Zdeněk Svěrák: Přestávají platit hodnoty, podle kterých jsem byl vychován

„Že jsme stvořili velikána, který ožije tak, že bude publikum bavit 60 let, samozřejmě nikoho z nás nenapadlo. Já sám se tomu nepřestávám divit,“ říká Zdeněk Svěrák o geniálním vynálezci Járovi Cimrmanovi.

Fiktivní postava, která před lety zvítězila v anketě Největší Čech, se poprvé zjevila v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka. Záhy poté dostala vlastní divadlo. Právě v něm se tuto sobotu uskuteční oslava devadesátin významného českého dramatika, scenáristy, spisovatele či autora písní pro děti. Slavnostní večer bude díky přímému přenosu Českého rozhlasu Radiožurnálu současně promítat více než stovka kin po republice.

„S odstupem času je všechno zřetelnější. Ale rozeznávat dobro od zla se bohužel vždycky musí teď a tady,“ myslí si Zdeněk Svěrák, který minulý víkend vystoupil na demonstraci spolku Milion chvilek pro demokracii a varoval před zestátněním veřejnoprávních médií. „Dožil jsem se nečekané doby zvratu, kdy přestávají platit hodnoty, podle kterých jsem byl vychován,“ přiznává v e-mailovém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Na své narozeninové oslavě se budete vracet do Nealkoholické vinárny U Pavouka. Jak na ni vzpomínáte?

V tomhle rozhlasovém pořadu jsme s Jiřím Šebánkem poprvé zkusili zapřáhnout mystifikaci do služeb humoru. Využili jsme toho, že rádiu chybí vizuální vjem, abychom posluchače oklamali. Ale s dobrým předsevzetím, že klam odhalí a zasměje se. Vzpomínám na tu práci rád.

V Nealkoholické vinárně poprvé zaznělo jméno Jára Cimrman, kterému jste záhy poté založili vlastní divadlo – a hned jste měli plno. Kdy vám začalo být jasné, že jste stvořili postavu, která bude žít více než pět dekád?

Právě po rozhlasových vlnách jsme posluchače Pavouka pozvali do Malostranské besedy. Prvními diváky byli zřejmě oni. Dost nám určitě pomohlo, že se prezidentem Společnosti pro rehabilitaci Cimrmanova díla stal Josef Škvorecký. Že jsme stvořili velikána, který ožije tak, že bude publikum bavit 60 let, samozřejmě nikoho z nás nenapadlo. Já sám se tomu nepřestávám divit.

V jednom rozhovoru jste tvrdil, že vaše publikum nestárne s vámi, jak se domníval Ladislav Smoljak, ale že teď do divadla chodí generace vašich vnuček a vnuků. Co myslíte, že v Cimrmanovi vidí?

Chutná jim humor tohoto typu. Opírá se o jejich školní znalosti a vyžaduje jejich spolupráci. Začalo s tím kdysi Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Naše poetika je podobná, jen nemá tolik hudby a žádné tančící girls. Nejzajímavější je, že publikum tohoto pánského divadla vydrží sérii přednášek, které tvoří první polovinu představení. Ke koukání tam není nic, jsou to jen slova, slova, slova. Ale na slovu je naše divadlo založeno.

Nemáte rád sociální sítě. Co by vám na to řekl Cimrman, vynálezce, který učil děti telefonovat? Myslíte, že technologií už je moc?

Ano, sociální sítě opravdu rád nemám. Byly možná vynalezeny, aby lidi propojovaly, ale nepovedlo se to. Umožňují obelhávání a zbabělé, neodpovědné chování. Proti telefonování nic nemám, když telefonisté neřvou na celou tramvaj.

Na můj vkus je technologií skutečně víc než dost. Ve filmu Vratné lahve nahradil člověka za přepážkou stroj. Teď už v samoobsluze stroje nahrazují i pokladní. Už se nedíváme z očí do očí, už si nepovídáme ani o počasí. Cimrman řekl: Když vezmete člověku práci, co budou dělat ti, co pracují rádi?

V Betlémském světle vystupuje postava spisovatele Šejnohy, který trochu zápasí s vlastní inspirací. Píšete ještě?

Ano. Ještě chci vydat jednu knížku povídek. Pracuji také na další verzi filmového scénáře pohádky Čerti nejsou. Nejsou nejen čerti, ale ani peníze na natočení, ale věřím, že budou.

Cimrman, Kolja, Obecná škola, písničky s Jaroslavem Uhlířem, několik nominací na Oscara a jedna proměněná. Vždy plné divadlo. Na co jste vlastně nejvíc pyšný?

Myslím, že se povedlo Centrum Paraple. My, co jsme ho pomohli vybudovat, máme dobrý pocit, že vzniklo.

Spousta z vašich filmů se k potěšení Čechů reprízuje v televizi, hlášky z nich zlidověly. Myslíte, že jste dokázal zachytit detaily, které zažil každý? Nebo lidi umíte rozesmát?

Vždycky jsem obdivoval herce či spisovatele, kteří dovedli rozesmát. Já to mám skoro jako chorobu. Když se ke mně dostane dobrý vtip, okamžitě ho musím někomu říct. V lékárně, na poště, taxikáři… Hrát na jevišti postavu, která budí smích, je pro mě krásný úkol.

Občas říkáváte: „Ten svět už není můj.“ Pronášíte to ale s klidem, jako konstatování. Jaký pocit to ve vás vlastně vyvolává?

Je to smutné konstatování stavu duše. I starý člověk chce, aby byl svět jeho, aby mu rozuměl, ale já zároveň vím, že to není možné. Navíc jsem se dožil této nečekané doby zvratu, kdy přestávají platit hodnoty, podle kterých jsem byl vychován.

Nevystihl to třeba novinář Petr Fischer, který před pěti lety psal, že u vašich filmů se dá ponořit do doby, „kdy bylo všechno jasnější, protože všechna dobra a zla byla vidět“?

To je pravda. S odstupem času je všechno zřetelnější. Ale rozeznávat dobro od zla se bohužel vždycky musí teď a tady.

Na oslavě svých narozenin představíte také tvorbu pro děti. Ty jsou vlastně ve vašem životě přítomné tak nějak od začátku – už od studií Vysoké školy pedagogické. Čím vás psaní pro děti tak láká?

První moje knížky byly pro děti. Byl jsem mladý a správně jsem se domníval, že dospělým ještě nemám co říci. Pak přišlo seznámení s Jaroslavem Uhlířem a jednoho dne jsme si všimli, že nás dětské písničky baví. Že mají nějaké podivné kouzlo. A psali jsme je tak, aby nebyly primitivní a oslovily i rodiče.

Byl jste se někdy v poslední době podívat na Bohdalci, místě, kde jste vyrůstal a kde byla zfilmována Obecná škola?

Byl. Všechno je jiné a horší. Nechám si to v paměti tak, jak to zachytila dětskýma očima. Víckrát mě tam nikdo nedostane.