Už 42 let drží světový rekord v běhu. „Dala jsem si řízek a šla závodit“

Jarmila Kratochvílová, která je od července 1983 držitelkou světového rekordu v běhu na 800 metrů, srovnává podmínky sportovců dnes a v dobách normalizace, mluví o své sbírce medailí v krabicích a testech pohlaví u závodnic.

„Vnímám to tak, že nejen do sportu zasáhly peníze. Někdy si říkám, že kdyby to tak nebylo, bylo by to možná lepší. Ale taková je doba. Občas se ptám, proč naši sportovci, třeba atleti, nemají lepší výkony. Jestli není jedním důvodem právě to, že mají takové možnosti, takové podmínky, takové peníze, takže tak nějak proplouvají tím sportovním životem,“ zamýšlí se Jarmila Kratochvílová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Od druhého ročníku gymnázia zasvětila svůj život atletice. Od konce 60. let se pak i díky tréninkům s Miroslavem Kváčem dostala do takové kondice, že na závodech za sebou nechávala běžkyně z celého světa. Její hvězdná chvíle přišla 26. července 1983 na mnichovském stadionu. Osm set metrů uběhla v čase 1 minuta, 53 vteřin, 28 setin. Předtím, ani 42 let potom se to žádné jiné ženě nepodařilo.

Rozhovor, v němž Jarmila Kratochvílová mluví mimo jiné i o tom, jak ji prezident Gustáv Husák žádal o poděkování komunistickému režimu, si můžete pustit v audiu i videu nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Paní Kratochvílová, jak se dnes cítí žena, kterou svět dosud nedoběhnul?

Je to strašně roků, co jsem světový rekord zaběhla! Tehdy mě vůbec nenapadlo, že to bude trvat tak dlouho. Ale když se běží tento závod (na 800 metrů, pozn. red.), tak jsem nervózní. Už 42 let se nervuji u televize, že to někdo zaběhne - a pak už budu v klidu. Nicméně jsem ráda, že rekord zatím nikdo nepřekonal a že je tady v Česku.

Jste tedy u televize nervózní z obavy, že vás někdo o rekord už připraví, anebo naopak doufáte, ať už se to stane – a z vás to pak celé spadne?

Já už se s tím rekordem nějak naučila žít. Sleduji u televize téměř všechny atletické závody a lidé, kteří je sledují se mnou, tak si přejí, ať rekord zůstane tady. Já taky. Ale když ho někdo překoná, chvíli budu smutnější, ale pak…

Chápu, pocity se ve vás mísí. Jste prostě symbol trvalé hodnoty v měnícím se čase. Ale zeptám se, paní Kratochvílová, jinak: Máte někdy pocit, že vám něco utíká?

Takové pocity moc neprožívám, protože dělám to, co mám ráda. A dělala jsem to celý život. Někdy tedy bývám naštvaná a říkám si, že už na ten stadion nepůjdu a nebudu nikoho trénovat. Ale pak – většinou do rána – to přejde a řeknu si: Je to můj život a trvá to mnoho roků.

Když otázku rozšíříme a nezůstaneme jen na stadionu… Máte u něčeho v životě pocit, že vám to takzvaně ujíždí? Že třeba dnes něčemu nerozumíte?

Nerozumím třeba moderním technologiím. Nikdy jsem to moc nepotřebovala, protože člověk má celý život v ruce stopky. Když ale zjistím, že na tom mobilu fakt něco neumím, zavolám si většinou děti od mých synovců a neteří, které se s tím snad narodily, a ty mi poradí.

V tom mobilu máte taky stopky. To víte?

Ale ty v ruce jsou lepší.

Vraťme se do července 1983 do Mnichova, kde jste zaběhla ten zatím nepřekonaný rekord. Co jste měla a uměla na rozdíl od všech běžkyň před tím i dvaačtyřicet let po tom?

Ten závod 26. července v Mnichově byl na takovém pěkném stadionu, který jsem znala jen z televize, když dávali fotbal. Taky to bylo na „Západě“, jak jsme říkali, a pro nás bylo zajímavé, že tam můžeme vyjet. Takže jsem se tam docela těšila. Věděla jsem, že příprava v roce 1983 probíhala absolutně bez problémů. Všichni jsme se těšili, že bude mistrovství světa (v Helsinkách, pozn. red.), které jsme my, atleti, nikdy nezažili. Vždycky byly jen velké závody, mistrovství Evropy, olympiáda, ale mistrovství světa bylo tehdy první.

Tak jsme se na to připravovali… A když jsme dostali povolení, že na závody do Německa můžeme vyjet, tak já ještě dva dny předtím běžela v Praze 400 metrů, což byla a je moje srdeční záležitost. Zaběhla jsem druhý nejlepší čas na světě. Trenér říkal: „V Německu jsem tě přihlásil na 200 metrů, to je takový testovací závod, ani tolik nebolí.“ Jenže večer, po tom pražském závodě, jsem dostala křeč. Bolelo to, věděla jsem, že to přejde, ale riskovat? Po příjezdu do Mnichova jsme se s trenérem domluvili, že ten závod na 200 metrů běžet nemůžu. A on mi řekl: „Čtyři sta metrů jsi běžela v Praze, je tu pak jen 800 metrů nebo 1500 metrů.“

Co vy na to?

Že poběžím 800 metrů. Na mistrovství jsem byla přihlášená na 200, 400, na štafety… Říkala jsem si: „Tak si to proběhnu, aby mě to nebolelo.“ Ano, chtěla jsem vyhrát, ale žádné nervy jsem z toho závodu neměla. Dneska je módou vyhlašování pokusů o překonání světových nebo evropských rekordů, to já vůbec neměla.

A přišlo to.

Běžela jsem si v takové pohodě, se kterou jsem už pak asi nikdy v životě neběžela. Možná právě proto vznikl takový ohromný výkon, světový rekord. Žádný stres. Žádní vodiči, žádná světýlka u mantinelu, jako jsou dnes na velkých závodech.

Pojďme ještě na náš tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - řízky a guláš?

Má oblíbená jídla. Na ta jsem závodila.

Vaše „podpora“ před závodem. To by se dnes leckdo divil…

To je pravda, ale já jsem to potřebovala. A drží mě to pořád.

Miroslav Kváč?

Přísný trenér. Voják. Ale nedá se nic dělat, taková symbióza musí být, trenér musí poznat svého závodníka a závodník musí poznat svého trenéra. Dvacet let jsem s ním trénovala. Jiného trenéra jsem nikdy neměla.

Tři tisíce korun?

Odměna za ten můj dodnes platný světový rekord. Bylo to takové milé, protože já ten rekord nečekala. Peníze jsem dostala tady v Česku od pana předsedy Himla (předseda tehdejší sportovní organizace, pozn. red.). Dneska bych dostala 100 tisíc dolarů rovnou na závodech. Ale tak to bylo. Taková byla doba.

Medaile?

Medailí mám hodně. Mám je ve dvou krabicích.

To musí být velké krabice.

Ty medaile už jsou takové potlučené, prošly mnoha tisíci rukama na různých besedách ve školách a já nevím kde všude. Když žila paní Zátopková (olympijská vítězka v hodu oštěpem, pozn. red.) a byly jsme jednou pozvané někam, kde jsme měly ukázat medaile, tak mi Dana říká: „Měla by sis to nechat už pozlatit, protože zlatá medaile už není zlatá.“

A vaše poslední medaile? „Za zásluhy“ z roku 2013 od prezidenta Miloše Zemana?

To bylo takové příjemné, pro mě vzácné. Před pár dny (28. října, pozn. red.) jsem si to připomněla, když jsem se dívala na předávání těchto medailí. Byla jsem ráda, že tam byli taky sportovci, kteří si to zaslouží. Málokdo ví, co obnáší příprava, aby byli takto dobří, aby vyhrávali. Tak jsem si vzpomněla, že takovou medaili za zásluhy mám taky.

Domov? Co vás napadne?

Domov je pro mě úplně vše. Je na prvním místě. Jsem takový typ, že z domova nerada odjíždím. Celý život jsem byla doma, i když jsem hodně trénovala a měla jsem třeba možnost odejít sem do Prahy a trénovat v daleko lepších podmínkách. Ale ztratila bych to, k čemu mám tak veliký vztah, naše město, kde žije převážná část mé ohromné rodiny.

Golčův Jeníkov?

A taky Čáslav, kde jsem začala chodit do gymnázia. Od té doby se mnoho desítek let odvíjí dlouhá cesta. A já bych přesunem určitě hodně ztratila.

Takže domov je na trase Golčův Jeníkov – Čáslav.

Ano. Navždy.

Paní Kratochvílová, vím, že pořád žijete během a atletikou, chodíte trénovat mladé svěřenkyně. Vím taky, že ráda sledujete biatlon… Srovnáváte? Říkáte si: „Jó, to za našich časů takhle nebylo! Teď to mají lepší.“?

Určitě. Podmínky na trénink mají teď úžasné, rychlé dráhy, rychlé karbonové boty… Já jsem si nedovedla představit, že se dá v zimě trénovat na Kanárských ostrovech. Ani jsem možná nevěděla, že existují. Nebo jižní Afrika, kde jsou sportovci celou zimu.

Když to sledujete, neříkáte si pak: My to neměli a zvládli jsme to i bez toho?

To si říkám často, to je pravda. Možná bychom byli zhýčkanější, nevím. Trénink v zimě? Já jsem musela jezdit na běžkách. Proto mám možná tak vřelý vztah k biatlonu, kde jsou podmínky venku v mrazech někdy šílené.

Váš rekord vznikl v době, kdy byl sport nástrojem režimu. Vnímala jste to tak, že závodíte i za ten systém?

Byly to takové určité doby, do čehož spadá i ten světový rekord. Trenér mi řekl: „Musíš něco běžet, protože by tě nepustili na další závod někam na Západ.“ Pak olympiáda (Los Angeles, 1984, pozn. red.), kam jsme všichni chtěli, ale nesměli jsme. A nemohli jsme to ani říct nebo napsat, protože by to nikdo neotiskl. Byla to taková zvláštní doba, ale jak jsme v ní žili tak dlouho, tak jsme si nějak zvykli.

Lepili se na vás komunističtí pohlaváři? Chtěli se s vámi ukazovat, fotit, zvali vás na akce?

Myslím, že ne. Hlavně já jsem to nevyhledávala, někam se drát. Ale když mi prezident Husák řekl, že musím někde poděkovat za systém a přípravu, kterou jsme měli a kterou nám poskytli, tak jsem slušně poděkovala. Prostě tak to bylo.

Vy jste v roce 1983 dostala od prezidenta za své sportovní úspěchy i takzvaný Řád práce. Po listopadu 1989 vás prý někteří lidé vyzývali, ať se ho demonstrativně vzdáte, ale vy jste to odmítala…

Řád práce jsem dostala, to je pravda. Ale vůbec nevím, kde ho mám. Když se mluvilo o tom, že to někdo bude vracet, tak já hned řekla, že ne. Protože já ho fakt dostala za neskutečnou práci. Myslím, že tak 95 procent lidí vůbec neví, co to obnáší. Zkrátka, patří to do mé sbírky.

O dnešku se mluví jako o velmi uspěchané době, kdy se hodně dbá na výkon. Prý to tak dřív nebylo. Jak vnímáte dnešek vy jako člověk, který musel dřít už tehdy? Světová rekordmanka, která podávala své největší výkony v 70. a 80. letech.

Vnímám to tak, že nejen do sportu zasáhly peníze. Někdy si říkám, že kdyby to tak nebylo - nemusí to být jen sport -, tak by to bylo možná lepší. Ale taková je doba, tak to je. Nevím, mnoho věcí jsme nezažili, ale občas se ptám, proč naši sportovci, třeba atleti, nemají lepší výkony. Jestli není jedním důvodem právě to, že mají takové možnosti, takové podmínky, takové peníze, takže tak nějak tím sportovním životem proplouvají.

Myslíte, že kdyby neměli to zázemí a podmínky, tak by mohli být motivovaní k lepším výkonům?

Oni to zase nezažili dřív. Takže se to nedá moc srovnat.

Změnil se podle vás vztah společnosti ne ke sportu, ale k tělu? Od toho funkčního k dejme tomu estetickému? Když vidíte plné posilovny lidí, lidi vyznávající zdravý životní styl… Roste počet běžců, cyklistů?

U mnoha lidí je to moderní. Ať už se dívám na tisíce lidí, kteří běží maraton a třeba na to ani nemají… Ale podle mě by se mělo začít od dětí. Tam to nějak nepozoruji. Ač žiji na velké vesnici - Golčův Jeníkov má asi 2600 obyvatel -, tak už nevidím děti, které jsou jen tak venku. To je hrozná škoda. Tam je zakopaný pes - aby se děti víc pohybovaly. Můžou mít vzory ve svých rodičích, kteří si vezmou kolo nebo si jdou zaběhat nebo jdou do moderní posilovny, ale ty děti do toho někdo musí trošku postrkovat. A tam to nevidím úplně dobře.

Paní Kratochvílová, vraťme se ještě do vašich časů, kdy to bývalo hodně jinak. Říkáváte, že jste vyrostla na mase a sádle, že vaším dopingem byly řízky. Jak se tehdy vlastně řešila strava a regenerace? Tedy pokud se to vůbec řešilo?

Strava se moc neřešila, protože nebyly takové ty moderní věci. Nebylo to, co si může sportovec dovolit teď. V zimě někdo z mé rodiny vyčekal frontu na kilo pomerančů a vzpomínám si, že ta prodavačka říkala mé sestře, která taky stála ve frontě: „Tady do té rodiny přijdou dvě kila pomerančů, protože Jarmila trénuje a potřebuje vitaminy.“

To vás asi ti ostatní neměli rádi.

No… Toto všechno jsem zažila a našla si způsob stravy, který potřebuji. Třeba mi trenér řekl: „Vím, že se nepřejídáš, ale měla bys dvě kila zhubnout.“ Já se pak trápila měsíc, zhubla jsem dvě kila - a o dvě vteřiny jsem se zhoršila. Říkala jsem, já holka z venkova nemůžu nic měnit, protože moje máma, která vařila pro mnoho lidí, mi nebude zvlášť vyvářet, abych měla něco jiného. Dřív se všechno dělalo na sádle. Vždycky tam bylo maso. Nemůžu tvrdit, že to mají dnešní sportovci dělat jako já, to ani nechci. Ale mně to hrozně pomohlo a jsem ráda, že mi to pomáhá i teď, kdy ty moderní věci jsou a já si je stejně nekoupím.

Trénovala a závodila jste i přes bolest? Že jste měla pocit, že už to nejde, a přesto jste to dala?

Já byla takový trénovatelný typ. Tréninky byly hodně náročné, někdy to bolelo, ale večer, když jsem přijela domů, tak jsem si říkala: „Jsi dobrá. Odtrénovala jsi to a zítra to zase bude dobré.“ Samozřejmě, když byl nějaký problém a byly velké závody, tak pak je to horší, kdy něco bolí. Když mě bolela achillovka, musela jsem vzdát závod. S tím nejde běžet.

Co vše si po těch letech tělo pamatuje? „Nedobíhá“ vás něco z té dřiny?

Jsem ráda, že nemám žádné zdravotní problémy, že nemám nic vyoperovaného, že mám svá kolena a kyčle. Často si vzpomenu na lidi, kteří říkali: „Až jednou skončíš, tak po těch trénincích budeš mít problémy.“ Nemusí to tak být u každého, ale já si to nějak vypěstovala nebo přinesla z domova, kdy jsem často pomáhala strejdovi na poli. To byl typ práce, který mi hodně pomohl. A teď jsem ráda za to, jak to je.

Vaše atletické výkony bývaly provázené otázkami typu: „Jak to, že je tak silná? Jak to, že to zvládá?“ Dotýkaly se vás takové pochybnosti?

Samozřejmě, dotýkaly. Vždy jsem si říkala, že ti, co to říkají, nikdy neviděli mé tréninky. Nevěděli to ani doma, protože jsem mojí mámě neřekla, kolik musím během jednoho tréninku navzpírat nebo kolik musím vyběhnout kopců. To nejdůležitější ale bylo, že jsem to měla hrozně ráda, že jsem byla zdravá a že jsem měla kolem sebe rodinu, která mě podporovala. Tyto tři základní věci vedly k tomu, co jsem dokázala.

Už tehdy existoval takzvaný sextest, zkoumalo se pohlaví, jestli nemáte moc mužských hormonů a podobně. Byla to jen formalita, nebo to byl ponižující zásah?

Mně to nepřišlo vůbec ponižující. Bylo to hotové za dvě vteřiny - buď vlas, nebo z ústní dutiny… Vystavili kartičku, kterou jsme měli na všech závodech. Bylo to správné. Často si na to vzpomenu. Když nedávno závodila závodnice, která měla víc mužských hormonů, než má žena mít, říkala jsem si, proč nepokračují v těch sextestech. Letos poprvé se to zase otevřelo. Nejen u atletů, ale i u lyžařů a dalších sportů. Myslím si, že je to dobře – prostě jednou nadosmrti jste žena.

To znamená, že když jihoafrická běžkyně Semenyaová byla kvůli hladině testosteronu vyřazena z ženského závodění, tak je to jedině správně?

Myslím, že je to férovější.

Když se mluví o těch sportovních úspěších ze 70. a 80. let, tak se zmiňuje, že existoval takzvaný státní dopingový program. Sportovcům byly podávány různé látky na podporu jejich výkonu. Jak snášíte tyto debaty?

To je neustále: proč teď nemá nikdo ty výkony, když jsou daleko lepší podmínky? Proč v té době byly lepší výkony? Vím, že proti dopingu se zbrojí hrozně, ale myslím si, že půl světa zbrojí, půl světa vyrábí nějaké látky, které ani nemusí být doping, ale sportovcům třeba pomůžou s lepší regenerací. Takže já už se tím vůbec nezabývám.

U vás nikdy žádný pozitivní dopingový test nebyl, nicméně novinář Luděk Mádl svého času řekl, že „by bylo velice zvláštní, kdybyste nebyla zařazena do dopingového programu, ale prý jste jen nemusela vědět, co vám píchají“.

To bych musela vědět. Protože já jsem neustále trénovala v Čáslavi a doktor v Čáslavi by mi nic nepíchal. To bych opravdu musela vědět, to nejde.

Téma dopingu se stále vrací. Rozčiluje vás to?

Už vůbec. Možná to je tím, že už je to tolik let, ale ani se k tomu nevracím. Občas zaznamenám, že má někdo problém, že bude mít čtyři roky zákaz závodění. Přečtu si to, ale nějak se tím nezabývám.

Naučil vás sport něco, co dnes využíváte i mimo atletiku?

Sport mě naučil spoustu věcí, za což jsem ráda, ale někdy jsem na to i naštvaná. Za ty roky to tak je: když řeknu, že „tam budu v tolik a v tolik“, tak tam jsem. A nechápu, že tam někdo není.

Řád, disciplína, přesnost?

Přesně tak. Tyto zásadní věci, které mi i v životě hrozně pomáhají. Na druhou stranu mě někdy štvou. Když jsem se něco učila s mým synovcem a chtěla jsem, aby mi to desetkrát zopakoval, tak on: „Ty jsi horší než máma, ty máš v sobě tu svou poctivost.“ Ale to sport naučí.

Když se ohlédnete - běžela byste svůj život stejnou trasou, nebo byste zahnula jinam?

Já jsem začala trénovat docela pozdě, téměř v sedmnácti letech. Předtím jsem měla jinou představu, co budu dělat – buď budu učitelka, chtěla sem učit v mateřské školce, nebo budu někde v kanceláři. Ale jak jsem jednou vstoupila na ten čáslavský stadion…

To bylo v tom druhém ročníku na gymplu.

Ano, moje spolužačka mě tam vyloženě přitáhla, protože ona trénovala už asi čtyři roky a vždycky se divila: „Jak to, že ty mě na tělocviku předběhneš, přehodíš nebo přeskočíš - a neděláš nic?“ Dodnes se spolu setkáváme, máme pravidelně každý rok sraz s naší třídou z gymnázia. Pořád si o tom vyprávíme. Nakonec jsem byla ráda, že to takhle bylo.

Takže život běžel správnou trasou?

Určitě.

Já vám děkuji za rozhovor.

Nemáte zač. Děkuji taky.