověka mimo nejbližší skořápku naší planety Země,“ zdůrazňuje vědec s tím, že pobyt lidí třeba na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) není tím dostatečným ověřením, protože se její posádka může v případě nějakých problémů poměrně rychle vrátit na povrch Země.

Jasno má nicméně Jan Lukačevič v odpovědi na otázku, jestli vesmírné mise s lidmi na palubě, jakou byl třeba právě oblet Měsíce, nejsou jen neopodstatněným utrácením obrovských sum peněz. Vždyť program Artemis už vyšel na vysoké desítky miliard dolarů.

Přičemž je zřejmé, že robotický průzkum vesmíru je levnější záležitostí. „Ale zároveň myslím, že my všichni teď pozorujeme, co to (mise Artemis II) dělá s tou společností jako takovou, co se děje na sociálních sítích a v médiích. A pro mě to je velká vzpruha - po dlouhé době se děje v mediálním prostoru něco vlastně veskrze pozitivního, co lidi spojuje, z čeho mají radost a co jim dává nějakou naději, že umíme i věci dělat dobře. A že když se lidé spojí, tak mohou dosáhnout opravdu velkých věcí. Myslím si, že to je ohromný přínos, který tahle mise má,“ dodává Lukačevič v pondělním vydání zpravodajského podcastu Seznam Zpráv.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč by jeden z kráterů, který posádka na Měsíci pozorovala, měl dostat jméno Carroll. Anebo jak vypadal takový „běžný“ den členů rekordní výpravy. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.