Článek
Podnikatel Ondřej Wachal získal letos v únoru funkci generálního ředitele po odchodu jeho otce Viliama Wachala z čela stavební firmy VW Wachal. Zakladatel firmy ale stále předsedá představenstvu společnosti.
Podnik s půlmiliardovým obratem se chce v příštích pěti letech zaměřit na zakázky v soukromém sektoru. Čeká totiž, že stát v souvislosti s výdaji na pandemii koronaviru začne po letošních volbách šetřit a stavebnictví bude jedním z prvních oborů, který přijde na řadu.
Letos slavíte 30 let od založení firmy, jak si aktuálně vedete?
Minulý rok jsme měli obrat necelých 500 milionů korun. Bylo to míň, než jsme plánovali, ale s ohledem na současnou situaci s koronavirem nám některé veřejné zakázky zrušily. Dobrou zprávou je, že máme dopředu smluveno relativně hodně práce, i na rok 2022. Vše ale ovlivňuje nejistota, která v odvětví aktuálně panuje. Například před více než půl rokem jsme byli vybráni pro projekt za 163 milionů v nemocnici v Kladně. Ještě jsme ale ani nepodepsali smlouvu, protože na místě, kde máme pracovat, dnes stojí covidové centrum.
Obáváte se, že přijdete o některé zakázky?
I přestože se nám daří dobře, doba je nejistá. Obávám se, že se situace ještě výrazně zhorší po letošních volbách. V našem oboru je stát stále majoritní investor. Trochu se obávám, aby se nevrátila situace jako v roce 2008, kdy přišla krize a některé stavební projekty se opravdu odložily. Ještě horší bylo, že se v té době také přestalo plánovat.
Jaký bude mít vliv současné zadlužování státu na budoucnost ve stavebnictví? Může to ohrozit veřejné zakázky a investice?
Tak zatím se stále proklamuje, že se z krize proinvestujeme. Myslím si ale, že ať už bude po volbách u kormidla kdokoliv, bude muset začít šetřit. Je jen otázka kde. Ve stavebních projektech jsou obrovské peníze, musíme tedy počítat s tím, že je to jedna z variant. Je to samozřejmě jednodušší než sebrat peníze například učitelům nebo zdravotníkům. Zastavení veřejných investic jednoduše tolik lidí nepostihne. Po čase si sice všimnou, že tam, kde měla být nová školka nebo domov důchodců, není teď nic, přímou změnu ale nepocítí. Takže ano, mám obavy, že stavebnictví bude jedna z oblastí, kde se bude šetřit.
Jaký je podíl u vás mezi veřejným a soukromým sektorem?
To se dost liší rok od roku. Aktuálně v té soukromé sféře nemáme třeba žádnou zakázku. Z dlouhodobého hlediska tvoří přibližně osmdesát procent veřejné zakázky. Chtěli bychom to trochu vybalancovat a dostat se alespoň na třicet procent soukromého sektoru. To je naše vize do příštích pěti let. V soukromém sektoru se staví i jiné stavby, třeba haly a podobně. To se veřejného sektoru moc netýká.
Jaký typ staveb by pro vás v soukromém sektoru byl nejzajímavější?
Chtěli bychom se zaměřit právě na průmyslové haly. Staví se sice s minimální marží, ale je to zároveň rychlá práce. Byl by pro nás zajímavý také projekt nějakého sídla firmy nebo nákupní centrum. Do čeho se naopak úplně nehrneme, jsou developerské projekty.
Letos jste se po odchodu otce z funkce stal generálním ředitelem. Zmínil jste, že se hodláte zaměřit na rozvoj podnikání a investice. Jak se vám to vede v době covidu?
Nechceme být odkázáni jen na ten jeden segment výstavby. Firma je pak víc zranitelná. To je tedy můj plán na další roky, rozšířit působnost společnosti. Další můj záměr bude pak digitalizace. Dnes máme na každé stavbě vyskládané desítky šanonů, v každém z nich pak uchováváme různé dokumenty. Všechno se neustále zakládá. Budeme se tedy snažit začít fungovat více na tom digitálním přístupu. Čekám, že nás k tomu bude brzy tlačit také BIM (Informační model budovy, který dovolí provádět vizualizaci budovy ze všech úhlů a propojí ji s celým stavebním týmem, pozn. redakce), který by měl být brzy povinný (klíčovým datem koncepce je rok 2022, kdy má být zavedena povinnost použití BIM pro nadlimitní veřejné zakázky na projektové a stavební práce financované z veřejných rozpočtů, pozn. redakce).
Co obecně stavebním firmám v Česku chybí? Na čem by měly zapracovat a mohla by něčemu covidová doba pomoci?
Osobně si myslím, že největším problémem je právě ta digitalizace. Stavebnictví je strašně zkostnatělý obor. Když zjistíte při rekonstrukci nějaký problém, zasekne se vám stavba, má to návaznost na mnoho dalších profesí. V případě problému jednoduše všechno stojí, často se čeká i několik měsíců, než se to přeprojektuje. Uvedu konkrétní příklad. Ve Velvarech předěláváme kulturní dům. Během rekonstrukce jsme ale zjistili, že je v budově špatná statika. Museli jsme tedy čekat 90 dnů, než se projekt upravil. Všechno, co jsme měli předem nasmlouvané, jsme tak logicky museli odsunout. Některé firmy už pak nemají čas a nabalují se další problémy.
Dál mi tu také chybí nějaké odvážné projekty. Takové, jako byla například Kaplického knihovna, kolem které se strhla obrovská debata. Ať na to má člověk jakýkoliv názor, bylo to prostě něco, co tady ještě nebylo. Chybí mi ve veřejné sféře odvážný zadavatel, který by investoval do zlepšování prostředí kolem nás.
Šli byste do zakázky, kterou popisujete? Není to pro firmu příliš velký risk?
My nejsme ti, kdo vymýšlí projekty. Samozřejmě vymýšlíme technické prostředí na té stavbě, ale nejsme ti, co by zadávali projekt. Rozhodně jde však o risk. Našim stavařům se staví lépe běžné stavby. V případě, že jde o něco speciálního, často musíme hledat někoho, kdo si s tím umí poradit. I přestože je to rozhodně riskantnější cesta, myslím si, že má v oboru místo. Nám se díky tomu podařilo opakovaně získat například ocenění v soutěži Stavba roku (například depozitář pro Východočeské muzeum Ohrazenice, 2019, pozn. redakce).
V případě, že by se digitalizace posunula kupředu, co to může přinést finálnímu spotřebiteli? Může to znamenat zlevnění nebo zrychlení procesu?
Se samotným zrychlením může souviset také zlevnění, protože nás každý měsíc na stavbě stojí statisíce. Zrychlením staveb by mohlo přijít i to zlevnění. Je otázka, o kolik se to může zlevnit, protože ceny všeho ve stavebnictví stále rostou. V minulých letech to byl doslova obrovský cenový sprint. Všichni naši subdodavatelé zdražili a my museli ceny promítnout v reakci na to také investorům. Poslední roky pro nás byly v tomto ohledu těžké. Nejhorší byl rok 2016, tam jsme měli ztrátu, poprvé v historii firmy. A stalo se to proto, že jsme podepsali zakázku s hodně ostrou cenou, doba realizace byla více než dva roky a během té doby začali subdodavatelé hodně zdražovat. Nebyl to ale jen náš problém, i velké firmy vykazovaly stamilionové ztráty.
Jak se do zdražování ve stavebnictví promítlo období covidu? A budou služby dále zdražovat?
Všechno zdražuje, ale myslím si, že to je úplně běžné v této ekonomice. Nemyslím si, že by to mělo nějakou souvislost s covidovou dobou. Každopádně i přesto, že ceny stále rostou, nejde o tak skokový růst, jako jsme zažili před lety. Záleží samozřejmě na každém projektu individuálně.
Jak hodnotíte stavebnictví jako byznys? Je to obor, který má potenciál, dá se v něm dobře vydělat?
Myslím si, že stavebnictví je dnes byznys jako každý jiný. Jsou obory, kde se dá vydělat určitě více, například v různých technologiích nebo IT. Stavařina je pořád dost taková rigidní, ale myslím si, že brzy přijde její revoluce, spojená s digitalizací, o které jsem se bavili. Zajímavou možností by bylo například tisknutí materiálů. V tomto směru bychom chtěli být jedni z prvních, kdo bude moderní technologie adaptovat a zkoušet v praxi.
Ve firmě jste přes deset let. Kdyby nešlo o rodinný podnik, zůstal byste v oboru?
Nevím, jestli bych tady vůbec byl, kdyby nešlo o rodinný podnik. Je otázka, proč by mě někdo zaměstnával do stavební firmy, když nejsem stavař. Mám totiž vystudovanou ekonomku. Ale v případě, že by se firma například někomu prodala, těžko bych v ní asi zůstal. Měl bych pravděpodobně problém s tím, kdyby se děly nějaké změny, které by mi byly proti srsti, ačkoliv by na to měl nový majitel plné právo. Neuměl bych se s tím sžít.
