„Advent, kdy vše ztichlo.“ Sestra Angelika o posledních dnech Václava Havla

Členka řádu sv. Karla Boromejského Angelika Pintířová vzpomíná na konec roku 2011 a péči o bývalého prezidenta, mluví o řeholním životě, výchově problémových chlapců i síle sociálních sítí, na nichž se stala „digitální tvůrkyní“.

„Myslím, že to není jenom v politice. Zhrublo to nějak obecně. Záleží i na nás, nesváděla bych to na ty nahoře. Společnost tvoříme my všichni a co od těch nahoře budeme chtít, to nám budou vracet,“ říká sestra Angelika v rozhovoru v Galerii osobností, když vzpomíná na bývalého prezidenta Václava Havla.

Během léta 2011 se kardinál Dominik Duka obrátil na představenou boromejek a požádal ji, jestli by sestry mohly poskytovat službu churavějící bývalé hlavě státu, která tou dobou pobývala na své chalupě na Hrádečku ve východních Čechách. A Angelika byla jednou z pěti boromejek, které tento úkol plnily.

„On měl úctu ke každému člověku,“ odpovídá řádová sestra na otázku, v čem jí Václav Havel nejvíc schází. „Když vzpomínal na kriminál, říkal, že tam bylo nejtěžší zůstat slušný a přitom se nestat obětí šikany. Být pevný, ale přitom slušný. Když jsme u něj byly, vždycky nám řekl: ‚Děkuju vám… Byla byste tak laskavá…‘ Ale úplně vůči všem, zcela automaticky. Nebylo to povrchní. Bylo to v něm.“

Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011, sestra Angelika se s ním viděla naposledy čtyři dny před tím. A vytušila, že je to naposledy. Říká, že jeho odpoutání se od života bylo obdivuhodné: „Na nemoci vážně není nejtěžší bolest, ta se dá nějak tlumit, ale to, že člověk už spoustu věcí nemůže udělat. Náš život tady má svou konečnost a pouštět ho z rukou s takovým klidem (jako V.H.), to bych pak taky chtěla umět.“

V rozhovoru sestra Angelika mluví i o tom, proč po vstupu do řádu nezůstala Ivanou, jak vypadal řeholní život před rokem 1989 a jak po něm, co ji naučili problémoví chlapci v ústavu, kde působí jako vychovatelka, nebo jak jako žena přijímá, že v církvi patří rozhodující role mužům.

A taky, proč si k Vánocům nejvíc přeje, aby se lidi na sebe dokázali vzájemně podívat a zajímat se: „V každém člověku je nějaké dobro, i když se to tak úplně nezdá. A ten, kdo je zlý, je taky nešťastný, protože opravdu šťastní lidé druhé netrápí.“

Rozhovor si můžete pustit v audiu i videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Sestro Angeliko, scházíme se nedlouho před Vánocemi. Jak to v tomto adventním čase vypadá v klauzuře u boromejek?

Měl by tam být relativně klid a ticho, ale samozřejmě řeholní život má nějaká pravidla, nějaký systém, ale ta pravidla se dobou taky mění. Dřív jsme v době adventu třeba neměly návštěvy, nyní je to čas pro setkání s těmi, na které jsme neměly čas, nebo setkávání se spolupracovníky. V komunitě je nás přes dvacet, dárky už si vlastně nedáváme, ale každá se může rozhodnout a určitou částku, která by byla na dárky, může něčemu věnovat, třeba andělského stromu pro děti, které mají rodiče ve vězení, nebo něčemu podobnému.

Na které Vánoce nikdy nezapomenete?

Každé jsou zvláštní. Těžko říct. Ale teď, když jsem se zamyslela, tak… Už to bude čtrnáct let, co zemřel pan prezident Havel. A to se pojí s adventem. Byl to zvláštní čas, všechno najednou ztichlo, všichni jsme se zastavili… On měl pohřeb den před Štědrým dnem a najednou byl na všechno čas.

A ticho.

Čas a ticho. Plno lidí si ho připomínalo, ať už to byl koncert v Lucerně, nebo za mnou přijel synovec a šli jsme se večer podívat do kavárny Slavie, najít stolek, kde on sedával.

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Ivana?

Moje křestní jméno, které mi rodiče dali. Vybaví se mi s ním můj patron, svatý Ivan a svatý Jan pod Skalou, což je mimochodem název obce, kde teď učím.

Když jste vstoupila do řádu, své civilní jméno jste si nemohla nechat?

Ani v rodině není více dětí stejného jména a v řádu je to podobné. Tehdy jsme sestru Ivanu měli. Pak jsem objevila vynikající osobnost papeže Jana XXIII., který v té době udělal v církvi podobný průvan jako později papež František. A on byl - vlastním jménem - Angelo Roncalli. Chtěla jsem se jmenovat sestra Roncalli, ale to mi říkali: „Ne, to vypadá, jako kdyby ti nadávali.“ A protože už jsme měli sestru Angelu, Archangelu i Angelinu, tak jsem přišla s Angelikou.

A prošlo to?

To už prošlo. Sestra Angela se kdysi v sedmdesátých letech chtěla jmenovat Angelika, ale tehdy byl boom těch filmů, takže tehdy jí ho nedali.

Když jste v roce 1977 přišla vy, tak už to prošlo?

To jsem šla do kandidatury a noviciát byl až v roce 1983.

A to už byly filmy s Angelikou pozapomenuté… Další slovo s ping-pongu: pasťák?

Moji chlapci, kteří mají poměrně komplikovaný osud a kterým se snažím ukázat, že v životě nejsou jen bitvy a boje a že se můžeme mít docela rádi a můžeme i na vesnici žít docela zajímavý život.

Hábit?

To je něco, co nám napřed vzali. Protože v době, kdy jsme působily jenom tajně - protože oficiálně se sice všechno smělo, ale vlastně se nesmělo nic - tak hábit jsme oblékaly jenom někde na tajno. Tu změnu mám taky spojenou s panem prezidentem Havlem: když jsme 2. února 1990 poprvé vyšly na ulici - a to jsme se ještě převlékaly jinde, než jsme bydlely - tak to opravdu byla totální euforie. Jedenáct let jsem ani nevěřila tomu, že někdy do konce života takhle vyjdu. Cítím se v tom velmi dobře. A plno lidí mi vlastně i řekne, že v tom dobře vypadám.

Další otázka – „Jak to vidí…“?

To je pořad v Českém rozhlase, který na mě spadl z nebe. Už to bude dvanáctý rok co ho moderuji. Baví mě potkávat lidi, asi tak jako to baví vás. Jsem ráda, že postupem let objevujeme ty, kteří jsou zdánlivě někde nenápadní nebo něco vymysleli nebo si řekli: „Tady něco ve společnosti chybí, tak my do toho jdeme, uděláme to.“ Těší mě se připravovat a pak objevovat, co se při rozhovoru vyjeví.

Medaile?

Vybaví se mi hokej a porážka Sovětského svazu.

Aha. Rok 1969?

To si pamatuju hodně matně, to mně bylo necelých šest. Ale pamatuju si ta sedmdesátá léta, kdy jsme byli opakovaně mistry světa.

Vy jste velký sportovní fanoušek.

Sledovali jsme doma třeba i tenis. V těch sedmdesátých letech jsme hráli s Austrálií… Pamatuju si, když jsem se naučila poznávat tenis - neměli jsme televizi, byla rozbitá - tak jsme poslouchali v rádiu, jak jsme hráli s Austrálií o postup v Davis Cupu. Bratr to sledoval, tak mě to naučil. Z aktivního sportu mám velmi ráda běžky a díky práci s klukama často hraju fotbal… Ale vy jste tou otázkou na mediali možná mířil na medaili Za zásluhy…

To jsem mířil. Vás ale napadl hokej. Jinak medaili Za zásluhy jste dostala mimo jiné za „výchovu problémové mládeže“ v roce 2022 od prezidenta Miloše Zemana…

…na návrh tří poslanců, každého z jiné strany. Jak jsem zjistila, tak šlo o paní Pekarovou Adamovou (TOP 09), paní Kovářovou (STAN) a pana ministra zemědělství Výborného (KDU-ČSL). Ti se na tom shodli.

Sestro Angeliko, už jste zmínili advent roku 2011, kdy zemřel Václav Havel. V čem nám schází?

Myslím, že on měl úctu ke každému člověku. Když vzpomínal na kriminál, říkal, že tam bylo nejtěžší zůstat slušný a přitom se nestat obětí šikany. Být pevný, ale přitom slušný. Když jsme u něj byly, vždycky nám řekl: „Děkuju vám… Byla byste tak laskavá…“ Ale úplně vůči všem, zcela automaticky. Nebylo to povrchní. Bylo to v něm, úcta ke každému člověku. Vzpomínám si, že když jsme šli v Trutnově do kina na film Cigán (režie Martin Šulík, 2011, pozn. red.), nebylo nás tam moc, asi dvacet, ale byli tam místní Romové, kteří ho obklopili: „Dobrý den, pane prezidente, vy jdete k nám do kina?“ A on se s nimi bavil úplně stejně, se stejnou úctou, jako by se bavil s někým, kdo je na nějakém ministerském postu. A na každém, i když to byl jeho protivník, dokázal něco ocenit.

Schází vám u lidí v politice tato schopnost?

Myslím, že to není jenom v politice. Zhrublo to nějak obecně. Záleží i na nás, nesváděla bych to na ty nahoře. Společnost tvoříme my všichni a co od těch nahoře budeme chtít, to nám budou vracet.

Vraťme se ještě k Václavu Havlovi. Jak jste se vlastně s ostatními sestrami boromejkami stala součástí péče o nemocného prezidenta?

To bylo někdy o prázdninách 2011. My jsme o jeho potížích nějakou dobu nevěděly, asi měsíc na to bylo určité embargo, jak jsem pak zjišťovala od generální představené. Ale pak vznikla potřeba být na Hrádečku (prezidentova chalupa na Trutnovsku, pozn. red.) delší dobu. Z Prahy je to přece jen dvě a půl hodiny cesty. Pokud vím od tehdejší generální představené, tak ji oslovil pan kardinál Duka a současně dominikán Romuald Rob, který se znal s paní Havlovou. Šlo to nějak dvěma cestami. Bylo vidět, že je potřeba delší péče. Já tehdy dokončila studium, měla jsem jenom půl úvazek ve výchovném ústavu, tak jsem od září mohla nabídnout svůj čas. Bylo potřeba tam být třeba dva tři dny v kuse. Vytvořily jsme tým, střídalo se nás tam pět.

A jaká byla vaše hlavní role?

Nechci aby to vyznělo špatně, ale - být takovou společnicí v nejlepším slova smyslu. Pan prezident byl jako člověk introvertní, mnoho nemluvil… Já jsem s ním třeba sledovala zprávy, on dvacet minut nic neřekl a pak to potřeboval nějak okomentovat. A nemůže to říct do zdi. Stejně tak nejedl sám. Před tím měl někde nějaký ošetřovatelský servis, ale to bylo stylem, že mu to přinesli a zase odešli. A on potřeboval mít při jídle společnost jako takovou.

Věděli jste, že Václava Havel odchází?

To zdravotník vidí. Když jsem se s ním loučila ve středu ráno (14. prosince 2011, V.H. zemřel v neděli 18., pozn. red.)… On vždycky, když jsme odjížděli a odvážela nás ochranka, které říkal pistolníci, tak chtěl vzbudit. A já si fakt uvědomovala, že se asi loučíme naposledy. On při tom loučení říkal: „Děkuji vám za všechny vaše věrné služby.“ To byla poslední slova, která mi řekl.

Už dříve jste říkala, že Václav Havel uměl přijmout, že mu docházejí síly a takzvaně se odpojit od života. Co jste si z této zkušenosti odnesla?

Řekla bych, že to je veliká zralost člověka, přijímat s trpělivostí péči druhých. Na nemoci vážně není nejtěžší bolest, ta se dá nějak tlumit, ale to, že člověk už spoustu věcí nemůže udělat. Není jednoduché tohle přijímat. Někdy se rveme o život za každou cenu, ale náš život tady má svou konečnost a pouštět ho z rukou s takovým klidem jako Václav Havel, to bych pak taky chtěla umět. Člověk je mnohem víc, než jen co dokáže.

Sestro Angeliko, vraťme se na začátek vašeho působení v řádu sv. Karla Boromejského. Vy jste do něj vstoupila v roce 1977, ve svých necelých patnácti letech. To už tehdy jste začala žít v uzavřeném prostředí, v klauzuře?

Ony jsou různé typy řádů. Některé jsou takové, že se z klauzury opravdu nevychází. Náš řád vznikal v 17. století a naše klauzura je něco, jako když doma máte ložnici, kam obvykle návštěvy nechodí. Naše klauzura je prostor, kde bydlíme. Když jsem přišla jako mladá do Prahy, byl to zrovna pavlačák na pražském Žižkově. Tam jsme měly tehdy tajný byt, bez koupelny. Tři byty co měly na pavlači společnou toaletu.

Předpokládám, že po roce 1989 jste se stěhovaly jinam…

To ano, ale já jsem ještě nějakou dobu zůstala v Kyjích. Jak nás v té ilegalitě přibývalo, tak jsem tam, „jakože já“, koupila dům pro dvě rodiny, který patřil „jakože tetě“. Tam jsme bydlely. A protože jsme měly kdysi ošetřovatelskou školu, tak jsem tehdy představené řekla: „Hele, zkusíme to, jestli nás přijmou na obor pedagogika a ošetřovatelství“ (na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pozn. red.). Paradoxem je, že největší soudruh (na škole) mě doporučil k přijetí na prvním místě. To byla tragika té doby. Kdyby mě viděl takhle, tak mě nedoporučí.

Takže pořád ještě bez hábitu…

Museli jsme mu říkat soudruhu a neprovokovat. Já jsem hábit definitivně oblékla až po konci prvního ročníku v roce 1990, protože představení nevěděli, kam se režim zvrtne, tak mi řekli: „Až potom.“ To jste ještě bydlely v těch Kyjích, pak jsme měli pronajatý dům od Prahy 1.

A dnes žijete pod Petřínem.

Ano, v domě, který jsme získaly v roce 1939, ale sestry tam začaly pracovat v roce 1839 v sirotčinci, který provozovaly šlechtičny. A v roce 1939 přišel Hitler. Ony věděly, že by jim to jinak vzali, tak nám ten dům za sto let věrných služeb daly. A v roce 1949 tam samozřejmě sestry nemohly být, byla tam nemocnice. Tu mi dnes provozujeme.

Jaké jsou nejčastější představy laické veřejnosti o tom, jak žijí řádové sestry?

Že jsme vážné. Nesmějeme se. Nikam moc nechodíme. Možná je to právě tím, že řádové sestry byly na čtyřicet let vyhnané někam, aby je nikdo moc neviděl. No a pak se často potkávám s tím, že klášter je vlastně práce, do které chodím, a jestli mám svůj byt. A taky, že „nás platí Vatikán“ a ještě že „neplatí daně“.

Teď jste vyjmenovala všechny mýty?

Asi ty nejčastější. A občas taky někdo nechápe a ptá se, jestli kromě kláštera mám manžela a děti. Ale já se nedivím, ti lidé se s tím nepotkali. My totiž máme snubní prstýnek od doživotních slibů, protože nejsme svobodné. To, co bych dostala skrze manžela a děti, jsem uvěřila, že dostanu skrze zasvěcení Bohu. Každá z nás chodí někam do práce. Někdo třeba do nemocnice, kterou my sice provozujeme, ale ekonomicky je oddělená. Já pracuju ve výchovném ústavu, učím a pracuju v rozhlase. A v domě, kde bydlíme, jdou všechny platy dohromady, a když něco potřebuju, tak si o to řeknu.

O co například?

Například o peníze na nové boty. Když se člověk pohybuje po městě, tak má u sebe určitý obnos, ale pak to vyúčtuje. Máme ekonoma, ten vidí účty, ale rozhoduje o tom představená. Je to tam trošku oddělené, křesťanství počítá s tím, že člověk je nedokonalý, takže to má ještě různé pojistky proti těmto nedokonalostem.

A kdyby některá z vašich sester najednou chtěla být rozmařilá a chtěla si koupit něco drahého?

Tak by jí asi představená třeba řekla, že na to nemáme. Kromě toho, že dáváme své platy dohromady, tak určitou část musíme odvádět do ústředí a z toho se zařizují různá vybavení nebo z toho dotujeme, když přijde někdo, kdo žije na ulici… To máte i doma, že nemůžete prostě vyhazovat víc než na co máte.

Sestro Angeliko, sledovala jste příběh tří rakouských řádových sester ve věku 82 až 88 let, které před pár měsíci utekly z pečovatelského domu, kam byly umístěné, a vrátily se do svého bývalého a v poslední době opuštěného kláštera poblíž Salzburku?

Viděla jsem to, ano.

Ten příběh má takový zajímavý vývoj. Sestry si dokonce vytvořily profil na sociálních sítích, kde sdílely svůj každodenní život, včetně modliteb nebo cvičení a výroby svíček, ale nedávno místní diecéze rozhodla, že v klášteře, kam se vrátily, sice mohou zůstat, ale pod několika podmínkami: musejí opustit sociální sítě, žít v klidu a omezit návštěvy, což ony odmítají a právníci jim radí, ať takové podmínky nepřijmou. Dokážete si představit sama sebe v jejich situaci? To znamená být i v opozici vůči diecézi?

Neznám úplně přesně všechny souvislosti, ale jak jsem říkala, křesťanství počítá i s tím, že jsme lidé nedokonalí a tím víc to ukazuje, že církev musí být boží, protože i když se podíváme zpětně, tak měla řadu nedokonalých osobností na vedoucích místech. A kdyby to stálo na lidských kvalitách, tak když to řeknu natvrdo, tak ten spolek musí dávno zkrachovat. Pán Bůh to řídí i navzdory tomu, že někdo, kdo má rozhodovat správně, tak nerozhoduje.

Na tom případu rakouských sester mě zaujal i ten moment sociálních sítí. Vím, že vy na nich jste taky velmi aktivní, máte dokonce asi jedenáct tisíc sledujících…

Už ze mě udělali digitálního tvůrce. (směje se)

Ano, tak jsem se na to díval. Je to pro vás důležité komunikovat s veřejností touto formou?

Naše svědectví je veřejné, je to veřejné svědectví, že patřím Bohu. A sociální sítě nejsou principiálně nic zlého. Každá věc může být dobrá i zlá. Připomíná mi to třeba Dona Boska, zakladatele salesiánů, kterému vyčítali, že tiskneme. Tehdy byl tisk, časopisy, vlastně média nová. A on řekl: „No, podívejte, buď se toho zmocní ďábel, nebo Bůh. Když tam nepůjdeme my, tak to zbude jenom tomu ďáblovi.“ Ale samozřejmě záleží, jak s tím zacházím. Jestli si z toho neudělám v uvozovkách Pána Boha. Někdy mi přes sociální sítě píšou třeba lidé s nějakými svými problémy, s některými jsme se pak i potkali osobně a mělo to pro ně nějaký význam.

A vaše aktivity na sociálních sítích ve vašem řádu nikomu nevadí?

Ne, ne.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste pronesla větu: „V komunitě, kde žiju, je třicet žen, to znamená třicet názorů i na to, jak věšet prádlo.“ Co vás naučil život mezi ženami?

Co jsme se shodli i s manželským párem i s knězem, tak prostě je to tak, že člověk v té nejhlubší podstatě je někde sám – a někdy byste ty ostatní nejraději někam vystřelil.

Abyste si mohla být sama?

Ano, ano. Protože každý jsme trošku jiný. Ani v tom životě v řádu se tomuhle člověk nevyhne a učí se nějak obrušovat hrany. Řekla bych, že jsme takové puzzle a je potřeba najít, co vlastně komu sedí, aby to fungovalo dohromady. Teď je nás tam asi šestadvacet, to znamená, že když já chci, aby mi v jedné věci někdo ustoupil, tak pětadvacetkrát musím ustoupit já.

To znamená, že pětadvacetkrát nemusíte být úplně spokojená.

Někdy ale zase zjistíte, že se zajímáte o něco, co by vás v životě nezajímalo. Ono na tom není nic špatného, naopak mě to velmi rozvíjí. Třeba u těch kluků z pasťáku. Já bych třeba neposlouchala tuhle hudbu, nezajímalo by mě to, ale když se začnu zajímat o to, co zajímá druhého, tak třeba pochopím, že to není úplně špatné.

Co například?

No, neposlouchala bych třeba hip hop. Buď můžu říct ‚to je takovej řev‘, nebo ‚hele, řekni mi, proč to posloucháš?‘ A on mi třeba něco objasní.

Zmínila jste, že je ve vaší komunitě šestadvacet sester. Ale byly časy, kdy vás bylo mnohem víc…

Ano, bylo nás i osmačtyřicet.

Už není takový zájem o vstup k vám do řádu?

Po revoluci byl takový boom něčeho zakázaného. Ale i v manželství můžete mít nějaký falešný motiv, který se musí postupně odkrývat. Druhá věc je, že společnost se celkově mění. Taky je méně dětí než třeba před sto lety. A je i otázka, jestli ten řeholní život zase nebude tak exkluzivní jako třeba před třemi styl lety, kdy sester bylo celkově méně. Dřív nás bylo v nemocnici veliké množství, teď je nás tam pár, a přesto ta nemocnice má nějakého ducha, což všichni říkají.

Kolik k vám přijde za rok novicek?

Teď to bývá tak jedna za dva tři roky. A stejně jako se lidé žení a vdávají později a mají mnohem později děti, tak i k nám přicházejí lidé v mnohem pozdějším věku. Nejdřív je to čas rozhodování. Taky když začnete s někým chodit, nebývá to hned navždy. Je tam potřeba to prohledání a přesné rozlišování, jestli to není falešný motiv, jestli nenastal nějaký problém.

Sestro Angeliko, ženy v církvi tradičně zastávají velké množství práce, ale ty nejvyšší rozhodovací pozice zůstávají mužské. Jak tuto nerovnováhu vnímáte jako žena?

Řekla bych, že taky máme trošku zkreslený pohled, protože se díváme jen kousek zpátky. Kdysi jsem četla knížku Žena v době katedrál (o životě žen ve středověku, od francouzské historičky Regine Pernoudové, pozn. red.) a ženy tehdy mohly mnohem víc než třeba později, kdy je průmyslová revoluce víc připoutala k plotně. Ale samozřejmě určité zrání postupuje. Jeden z nejvyšších úřadů už zastává žena, dikasterium pro řeholníky (část správy církve pro reformě papeže Františka, pozn. red.). Tam je žena podřízená kardinálovi. Vývoj ale postupuje a je důležité si uvědomit, na co zapomínáme: jakkoliv nám to připadá jako nerovnost, tak křesťanství vznikalo v době velké nerovnosti, v době, kdy lidem připadalo naprosto normální mít otroky. Ale svatý Pavel, který byl striktně židovsky vychován, sice někde má větu, že „žena má být podřízená muži“ a tak dál, ale zapomíná se, že taky říká: „Už tu není Žid ani Řek,“ což byly ti migranti, jak bychom řekli dnes. Otrok nebo člověk svobodný. Muž nebo žena. Rovnost všech lidí, rovnost jejich práv, vyrůstá z křesťanských kořenů. V jiných náboženstvích to není.

A nepropisuje se ta změna do církevní hierarchie pomalu?

Možná ano, těžko říct. Ale v každém případě, v oblastech, kde vládnou jiná náboženství, tak tam máme buď kastovnictví nebo nějakou jinou nerovnost. Trochu zapomínáme, že křesťanství vyčítáme něco, co do toho světa vlastně přineslo.

Jaké změny v církvi byste se chtěla dožít?

Katolíků je asi miliarda čtyři sta milionů, takže chtít, aby se všechno někde naráz měnilo… Úplně jiné podmínky jsou v Africe, v Latinské Americe, úplně jiné podmínky jsou tady. Církev žije ve velkém množství především v Latinské Americe. Takže osobně si nemyslím, že by mělo být nutně hned nějaké svěcení žen, myslím si, že ženy mají i podle církevního práva spoustu věcí, které mohou. Ale často narážejí v konkrétní farnosti na někoho, kdo to zabrzdí a vůbec se tím zákoníkem neřídí. Takže někdy bych řekla, že je to i na nás.

Nenechat si to líbit?

No, jenom to vlastně chtít.

Což se dá říct, že platí v životě obecně. Jednou jste řekla, že „víra je vztah a Bůh je jako trenér, který vede člověka za hranici“. Kam vedl vás?

Já jsem takovej hobit (fiktivní rasa malých, lidem podobných bytostí z děl J. R. R. Tolkiena, pozn. red.). Jsem čtvrté dítě po jedenácti letech. Takže vlastně hobit, který si tak žije v tom bezpečí, zádveří své rodiny. Vždycky tam byl někdo starší, někdo chytrý… A mě to v podstatě pořád vystrkuje do nějakých nových momentů, nových situací. Vlastně i ta práce ve výchovném ústavu byl určitý krok odvahy: zvládnut to, nezvládnu to? Pak jsem vnitřně cítila, že musím cestovat… Říkám, že Bůh v každém z nás má prostě hřivny a snaží se je vyškrabat, odkud to jde. (směje se) Nechce mít takovou tu falešnou jistotku: „Já ti, Pane Bože, dělám tohle, tohle, tohle a víc už po mně nechtěj.“ I to, že jsem se v dvaatřiceti stala místní představenou, najednou měla na starost 48 sester, barák po dostavění…

Obrovská zkušenost.

Musela jsem se naučit objednávat rohlíky a spoustu drobných detailů… Buď do toho člověk může jít a řekne si ‚jo‘, nebo mu Pán Bůj říká: „Hele, je to tandemový seskok. Ten padák se nám otevře, nebo ne.“ (směje se)

Sestro Angeliko, za pár dnů jsou Vánoce. Jaké je vaše největší přání?

Ono to zní tak banálně, ale abychom se uměli v tom nejbližším okolí podívat na toho druhého. Nemračit se tolik na sebe. I na ulici, v uličkách, kde potkám jednoho člověka, tak se na sebe podívat a pozdravit. Nebo v metru. Taková ta lidská vzájemná blízkost, to mě vždycky moc těší. A myslím to i na sebe, na naše společenství. Můžou být lidi, kteří jsou mi míň sympatičtí, a já můžu tak vznešeně mlčet a být usebraná, místo toho, abych se na tu sestru podívala, usmála a třeba se zeptala… Protože kdo ví, co by mi odpověděla. Umět být otevřená vůči všem lidem, protože takhle je otevřený vůči všem lidem Bůh. V každém člověku je nějaké dobro, i když se to tak úplně nezdá. A ten, kdo je zlý, je taky nešťastný, protože opravdu šťastní lidé druhé netrápí.

Tak já vám i nám přeju, ať se toto přání splní. A děkuji vám za rozhovor.

Já děkuji za pozvání.