Hlavní obsah

Bionafta z odpadů? Suroviny je málo, říká šéf firmy Temperatior

Špičky byznysu s Pavlem Krtkem. Druhým hostem pořadu je majitel Brisku Tábor Mojmír Čapka. (Video: Seznam Zprávy)

17. 2. 15:03

Pavel Krtek, bývalý generální ředitel Českých drah, se loni stal jednatelem firmy Temperatior třineckého finančníka Grzegorze Hóty. Má jasný úkol: dotáhnout do konce dlouholetý Hótův spor s firmou Ravak o libereckou chemičku Oleo Chemical – výrobce pokročilých biopaliv z odpadů. Novou misi Krtek popisuje v rozhovoru pro pořad Špičky byznysu.

Článek

Chemička Oleo Chemical jako jedna z prvních v Evropě spustila před lety výrobu bionafty z odpadních kafilačních tuků. Teď ale počítá svůj už devátý rok v insolvenci. Perspektivní výroba, podporovaná Evropskou unií, se stala lákavým soustem pro investory, a tak se o ni vede vleklá soudní bitva.

O liberecký provoz má kromě Grzegorze Hóty zájem také příbramská koupelnářská firma Ravak, která spolufinancovala její rozjezd a v krachující továrně utopila několik set milionů korun.

Hótův Temperatior financuje provoz Olea Chemical a doufá, že firmu získá v insolvenční reorganizaci. Ravak naproti tomu usiluje o konkurz Olea a prodej továrny.

Soudy se po mnoha zvratech loni přiklonily k Hótově reorganizačnímu scénáři, Ravak se ale nevzdává a snaží se reorganizaci dál zvrátit v konkurz.

V této situaci do Temperatioru nastoupil někdejší šéf Českých drah Krtek. Od majitele firmy Hóty má jasné zadání: „Úspěšně vyřešit restrukturalizaci Oleo Chemical, jak pro akcionáře, tak pro věřitele,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Insolvence firmy Oleo Chemical se momentálně vyvíjí ve prospěch vašeho šéfa Grzegorze Hóty. Soudy posvětily reorganizaci, to vám vyhovuje. Věříte, že to je konečný stav?

Reorganizace znamená fúzi Olea Chemical se společností Temperatior. Jejím cílem je uspokojit věřitele v maximální míře. Uspokojení věřitelů je vždy výhodnější, když zůstane firma v chodu, než kdyby se v insolvenci prodával jen její areál, sklady, logistika. Oleo Chemical je vlastně jen brownfield, zatímco Temperatior vlastní licence, certifikáty, know how, celý obchodní model. Vlastní i klíčovou technologii, do níž investoval posledních devět let sám.

Přesto se nedá vyloučit, že soud nakonec reorganizaci zruší a pošle Oleo Chemical opět do konkurzu, jak žádá věřitelská firma Ravak. Podobné zvraty už se v této kauze staly.

Máme dvě varianty. Buď zůstat v Liberci, když proběhne reorganizace ku prospěchu všech věřitelů. Anebo přemístit výrobu někam jinam. To znamená najít brownfield, k němuž je přístup, kde lze získat povolení od měst, od kraje, a tam se přesunout.

Oleo Chemical

Továrna na biopaliva založená Michalem Urbánkem a Kamilem Jirounkem v roce 2004.

Do firmy v počátcích investovali majitelé firmy Ravak Jindřich Vařeka a Jiří Kreysa se svými syny.

V roce 2011 Oleo Chemical skončilo v insolvenci.

Vedení navrhlo reorganizaci s účastí firmy Temperatior Grzegorze Hóty.

Ravak proti reorganizaci v režii Temperatioru léta protestuje, snaží se prosadit konkurz.

Oleo Chemical vyrábí biopaliva z kafilačních odpadů (tzv. 2. generace biopaliv).

Firma je konkurentem chemičky Preol (skupina Agrofert), lídra na trhu s bionaftou v ČR.

Jak velká je podle vás pravděpodobnost, že váš plán A zůstane v platnosti?

Věřím, že dvě třetiny, nějakých 70 procent. Třetina nebo 30 procent je riziko, že to nedopadne.

Jak právní nejistota kolem insolvence ovlivňuje chod liberecké chemičky?

Pro Temperatior je to samozřejmě nepříjemné. Všechno, co se týká dodavatelů, je založeno na předplatbě. Musíte udržovat obchodní vztahy na vstupu, výstupu, celní sklad, veškerá povolení atd. To znamená, že potřebujeme více pracovního kapitálu, je to větší zátěž pro investory z firmy Temperatior.

Temperatior to také omezuje v investování, protože není ve vlastním areálu. Dělají se tedy investice pouze na údržbu. Areál, technologie by potřebovaly investovat řádově stovky milionů korun, protože náš segment a konkurence se také vyvíjejí.

Občas přemýšlím, jestli není snazší najít někde brownfield třeba v bývalém východním Německu. V Sasku, kousek za hranicí, si můžete vybírat z desítek areálů, které mají vlečky, potřebná povolení, kde uvítají investory, dá se tam dojíždět z Prahy přes Ústí na Drážďany.

Pavel Krtek

Vystudoval francouzskou École Centrale Paris.

V letech 1999–2008 pracoval ve skupině Unipetrol, prošel posty finančního ředitele v dceřiných firmách Doprava a Paramo, šest let byl v představenstvu Unipetrolu.

Po odchodu z Unipetrolu pracoval pro investiční fondy, řídil správu majetku.

Za Sobotkovy vlády v roce 2014 se stal generálním ředitelem Českých drah. Stabilizoval jejich finance a dokončil připravovaný převod nádraží z ČD na SŽDC. V září 2018 byl odvolán.

Od roku 2019 pracuje pro Temperatior Grzegorze Hóty.

Jak dlouho byste ještě zůstávali v Liberci, pokud by se právní stav Oleo Chemical nějak nevyřešil?

Rok 2020 vidím ještě jako schůdný.

Budoucnost v odpadech?

Byli jste v Evropě jedni z prvních, kdo začal vyrábět biopaliva z odpadu. Ukázalo se, že biopaliva z potravinářských plodin, jako je třeba řepka, nejsou pro snižování emisí ideální. Zdražují potraviny, řepkové nebo kukuřičné monokultury ničí krajinu, dovoz palmového oleje zase devastuje deštné pralesy. Proto začala EU podporovat biopaliva druhé generace, z odpadů. Bude dost suroviny pro jejich výrobu?

První generace biopaliv nemá podle Evropské unie budoucnost. Tam je příliš velká celková uhlíková stopa. Musíte mít pole, hnojit ho, převážet plodiny… Ale co má budoucnost, jsou živočišné tuky z vedlejší živočišné výroby. Nebo z odpadů. Co se týče této druhé generace, já viděl třeba zajímavou výrobu z ryb. Provoz na zpracování ryb, vedle máte rybí odpad, z něj vyrábíte biodiesel. Odpad dneska může být strategickou surovinou.

Třeba kafilát, z něhož vyrábíte?

Nebo fritovací oleje z restaurací.

Z nich vyrábí od loňska bionaftu firma Biovis rodiny Plachých v Ústí nad Labem.

Tam je problém, že to je komoditní byznys na vstupu, musíte sbírat surovinu. Každopádně ale Evropská unie dnes chce, aby v dieselu bylo šest procent biosložky, časem to bude až 14 procent. Legislativa jde tomu napřed.

Platí i v České republice, že legislativa jde vstříc druhé generaci biopaliv, biopalivům z odpadů? Třeba vy veškerou svoji produkci vyvážíte. Proč se vám nedaří prodávat bionaftu českým firmám?

To je silné slovo, „nedaří se“. My se pohybujeme v globálním komoditním byznysu. Kafilát je komodita kótovaná na burze, vstupy máme v eurech. Výstup je opět komodita kótovaná na burze, celý obchodní model je v eurech.

Takže je vám jedno, jestli prodáváte doma, nebo někde v zahraničí?

My 98 procent naší suroviny dovážíme. U nás není živočišná výroba v dostatečném rozsahu, proto není ani dostatek domácího kafilátu. Proto bereme většinu svojí suroviny ze zahraničí: Německo, Švýcarsko, Litva atd.

A sto procent výroby jde od nás opět do Evropské unie, do Nizozemska a Itálie. Prodáváme velkým společnostem, které mají rafinerie v Savoně v Itálii a v Rotterdamu v Nizozemsku. Pro ně je výhodné nakupovat od nás biopaliva druhé generace, protože si je mohou započíst dvakrát (oproti 1. generaci biopaliv – pozn. red.). Pro Temperatior to je velká výhoda, protože má budoucnost.

Nevěřím na tlak Agrofertu

Hlavní hráč v biopalivech v České republice je Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše. Ten ale dělá bionaftu především z řepky. Je to perspektivní výroba, když Unie tlačí biopaliva 2. generace?

Má to budoucnost, ale v kombinaci s biodieselem z odpadů. Určitě to není úplně slepá cesta.

Registrujete zájem Agrofertu o vaši výrobu? Andrej Babiš ještě jako byznysmen před lety uvažoval, že by Oleo Chemical odkoupil, nakonec jednání nedopadla. Od té doby se mluví o tom, že tlak na konkurz Oleo Chemical je tlačený zájmem Agrofertu. Věříte této interpretaci?

To mně připadá hodně divoké. Nevěřím. Dnes je ten byznys globální, je potřeba uvažovat o střední Evropě, ne jen v rámci České republiky. Všechny rafinerie potřebují oněch šest procent biosložky. Ať je to OMV, MOL, Slovnaft, Leuna, Unipetrol, Kralupy, Litvínov… A biodiesely rostlinného a živočišného původu můžete kombinovat.

Zájmům Andreje Babiše bývá přičítán i fakt, že vaše firma nedodává tuzemským odběratelům, jako je Unipetrol nebo Čepro, ty zásobuje biopalivy hlavně Agrofert. Vy se ani nepokoušíte o domácí prodej?

V této chvíli to neřešíme. My jsme jeden ze tří větších výrobců v Evropě. Naše konkurence je v Nizozemsku, v Německu…

Bude konkurentů v tomto oboru v souvislosti se sílící evropskou podporou biopaliv druhé generace přibývat?

Já si myslím, že to bude zajímavé pro investory i pro financující banky. Na druhou stranu tam jsou poměrně vysoké bariéry vstupu.

Boj o odpad

Jaké jsou to bariéry? Je tu dost suroviny – třeba kafilátu – aby se výroba bionafty tak, jak ji děláte vy, rozšiřovala?

Správně, jde hlavně o kontrolu surovin. O to, mít dobré vztahy s dodavateli kafilátu s patřičnými certifikáty. Když vyrábíte cement, musíte mít lom s cementem. Když máte rafinerii, musíte mít ropu.

Firmám jako jste vy, by se tedy hodilo vlastnit kafilérie nebo přímo živočišnou výrobu?

Kafilérie, vstupy.

Zpracovává se dnes v Evropě kafilát i z jiných kontinentů? Když se tento byznys rozjížděl, importoval se kafilát až z Jižní Ameriky. Kdyby se k nám do Evropy vozil odpad z takové dálky, to by reálnou uhlíkovou stopu biopaliv hodně prohloubilo…

To riziko tady je vždycky. Ale ono se to zřejmě nevyplatí logisticky. Dnes se surovina vozí v autocisternách, víceméně ze střední Evropy. Německo, Švýcarsko, Pobaltí. Vozit to na větší vzdálenosti se podle mě nevyplatí, protože vaše marže se zmenší. Ale samozřejmě je to komodita. Můžete si koupit loď kafilátu v Rotterdamu, v Antverpách, v Janově, protože – jak říkám – je to globální byznys v eurech, který podporuje evropská legislativa.

Je legislativní podpora biopaliv druhé generace třeba u kafilátu úplně stejná, když surovina pochází z Evropy, nebo když se vozí zámořskými loděmi odněkud z té Jižní Ameriky?

Není, protože Evropa vyžaduje certifikáty evropského původu.

A jsou v Evropě ještě volné kapacity na tuto surovinu?

My jsme jediný výrobce v České republice a jeden ze tří nebo čtyř výrobců v Evropské unii, kdo dělá bionaftu z živočišných tuků. Když vezmete v úvahu trh, zákazníky, můžeme výrobu navýšit. Ale v surovině, v kafilátu, je omezení.

V České republice se na biopaliva druhé generace zpracovávají také kuchyňské použité oleje. Ty právě používá Plachých firma Biovis v Ústí. Vaše technologie v Liberci by to umožňovala také?

Ano, umožňuje. Naše výroba je stavěná původně na MEŘO, tedy řepkový olej. Pak se konvertovala na fritovací oleje a dnes jedeme na živočišné tuky. Technologie dodnes víceméně umožňuje používat i fritovací oleje.

Vzácný použitý olej

Je dostupnost použitých fritovacích olejů lepší nebo horší než u kafilátu?

Tam je to více fragmentované. Když sbíráte oleje z každé domácnosti, z každé restaurace, jsou to desítky tisíc sběrných míst. Když máte kafilerky, počítáte produkci odpadní hmoty na autocisterny. U fritovacího oleje je problém, jak vyřešit sběr. V Evropě je v tomto napřed Velká Británie, Nizozemsko, Itálie. Paradoxně nevidím pokrok, kde bych to čekal, třeba v Německu, Rakousku a jinde.

Takže ona je dost omezená dostupnost obou dvou typů suroviny pro biopaliva druhé generace, že? Dá se tedy vůbec s jejich větším rozvojem počítat?

Kuchyňské oleje můžou mít budoucnost, když se vyřeší jejich sběr. Já jsem třeba viděl na dovolené v Kalifornii, že na ulicích máte odpadní koše na papír, plasty, živočišné zbytky – a na fritovací oleje. Když to vynásobíte množstvím lidí, domácností, jsou to obrovské objemy. Ale tento sběr musí být velmi nákladný. Opravdu každou popelnici sebrat, vylít, nějak utřídit – protože může být různá kvalita toho oleje… Určitě to ale má budoucnost, protože je to odpad a Evropská unie bude podporovat výrobu biodieselu z odpadu.

Věříte vy osobně na to, že i přes všechny tyto překážky biopaliva druhé generace opravdu přispějí k ochraně životního prostředí?

Samozřejmě, protože ze spalování biodieselu z odpadních živočišných tuků jsou čtyřikrát menší emise než u biopaliv rostlinného původu. A ještě daleko nižší emise než u klasického fosilního dieselu z ropy. Navíc snížíte závislost na ropě. Máte program Evropské unie na dekarbonizaci v dopravě – tam spadají nástroje jako je podpora železniční osobní dopravy, elektrifikace, ale i biodiesel.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené