Článek
Bylo nebylo jedno město. Ani moc malé, ani moc velké, prostě tak akorát. Přespříliš v něm však bylo automobilů. Rok od roku doprava utěšeně houstla a bytněla, až většina řidičů trávila část života kroužením po sídlištích a kolem bloků při často marném pátrání po tom posledním volném místě, které „tam někde za dalším rohem určitě je“.
I dali moudří konšelé hlavy dohromady a usnesli se, že je třeba nebohým obyvatelům v jejich nelehkém každodenním údělu ulevit. A jak řekli, tak udělali. Pro inspiraci pohlédli daleko na západ ke slavnému stověžatému městu a vymysleli plán, který všechny problémy vyřešil jednou pro vždy.
Každému majiteli auta žijícímu v přeplněných zónách naúčtovali za parkování poplatek podle vzdálenosti od centra. A odvážlivcům, kteří si v motodžungli troufli žít dokonce se dvěma auty, sumu mnohonásobně navýšili. Trable jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a všichni v krásném městě žili znovu šťastně. Nebo ne?
My v Olomouci, o které tento text je, odpověď zatím neznáme. Město zavedení novinky, která nezapře inspiraci proslavenými a proklínanými pražskými barevnými zónami, teprve čeká. Už teď je ovšem zřejmé, že obě části nové strategie, jak uvolnit stále přecpanější ulice města, při bližším prozkoumání docela pokulhávají.
Zde je na místě podotknout, že autor tohoto textu žije v okrajové čtvrti, které se parkovací superplán nijak nedotkne. Netřeba jej tedy podezírat, že trpí jakoukoliv předpojatostí plynoucí z rozladěnosti, že se mu město chystá odlehčit peněženku… a absolutně nic mu za to nedat – pokud tedy nepočítáme vzletné PR fráze o vyrovnávání se moderním evropským městům a opěvující plán coby splněný sen každého spokojeného občana.
Začněme první částí, kterou lze označit za přece jen méně průkopnickou: rozšíření zón placeného parkování, které má – v principu zcela logicky a správně – přimět řidiče nejezdit zbytečně blízko k centru, nezahušťovat dopravu a neplnit přilehlé obytné čtvrti odstavenými auty. Krok v jádru bohulibý, ovšem v olomouckých podmínkách jaksi nedotažený.
Město totiž řidičům nenabízí absolutně žádnou alternativu například v podobě sítě záchytných parkovišť, volných ploch za hranicí placené zóny, či strategicky rozmístěných parkovacích domů. Jediný, který před lety naplánovalo (pohříchu však přímo v centru), je dodnes jen na papíře. Peníze nejsou, mimo jiné třeba proto, že důležitější bylo za skoro 150 milionů koupit fotbalový stadion od klubu, aby mu obratem mohla radnice z veřejných peněz ještě přispívat každoročně miliony na jeho údržbu.
V nových zónách tak půjde ze všeho nejvíc o navýšení příjmů z parkovacích automatů, protože mnoho řidičů prostě nebude mít na výběr. A zbytek se nejspíš jen přemístí dál od centra, takže problém s ucpanými ulicemi nebude vyřešený, ale pouze přesunutý jinam.
Ještě větší překvapení se ovšem vedení města chystá naservírovat obyvatelům nově zpoplatněných částí města, k nimž patří i nejlidnatější a auty nejucpanější sídliště. Parkování v okolí jejich domů totiž nenaúčtuje pouze „přespolním“, ale opět po pražském vzoru i jim samotným.
Jistě, na první pohled nejde o horentní sumy – blíže k centru zaplatí rezident ročně šest stovek, na sídlištích dokonce jen stokorunu. Jenže třeba za druhé auto už to bude ročně na sídlištích 10 tisíc a blíž centru dvanáct, přičemž rodiny se dvěma auty už dnes nejsou nic nevídaného, natož aby šlo o projev luxusu vpravdě dekadentního.
Dvanáct tisíc je mimochodem stejná suma, kterou bude muset platit třeba podnikatel, který v nové zóně bydlí, ale chce tam parkovat služební auto. Což je krok, který reálně může z ulic část aut dostat, byť je opět otázkou, kam, když žádné jiné alternativní plochy město nenabízí.
Podstatná otázka ovšem zní, jak situaci pomůže vylepšit zpoplatnění parkování pro rezidenty u jejich vlastních domů. Odpověď zůstává takovou malou olomouckou záhadou.
Takže zatímco radnice deklaruje, že novým plánem řeší „přetlak aut a nespokojenost rezidentů“, na slavnostní ohňostroje odpalované šťastnými obyvateli nových zón bych osobně moc nevsázel. Navíc když se vše odehrává krátce poté, co město letos plošně zdvojnásobilo daň z nemovitosti.
Což je mimochodem okolnost, která s parkovacími plány na první pohled nesouvisí, nicméně klíčová paralela leží právě tady. Radnice sice v dokumentu o parkovacím převratu hlásá, že „středem pozornosti je hlavně člověk a jeho životní pohoda“, a veskrze pozitivní atmosféru má zjevně navodit i k tomuto účelu speciálně zřízený web Spokojená Olomouc, těžko však prvoplánovými marketingovými frázemi může zastřít skutečnost, že hlavním cílem je naplnit znepokojivě prázdnou kasu města splácejícího navíc nemalé úvěry.
Stejně tak nelze pominout fakt, že nový „fond mobility“, do kterého mají plynout veškeré příjmy z nových poplatků a jehož cílem je nadále zvelebovat (sic!) dopravní infrastrukturu, ve skutečnosti vypočítává víceméně pouze aktivity jako stavby cyklostezek, vylepšování přechodů či zastávek MHD. Což přitom jsou zcela běžné úkoly, které má každé město plnit i nyní, ovšem Olomouc k tomu teď našla šikovný zdroj příjmů. A sice také velmi obecně deklaruje, že z fondu bude stavět i záchytná parkoviště, jenže faktem je, že to měla udělat dřív, než naplánovala velkou parkovací revoluci.
