Hlavní obsah

Glosa: Dělejte blbé rasistické vtipy! Je to odvážné

Foto: Profimedia.cz, Seznam Zprávy

Kdysi vysmívané a ponižované skupiny obyvatelstva se neostýchají dát najevo své přání, abychom si už laskavě my ostatní, kteří jsme v jejich kůži nikdy nebyli, strčili ty desítky let stejné vtipy a kecy někam. Ilustrační snímek.

Reklama

8. 7. 14:00
Článek

Když vám někdo dopředu oznámí, že teď „asi bude nekorektní“, následuje nejčastěji něco blbého nebo rasistického nebo kombinace obojího.

Odvážní čeští bojovníci s „politickou korektností“ to nemají lehké. Často musejí podstoupit velké osobní riziko, aby se jejich umlčovaná pravda dostala vůbec na veřejnost.

Jako třeba Marek Eben, po desetiletí nejvyhledávanější český moderátor středního proudu, který si myslí, že se „politická korektnost“ dnes hlídá stejně jako dřív vedoucí úloha strany, takže to statečně sdělil při uvedení filmu Žert na karlovarském filmovém festivalu, aby se jeho slova i s videem posléze objevila na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů a posléze zaplavila sociální sítě.

Skoro jako v roce 1987. Co teď asi odvážnému bojovníkovi za svobodu slova hrozí? Nejspíš nic, že ano.

V zemi, kde prezident republiky bez většího zájmu politické elity může rasisticky urážet celou jednu skupinu občanů – Romy – a kde byl čtyři roky místopředsedou Poslanecké sněmovny popírač holokaustu Tomio Okamura, skutečně nevypadá „politická korektnost“ jako ten nejpalčivější problém.

Je to mnohem spíš tak, že když vám někdo dopředu oznámí, že teď „asi bude nekorektní“, následuje nejčastěji něco blbého nebo rasistického nebo kombinace obojího.

Ano, i v Česku najdete poněkud přecitlivělé vyznavače absolutní politické korektnosti, kteří by trestali každý – podle jejich názoru – „nekorektní vtip“, ať už to znamená cokoliv. Je jich dohromady asi pět a všechny známe z Twitteru.

Ovšem to neznamená, že by třeba někdy neměli pravdu.

Protože – a to bude asi hlavní problém Marka Ebena – doba se nám opravdu trochu posunula. Především v tom, že kdysi vysmívané a ponižované skupiny obyvatelstva nabraly sebevědomí a vůbec se neostýchají dát najevo své přání, abychom si už laskavě my ostatní, kteří jsme v jejich kůži nikdy nebyli, strčili ty desítky let stejné vtipy a kecy někam. Což je tedy docela legitimní požadavek.

Před necelými dvaceti lety nebylo neobvyklé narazit na rasistickou řachandu na téma „Cikáni nejsou Češi“ třeba v pořadu Zlatá mříž v sobotu večer na TV Nova. Když jsem se na to tehdy ptal dramaturga pořadu, blahosklonně mi vysvětlil, že je to prostě vtip a ať to nedramatizuju.

Kupodivu jeho nadřízený, tehdejší generální ředitel Novy a dnes České televize Petr Dvořák, to viděl jinak. Omluvil se a slíbil, že něco takového už se na Nově neobjeví.

Upřímně řečeno, dělat „nekorektní vtipy“ je hrozně jednoduchá věc, při vytváření „humoru“ ta nejjednodušší, protože dávno vyzkoušená. (Pokud tedy nejste Ricky Gervais, který dokáže na tomhle poli vymyslet dosud nevymyšlené, ale radši se ho nesnažte napodobovat.)

A vždycky je nakonec jen na autorovi, jestli svůj „odvážný nápad“ použije, nebo ne. Přičemž z osobní zkušenosti vím, že někdy vymyslíte opravdu výborný gag (respektive si to myslíte), srdečně se zasmějete vlastní kreativitě – a pak nastupují úvahy o míře vkusu, taktu, schopnosti někomu ublížit tak, že byste si to sami nepřáli zažít. Takže někdy tu věc zahodíte, jindy použijete a riskujete jen jediné: že to bude blbé. A že vám to lidi řeknou a že jich časem bude čím dál víc.

Což se zjevně stalo čtyřiašedesátiletému Marku Ebenovi, který v minulosti nebyl příliš zvyklý, že by mu diváci po každém díle StarDance vzkazovali, jestli by nemohl už laskavě ubrat ze svých „nekorektních“ nebo lépe řečeno oplzlých a rasistických vtípků, které on sám za oplzlé nebo rasistické nepovažuje, protože to přece bylo kdysi normální.

A je pravděpodobné, že takových hlasů bude přibývat, jiní lidé s tím budou vášnivě nesouhlasit, takže se o tom svobodně pohádáme na sociálních sítích a za pár let se nám to bude zdát jako Chaloupka strýčka Toma – stejně jako onen „proslavený vtip“ z Novy roku 2004.

Asi se to přihodí mnoha stárnoucím mužům: svět, v němž vyrůstali a stali se hvězdami, je najednou jiný. Taky ten pocit občas sdílím – ovšem bez pocitu hvězdnosti. Ale až mě ovládne definitivně, moc doufám, že mi bude na blízku někdo, kdo mi dokáže rozmluvit, abych o tom začal blábolit na veřejnosti.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované