Hlavní obsah

Babička umírala v ostravské Slunečnici. Křičeli na ni, ať si nevymýšlí, že jí nic není

Vnučka ženy nechtěla v této souvislosti zveřejňovat své jméno, nicméně redakce je zná.

24. 11. 9:31

Paní B. K., jejíž identitu redakce Seznam Zpráv zná, je vnučkou ženy, která byla ubytována v ostravském domově pro seniory. V rámci natáčení investigativní série Ve stínu Slunečnice jsme s ní vedli rozhovor, jehož písemnou verzi vám nyní předkládáme.

Článek

Jaká je vaše zkušenost s domovem Slunečnice?

I po těch letech je to stále ve mně, nebyla to moc dobrá zkušenost. Babička tam sice byla asi osm let, ale zkrátka tam nikdy nebyla spokojená, nikdy nebyla šťastná. A to posledních 30 let svého života bydlela sama. Takže byla zvyklá, že je třeba sama. Nicméně tam byl nějaký vnější faktor, který ji v tom domově důchodců činil nešťastnou. Špatně se to popisuje.

Ona vám říkala, že se tam necítí dobře?

Nechtěla mě trápit, takže vždycky, když jsem za ní přišla, tak seděla a čekala na mě se zkříženýma rukama. A protože byla člověk, který si moc nestěžuje, tak jsem toho z ní moc nevyloudila. Ale věděla jsem, že přístup většiny těch sester a pečovatelek je takový jako… chladný.

Jak to myslíte?

Pochopila jsem, že tam jsou v podstatě jenom dvě sestry pečovatelky – nevím přesně, jaké pozice měly, které se k ní chovaly hezky. To znamená, že ji pěkně pozdravily, trošku se usmály, nemusely si s ní ani povídat, ale chovaly se k ní s nějakou úctou. A zbytek personálu byl spíše nepříjemný.

Takhle jsem to vnímala já, když jsem za ní přišla. Pokud tam byl někdo jiný, kromě těch dvou pečovatelek, tak v podstatě seděl v té své kukani, sesterně, kanceláři. Úplně nejhorší mi přišla staniční sestra, z té jsem měla husí kůži.

A to bylo na kterém oddělení?

Bylo to na třetím oddělení. Druhá budova, třetí patro.

Zažila jste tam někdy situaci, kdy jste si říkala: Nechci, aby tohle babička zažívala, půjdu si stěžovat, řeknu to řediteli?

Jednou, když jsem přicházela za babičkou, jsem slyšela zevnitř domova křičet nějakého pána. Křičel: Pojďte sem někdo, pojďte sem. Zůstala jsem asi pět, sedm minut a snažila se pochopit, kde je, ve kterém patře, co se stalo. Pořád křičel: Pomozte mi, pojďte sem, pojďte sem. Byl to pro mě šok, cítila jsem, že se ten člověk trápí… Možná to nebylo tolik minut, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Pak jsem si podle hlasu uvědomila, že je to babiččin kamarád. Vletěla jsem na to oddělení a otevřela dveře od jeho pokoje. Ale už tam byla nějaká z pečovatelek, která si na mou otázku jen tak odfrkla, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. A on mi nic konkrétního neřekl. A nedlouho poté zemřel.

„Dávali jí najevo, že už přesluhuje. Že je zbytečná“

A pokud jde o péči přímo o vaši babičku?

Babička byla člověk, který si vesměs nestěžuje, ale zažila jsem, kdy se tak stalo. Postěžovala si, že ji kolem desáté hodiny nutili okamžitě vylézt z postele. Že nemůže prostě takhle polehávat, že má mít ustlanou postel. Tehdy to řešila i moje mamka. Že když je nazývají klienty – a klienti si také jejich služby platí, tak jak si dovolují je vyhazovat z postele v deset hodin. Je to starý člověk, který celý život makal, dřel, je mu přes 80 let a chce si odpočinout.

Jim vadilo, že je babička v posteli?

U naší babičky ano, nevím, jak to bylo u ostatních lidí. Druhá věc je, že jsem za babičkou chodila pětkrát šestkrát týdně, takže si moc nedovolili. V prvních letech ne, to jsem žila v zahraničí, ale pak jsem za ní chodila často, nebo vždycky někdo z rodiny. A myslím si, že si k ní nedovolili to, co k ostatním.

Takže jste dlouhodobě pozorovala, že péče nebo ten přístup personálu není úplně takový, jaký byste si představovala?

Měla jsem dojem, že se péče zhoršuje. Na první pohled to vypadalo dobře, protože tam bylo docela uklizeno, vybavení toho domova bylo hezké a sestry si nedovolí se před vámi nějak ošklivě chovat.

Babička byla ještě soběstačná, k takovým lidem si podle mě ani nedovolí chovat se nějak extremně hrubě, protože vědí, že by to řekli. Ale to, že prostě ráno, odpoledne, večer jí tam donesli léky a ani ji nepozdravili, tak to byla běžná rutina.

Teď si představte, že za vámi nikdo nechodí, nebo třeba dorazí rodinní příslušníci jen dvakrát do roka. To se na patře, kde byla babička, dělo běžně. A pro vás jsou jediným kontaktem, který máte, pečovatelky. A ty se s vámi ani pořádně nebaví, jenom vám v rámci své pracovní náplně přinesou nějaké pití, nějaké léky, ale ani vás nepozdraví, ani se na vás neusmějí, a tímto chováním vám vlastně život znepříjemňují. Dávají vám najevo, že… Že už přesluhujete, že jste nadbytečný.

„Babička mi umírala v náručí, sestry řvaly, že simuluje“

Co nejhoršího jste tam s babičkou zažila?

Úplně nejhorší zážitek… Na ten jsem se nějakou dobu snažila zapomenout, ale mám to v sobě. Je to z posledního dne, kdy babička bydlela v domově důchodců.

S nikým jsem o tom moc nemluvila, protože babička poté umřela a mísilo se to s obdobím smutku. Na druhou stranu dnes, když to vidím s odstupem, myslím, že je důležité, aby se o tom hovořilo. Protože to, co se tehdy stalo, se mohlo stát spoustě jiným lidem. Spoustě jiných lidí.

A co se stalo?

Stalo se to, že jsme si byli sednout s partnerem a s babičkou na zákusek, na kávu. A pak jsme ji zavezli do domova důchodců. Asi pět minut potom, co jsme od ní přijeli domů, mi volala, že se necítí dobře. Ona věděla, že kdykoliv se necítí dobře, tak mi má volat, měly jsme spolu takovou domluvu. Stalo se to i dříve, že mi zavolala, že třeba ležela na zemi a já obratem volala sestrám, ať tam jdou rychle za ní.

V tomto případě jsem okamžitě volala sestře, ať za ní jdou. Ona mi řekla, že už tam byli a že je babička naprosto v pořádku. Nicméně já jsem cítila tu naléhavost, pochopila jsem, že tam musím okamžitě jet. Snad během deseti minut jsme byli na místě a když jsem přišla na oddělení, utíkala jsem za babičkou do pokoje. Jak jsem otevírala dveře babiččina pokoje, vyšla žurnální sestra a křičela. Křičela, že je nemá tak stresovat, že si nemá vymýšlet, že jí nic tak strašného není.

Já jsem vběhla do toho pokoje, vzala jsem si babičku. A ona mně málem umřela v náručí, měla absolutně nízký tlak. Vtom přiběhla ještě další sestra, ta otevřela okno, prozřetelně teda aspoň něco. Já bych je v té chvíli úplně roztrhala! Ale soustředila jsem se úplně na tu babičku. Strašně jsem se bála, že mi v tu chvíli umře. Ona i v jeden okamžik vypadala, že už je mrtvá, ale pak se najednou probrala.

Mezitím se už volala záchranka, babičku odvezli. Do týdne umřela. V té nemocnici jí hned na příjmu měřili tlak a ona ho měla tak nízký, že si ji tam samozřejmě nechali… Dali jí kapačky, byla na tom špatně. To všechno asi tři čtvrtě hodiny poté, co se ta scéna v domově důchodců odehrála. Nemyslím si, že by se za tu chvíli v nemocnici její zdravotní stav tak radikálně změnil, takže…

Jak si mohla ta pečovatelka troufnout vám říct, že babičce nic není, že si vymýšlí?

Já si právě myslím, že to byl její přístup. Podobný tomu, co měla staniční. Podle ní jsem vždycky všechno přeháněla, že to prý není taková hrůza – to byly její klasické odpovědi.

Myslím si, že oni už to takhle berou. Jako na běžícím pásu. Absolutně už se do člověka nedokážou vcítit. Ta práce je prostě nebaví, nechce se jim k těm lidem ani vstát. Teď si vlastně nejsem ani jistá, jestli se na tu naši babičku tehdy vůbec šla podívat, možná se jí také nechtělo. Už byl večer, kolem šesté sedmé, to oni už mají klid, už se dívají na televizi nebo na počítač. Věčně tam sedí u počítače nebo u televize. Zkrátka nejsou na těch pokojích.

Vlastně se mi zdálo, že to tam nejvíc oddřely uklízečky a pečovatelky, které klienty umývaly, zbytek se tam věčně prostě někde poflakoval. Nebo byl na kuřárně.

Když nikdo neslyší volání o pomoc

Po tomhle zážitku – neměla jste chuť to nějak řešit? Někomu to říct?

Měla jsem chvíli chuť, ale bylo to tak bolestivé, že to prostě nešlo. Já jsem se tam pak i vrátila, po pár měsících, ohledně dědického řízení. Tehdy jsem se dozvěděla, že v období od ledna do března na tom patře umřelo devět lidí. Zase to do mě vjelo, že bych to chtěla řešit, protože jsem si v tu chvíli představovala, jak oni laxně reagují na žádost lidí, kteří se necítí dobře, kteří jsou tam v tu chvíli osamoceni, kterým něco je a oni to jejich volání o pomoc prostě přehlíží.

Babička, kdyby neměla mě, tak kdo by jí tehdy pomohl? Nechali by ji na tom pokoji. Protože mně řekli jasně, že jí nic není. Že je úplně v pořádku. A ještě ji okřikli, že si nemá vymýšlet, že se jí nic neděje. Že mě nemá obtěžovat pořád.

Během doby, co tam babička žila – byla jste si kvůli něčemu stěžovat?

To ano. Stěžovala jsem si na jiné věci. Když babičce něco nefungovalo na pokoji (musela jsem vždycky hodněkrát urgovat, aby jí to opravili), když se jí něco ztratilo. Ale konkrétně na špatnou péči jsem si nedovolila stěžovat.

Nedovolila?

Bála jsem se.

Že to bude ještě horší?

Z chování, které měli, když mě jako rodinného příslušníka jejich klienta viděli, jsem vyčetla, že jsou to lidé absolutně bez emocí. Ne úplně všichni, byly dvě – babiččina pečovatelka Zdenička Krečmerová a jako další Gábinka Lhoťanová, ty byly výborné , ale zbytek prostě… Zbytek personálu byl strašný a mně přišlo, že se to ty poslední roky ještě zhoršovalo.

A stěžovat jste si tedy nešla, protože?

Protože jsem se bála. A myslela jsem, že nepochodím. Začínalo to od staniční sestry, z té jsem mívala husí kůži, jen jsem ji viděla. Když jsem tam přišla, ani se nehnula od počítače. Odpověděla mi na půl pusy. Byla prostě člověk, který sice žije, ale už dávno umřel. Takový člověk nemá v sociálních službách co dělat. Kdykoliv jsem jí řekla, že třeba babičce není dobře a jestli s tím něco dělali, měla jen chladnou odpověď. Laxní přístup. Člověk absolutně bez empatií, bez emocí. A mně připadalo, že se personál postupně přetvářel jakoby k jejímu charakteru. Nevím, zda konkrétně ona si vybírala další podřízené sestry, ale myslím, že měla takovou moc a kompetence, že si dokázala vybírat lidi, kteří tam s ní na tom oddělení budou.

S ředitelem Slunečnice Radkem Baranem jste někdy mluvila?

Pouze když jsme tam babičku chtěli dostat. Jinak jsem s ním nemluvila, protože jsem měla pocit, že když si vybírá na tak důležitá a vysoká místa lidi, jako zmiňovanou staniční sestru, tak u něho asi moc nepochodím. Ne, že by musel být zákonitě stejný jako oni, ale že prostě do toho asi příliš nevidí. A možná i nechce vidět.

Kdyby se vás dneska někdo zeptal, jestli má dát svého příbuzného do Slunečnice, co byste mu řekla?

Ne. Ne. Ne.