Hlavní obsah

Blog: Nejlepší covidový přítel člověka? Nikoliv pes, nýbrž les

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: Unsplash

Pobyt v lese je antidepresivní. Dokáže zvýšit produkci serotoninu ve strukturách mozku.

Reklama

15. 5. 11:46

Pohled do zeleně uklidňuje. To víme dávno. V souvislosti s covidem se ale začíná mluvit o dalších výrazných benefitech pobytu v lese. Bezúčelné kácení je proto už dnes oprávněně možné nazvat morálním zločinem.

Článek

Znám výjimky. Leč je jich málo. Pro většinu lidí je dle mého nereprezentativního průzkumu mnohem příjemnější sobota v lese, než pinožení se po nákupních centrech, případně popíjení presíček ve vydlážděných centrech měst.

„Dnes víme, že pobyt v přírodě může znamenat pozitivní kontaminaci bakterií, která je antidepresivní, tedy mycobacterium vaccae, která je přirozeně obsažena v půdě. V kontaktu s tělem dokáže zvýšit produkci serotoninu ve strukturách mozku,“ řekl před několika dny Českému rozhlasu Plus psychiatr Vladimír Kmoch. „Při pobytu v přírodě se mírní stresová osa, tedy hladiny stresových hormonů typu kortizolu. Můžeme pozorovat sníženou aktivitu prefrontální mozkové kůry, která se stresem souvisí. Pobyt v přírodě zasahuje i fyzickou stránku člověka – mění se imunita a člověk se celkově regeneruje,“ dodal.

Aby nedošlo k mýlce. Nemluvíme tady o vytrvalostním běhu, nordic walkingu v aerobní tepové zóně nebo třeba jízdě na horském kole. O aktivitách, při nichž se mozek opíjí endorfiny. Hormony štěstí, jež, v něčem podobny opiátům, při sportu tlumí bolest a po něm přinášejí významně dobrou náladu, až euforii.

Ne. Řeč je o prostém pobytu v lese. „V Japonsku začali zkoumat les v souvislosti s duševním zdravím a zjistili, že stromy a zeleň pozitivně působí na naše duševní zdraví. Tak vzniklo Shinrin yoku neboli lesní koupel. Procházíme‐li se meditativně lesem, má to na naši osobní pohodu pozitivní dopad již za pouhé dvě hodiny. Klesá nám krevní tlak, lépe se soustředíme, jsme kreativnější,“ píše na webu Psychologie.cz psycholog a terapeut Adam Táborský.

„Mezi blahodárné účinky lesní terapie,“ píše psycholog, „patří zlepšení oslabené imunity včetně zvýšení počtu tzv. NK‐buněk, které bojují proti nádorům a infekcím. Prohloubení fyzického uvolnění v důsledku zvýšení aktivity parasympatického systému. Snížení krevního tlaku po jednom dni lesní terapie přetrvává až pět dní po terapii.“

Podívejme se na lesní terapii z ještě větší blízkosti. „Je důležité zdůraznit, že lesní terapie není ezoterická záležitost – jde o vědecky podloženou metodu, jejíž výsledky potvrzuje samostatný výzkum. Její základy stojí na japonské metodě tzv. lesní koupele, které jsou výsledkem vědeckých projektů japonské vlády z 80. let minulého století. Přesun tehdejší společnosti na znalostní ekonomiku a život ve městech vedly k nárůstu civilizačních chorob,“ konstatuje příslušné heslo v globální online encyklopedii.

V plánu prý bylo zjistit, jestli by workoholikům nepomohl pobyt v přírodě. „Výsledky byly překvapivé – zjistilo se například, že již po pár hodinách v lese klesá u pokusných osob výrazným způsobem hladina stresových hormonů, stoupá prospěšná aktivita imunitního systému, aktivizuje se parasympatický nervový systém – odpovědný za snižování stresu.“

Jednou z příčin je prý fakt, že imunitní systém reaguje na takzvané fytoncidy, chemické látky, které vylučuje do vzduchu většina stromů a keřů a některých dalších rostlin.

Chápu případné čtenářovy rozpaky. Fytoncidy. Parasympatický nervový systém. Mycobacterium vaccae. Není to jen ezoterické žvanění? Schválně ještě vydržte. Přichází popis mého prostého pozorování.

Pandemie přivedla – jistě, z nedostatku jiného vyžití, ale nešť – do jizerskohorských lesů, o nichž celou dobu mluvím, kvanta lidí, kteří by je jinak nevyhledali. Vsadím poslední letošní stravenku, že se mnozí vrátí i poté co, dá-li Pfizer/BioNTech, pandemie jednoho dne pomine.

Protože les je naše moře. V podvečerním slunci podobně tyrkysové. V letním horku stejně osvěžující. Při pohledu z vrcholků hor totožně metafyzické.

Stejně jako si pobřežní státy čím dál víc hýčkají svoje oceány, měli bychom si i my cenit našich lesů. Jak radí Arnika: „Méně kácet, více sázet. Za vykácené dřeviny musí být vždy vysazeny nové. Pokud není možná výsadba v místě kácení, musí majitel újmu zaplatit do obecního fondu určeného na výsadbu dřevin.“

Takový imperativ mi ovšem přijde nedostatečný. Každé svévolné kácení, jež není nevyhnutelné – kvůli zdraví stromů, celého ekosystému, z relevantních hospodářských důvodů – je nutné začít považovat za morálně zločinné.

Klasickým, aktuálním příběhem je „lyžařské“ mýcení lesa na libereckém Ještědu. Kvůli nové sjezdovce, na niž stejně nikdy, jak je v Liberci v posledních letech zvykem, nenapadne dostatek přírodního sněhu, se kácí skoro sedm hektarů lesa. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že to Liberečanům není jedno, a že výhrůžky investora, že nebude-li moci pustit na Ještěd dřevorubce, areál opustí, jsou všem lhostejné, se miliardářská firma, která má skiareál pronajatý, uráčila uvázat ke slibu, že jinde vysází dvacet hektarů porostu.

Happy end? Ne zcela. Funkci lesa, kterou přirozeně skýtal vykácený porost, začne ten nový plnit za nějakých dvacet let.

Což je v éře klimatické změny sakra dlouho. Pozornější čtenář možná zaznamenal, že se tento termín v textu zjevil až nyní, v závěru. Není to opomenutí. Nýbrž naschvál.

Klimatická změna by logicky odvedla pozornost k fatálnějším průšvihům s mýcením lesů propojeným.

Což není předmětem tohoto lamentu. Neboť. Co je magičtější než lidská bytost zavrtaná ve flanelovém mechu? Hledící přes matnou clonu lhostejných haluzí k obloze?

Dumající nad tím, že podobně jako ona neumí rozklíčovat smysl života, vesmíru, tak ani větev – řečeno s mou oblíbenou psychoterapeutickou star I. D. Yalomem – nechápe poslání celého stromu. Natož lesa.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované