Hlavní obsah

Bára Kodetová o svém otci: Na Vánoce to u nás bylo jako v Pelíškách

Foto: televizeseznam.cz

Herečka Bára Kodetová v rozhovoru pro Televizi Seznam.

Reklama

24. 12. 2020 16:10

O tom, jaký vkus má na muže, ale i o rozhodnutí vzdát se kariéry pro to, aby byla s dětmi, i proč nechtěla zůstat kvůli kariéře v Americe, hovořila herečka Bára Kodetová pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

U vás doma bylo díky nátuře tatínka, herce Jiřího Kodeta, rušno. Teď, ve tvé současné domácnosti, jste čtyři ženské a jeden chlap. Létají u vás někdy talíře?

Talíře určitě ne. Jednou jsem ale teď za koronaviru třískla dveřmi, když mi můj manžel, který pracuje na 600 procent a vysílal asi 36 různých streamů, oznámil, že půjde ještě k tomu všemu studovat vysokou školu marketingu. Tak jsem bouchla dveřmi, že už tedy ne. Teď si dělá nějaké postgraduální studium. Na tom jsme se dohodli jako na kompromisu.

Jsi rázná po tatínkovi?

Umím se naštvat. Mám silný hlas, takže když ho použiji, tak to vypadá strašidelně. Ale rozhodně nejsem úplně po mém tátovi. Jsem taková jemnější a myslím, přizpůsobivější, než byl můj táta.

A jak sis vybírala své lásky?

Dlouho blbě. Použiji nespisovné slovo, ale opravdu dlouho. Hledala jsem osobnost. A samozřejmě, když máš takový výrazný vzor, jako byl můj otec, tak chceš někoho podobného. Chceš, aby byl tak charismatický a pěkný. Hlavně chceš, aby to byla zajímavá osobnost. Takže jsem vybírala mezi herci a to není úplně ideální varianta, když jste oba herci. A tak jsem různě tápala a hledala. Ale pak přišlo setkání s Pavlem (manžel je houslista Pavel Šporcl, pozn. red.) a tím pádem se to vyřešilo. Protože on ta osobnost je a funguje to.

Tvoje maminka se naplno věnovala rodině a ty to vlastně děláš doposud také tak. Litovala jsi toho někdy, že ses takhle naplno, na úkor kariéry, věnovala rodině?

To je těžká otázka. Já jsem přemýšlela, jak na ni odpovědět, protože jsem čekala, že mi ji položíte. Ale určitě jsem toho nelitovala a hlavně bych to neuměla jinak. Co je pravda, že umělecká duše bobtná a bobtná jako papiňák, když nemáš možnost sebevyjádření. Já jsem se vrhla do stavby domu a věnovala jsem se všemu na 150 %. Jezdila jsem na traktoru a lezla po stromech, vychovávala jsem děti, spolupracovala s Pavlem na mnoha projektech a reprezentovala jsem ho. Nenudila jsem se a nelituji toho. Ale je pravda, že v určité fázi mého života, toho mateřského, byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že prasknu. Že prostě bouchne ten papiňák, že to neustojím. Protože my umělci potřebujeme potlesk. A když nemáš potlesk a uznání zvenku, které patří k profesi, tak samozřejmě někdo někde strádá. Takže to nebylo úplně jednoduché, ale zpátky bych to nevzala.

Zpěv jsem objevila díky tomu, že jsem byla doma

Utekla ti spousta rolí?

Ano, a už nikdy nepřijdou. Napadají mě bilanční otázky, jestli jsem udělala správně. Ale pak jsem si říkala, že mám neuvěřitelné štěstí, že můžu být doma, že můžu vidět, jak vyrůstají moje děti, protože mám muže, který mne uživí, a nemusím dělat za každou cenu všechno, jen kvůli financím. A věřím tomu, že moje doba ještě přijde, že to určitě ještě není konec. Děti odrostly a já mám šanci se věnovat zase svojí práci a třeba zpěvu, který jsem objevila díky tomu, že jsem byla doma.

Ta oddanost rodině, v té ses inspirovala u maminky?

Já si nemyslím, že je to inspirace. Věřím, že to, co žiješ, si přebíráš jako automatický model toho, v čem jsi vyrůstala. Bereš to jako samozřejmost. Já jsem do té doby, než jsem poznala Pavla, netušila, že takhle budu žít a takhle budu chtít žít. Že osobnost muže je pro mě natolik inspirující a důležitá a potřebuji, aby byl v pořádku a šťastný. Takže mu poskytnu to, co jsem si myslela, že nikdo nikomu neposkytnu. Myslela jsem, že přece budu dělat svoji kariéru a divadlo neopustím. Jenomže když najedeš někoho, koho miluješ, a připadá ti jeho práce důležitější a smysluplnější než ta tvoje - což já mám velký obdiv k tomu, co můj muž dokázal a umí - tak tomu ráda obětuješ kousek ze svého.

Může být toto i pro ostatní ženy nějak inspirativní?

To netuším. Já si myslím, že každý člověk musí žít to, co vnímá a cítí. A být a žít se svojí vlastní intuicí. S tím, co prostě chce a po čem touží. Vždycky budeš něčeho litovat, vždycky ti bude něco chybět. A speciálně lidé, kteří jsou kreativní, jako jsme my a naše rodina, kdy neustále potřebuješ něco vytvářet, nezůstaneš stát na jednom místě. Tedy já vím, že v padesáti mám před sebou nějakou etapu svého života. Tak zase do ní napřu energii, sílu a zase vytvořím třeba něco dalšího. Ale nemůžu nikomu doporučit: Udělejte to jako já. A nemůžu nikoho soudit, protože je spousta lidí nebo spousta žen, které si to nemohou dovolit. Prostě nemají zázemí takové, aby si mohly dovolit být s dětmi. Já to beru jako privilegium, jako nadstavbu. Velmi si toho vážím a přijímám to s pokorou.

Myslíš, že kdyby ses tolik nevěnovala rodině, že by se to mohlo nějak odrazit na tvých dětech?

To nevím, možná se na nich odráží to, že maminka občas frustrovaně touží po divadle. Já si sama na sobě uvědomuji, co všechno jsem vyčítala v určitém věku svým rodičům. Čím jsem starší, tím víc si naopak vážím toho, co pro mě udělali. Můj otec byl nesmírně chytrý a vzdělaný člověk a máma byla velmi chytrá žena. A vlastně nás velmi přísně, ale velmi dobře vychovali. Kdybych pracovala, ano, nebyla bych s dětmi tak často, musely by tam být chůvy, zasahoval by do toho někdo třetí, čtvrtý. My jsme také měli tu nevýhodu, že obě babičky jsou aktivní, takže jsme vlastně neměli hlídání od prarodičů. Určitě by náš život byl jiný.

Najdeš podobu manželství s Pavlem s manželstvím tvých rodičů?

Možná v lásce. Protože manželství mých rodičů bylo daleko bouřlivější, byla to italská domácnost. Moje máma je temperamentní Slovenka, ta si nenechala nic líbit. Vůbec zdaleka to nebyla žádná submisivní žena, která by trpěla vedle mého dominantního cholerického otce. Naopak. Oni šli do sebe, ale vlastně je to neskutečně bavilo a milovali se. A těch čtyřicet let, až do smrti otce, byli spolu. Vždycky, když máte pevný bod rodiny, kdy rodiče vydrží i krizové situace a mají se rádi, dá vám to naprosto stabilní základ a chcete potom vytvořit podobnou rodinu a podobné zázemí pro svoje děti.

Můj otec mě naučil, co je to kumšt i člověčenství

A slavná scéna ve filmu Pelíšky, kdy se tatínek o vánocích nesmírně rozčiluje, ta vychází z reality?

Ano, ta naprosto vychází z reality. Takové byly každé naše Vánoce. A nejenom Vánoce. Ale také musím říct, že mě můj táta naučil vnímat klasickou hudbu, protože mě nutil poslouchat Berlioze a Beethovena třeba ve dvě, tři hodiny ráno, kdy mě prostě vytáhl z postele a říkal, jak ten skladatel trpí a kde co, abych uměla tu hudbu vnímat. Také miloval výtvarné umění, protože dědeček a pradědeček byli sochaři. A byl nesmírně vzdělaný. Dal nám základ toho, že život není jednoduchý, a naučil nás vnímat, co je to kumšt jako takový a co je to vlastně člověčenství ve všech podobách. Přes kumšt a umění. Takže ano, byl temperamentní, bylo to s ním mnohdy těžké, ale byl vlastně velmi laskavý a vzdělaný.

V České televizi běžel film Vedlejší příznaky, podle tvého námětu. O ženě, kterou úplně pohltí únavový syndrom. Ono to částečně vycházelo z tvého vlastního zážitku. Co se ti stalo?

Nikdo mi osm let neléčil štítnou žlázu, to se mi stalo. Ačkoliv výsledky byly špatné, tak se to bagatelizovalo. A to i přesto, že moje maminka má operovanou štítnou žlázu a naopak by se to mělo hlídat. Já jsem s tím odnosila třetí a druhou dceru. A tím pádem jsem se dostávala do častých nemocí. Měla jsem absolutně poničenou imunitu, až jsem se dostala do únavového syndromu, protože to samozřejmě se štítnou žlázou tak funguje. Já jsem se tak rozčílila na lékaře a na to, jak bagatelizovali příznaky mé nemoci a vlastně mě dostali úplně na dno, že jsem vytvořila námět a chtěla jsem pomoct ostatním ženám. Aby si zaprvé hlídaly štítnou žlázu, protože to je prostě základ hormonální rovnováhy celého těla. A zadruhé aby věděly, že v tom nejsou samy. Občas se žena cítí unavená, protože chce, aby všechno bylo dobré, chce dělat vše sama a potřebuje být vedoucí domácnosti. Tak aby se na to občas vykašlaly a předaly povinnosti někomu jinému.

Dal by ti někdo roli takto „narušené ženy“, kdybys sis to sama nenapsala?

Určitě ne.

Jaké ti nabízí role?

Většinou dominantní právničky, patoložky, starostky. Ale třeba v seriálu Lynč, tam jsem hrála matku, kdy její manžel zneužívá jejich společnou dceru. A to byla velmi výrazná a krásná role. Tam je jedna velmi emotivní scéna, kdy ji vyhodím z baráku. Jsou tedy i režiséři, kteří ve mně cítí dominantnost, ale zároveň křehkost.

Říkala jsi, že jsi začala zpívat. I proto, že tam o tobě nebude nikdo rozhodovat?

Asi je nejlepší, když jsem sama svým pánem a nemusím se zodpovídat někomu dalšímu. Tak uvidíme. Já netvrdím, že se ze mě stane profesionální zpěvačka. Ráda bych to propojila s herectvím. Vlastně je to moje taková veliká radost. Ale čím víc zpívám a vidím ohlasy lidí, tak mi to dodává určité sebevědomí a hlavně mi to dělá radost.

Jestli bys třeba neměla být režisérka…

Nad tím jsem přemýšlela. Možná jsem měla vystudovat minimálně dramaturgii, ne-li režii. Ale teď je už pozdě. Máme nějaké plány společně s manželem na jednu divadelní hru, ale uvidíme, co bude.

Proč ne Amerika? Nejsem tak ambiciózní

Natočila jsi několik dílů úspěšného amerického seriálu Duna a Děti Duny. Proč jsi v Americe nezůstala?

Nejsem tak ambiciózní. To je možná také důvod, proč úspěch u mě není tak nějak větší. Já vlastně ambici moc nemám. Mně říkali: Vezmi kolébku s Lilinkou a přijeď do Ameriky, my se o tebe postaráme. Mně bylo jednatřicet a táta začínal být nemocný a já neměla odvahu odjet.

A jaké to aspoň bylo, jet do L. A. na premiéru?

Bylo to nádherné. Ty věci, které jsem zažila, jsou pro mě dnes důležité - letět na premiéru do Los Angeles úplně poprvé v životě první třídou Lufthansy a vidět nápis Hollywood. A pak pro tebe přijede limuzína, odveze tě do neuvěřitelného hotelu, tam máš apartmán a nahoře bazén. A pak jdeš na premiéru, kde je Susan Sarandon a William Hurt a takoví herci. A to je výjimečné. To bylo mých pět minut slávy, které si hýčkám ve svém srdci.

Když jsme v tom Hollywoodu, jak hodnotíš kampaň MeToo?

Já jsem sama MeToo zažila mnohokrát jako mladá holka. V osmnácti si mě režisér přes českou produkci z Barrandova dovezl do InterContinentalu, tam mě oblékl do nějakého saka a pozval mě na večeři, kde byla Nastassja Kinski a Valeria Golinová a spoustu dalších herců. Pak mi začal vyprávět, jak s mým tatínkem studoval a blablabla. Dovedl mě zpátky na pokoj a už jsem věděla, že je to zlé, a nepila jsem ani ťuk. Tam se o mě pokusil a já použila svůj hluboký hlas s tím, že to nahlásím, ať mě okamžitě odvede do taxíku a že chci okamžitě odjet.

Tys ho dořvala?

Já jsem ho dořvala a on byl naštvaný. Vzteky bez sebe.

Brali mě jako rozmazlenou holčičku

Tvůj tatínek neměl rád komunisty, a ti mu to dali pořádně sežrat. Měla jsi kvůli tomu problémy před revolucí?

Byla jsem braná jako rozmazlená netalentovaná holčička, co si myslí, že má tatínka herce, takže bude dělat herectví. A protože jsem nevyhrála Pražské vajíčko, tak mně bylo furt předhazováno, že ze mě nikdy nic kloudného nebude. Tehdy šel seriál My všichni školou povinní, tam byla holčička, co chtěla jít na konzervatoř a hrát divadlo a vlastně nebyla talentovaná. Tak mi neustále předhazovali, že jsem jako tahle holčička. Pak jsem ale dělala přijímací zkoušky na konzervatoř a pan Vala (herec Jiří Vala, pozn. red.) nám volal, ať si otevřeme šampaňské. Jenže za měsíc přišlo rozhodnutí, že mě nepřijali. Nakonec jsem byla přijatá na třetí odvolání.

A jak to souvisí s komunisty?

Mě nepřijali kvůli tátovi a tomu, že jsem z herecké rodiny. Byla jsem prostě Kodetova dcera. Ale v roce 1984 a 1985 se to začalo uvolňovat, tak se za mě zasadili kantoři ze školy jako pan Vala. Zaplaťpánbůh jsem tedy konzervatoř vystudovala. Drobných poznámek jsem si od mládí zažila dost, ale nebyla to zas žádná velká hrůza.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované