Hlavní obsah

Blog: Po covidu už jsou Babiš a Zeman tuplem nepřijatelní

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: ČTK

Jsou mezi námi i lidé, kteří jsou ochotní si pro vyjádření svého názoru pronajmout billboard.

Reklama

21. 6. 12:00

Covidový urychlovač času ukázal, že už nemůžeme nechávat péči o naše blaho v rukou hrabivého sobce. Ani v moci netečného hradního pána.

Článek

„Čas otupí i ostrý břit,“ míní Jiří Zmožek v populární skladbě „Už mi, lásko, není dvacet let“. V další sloce Zmožek připomíná: „Myslel jsem, že spoustu času mám. A že vůbec nikam nespěchám.“

Jaký to omyl!

Hitmaker Zmožek hovoří samozřejmě o romantických emocích. Není to zdaleka totéž a není to rozhodně tak důležité, ale lásku, nenávist, vášeň i opovržení dokáže vyvolat i politika.

Vztaženo k věcem veřejným lze Zmožkův hit parafrázovat na mnoha úrovních. Snad se pan Jiří neurazí, využiji-li jeho slova k drobné poznámce o neudržitelnosti politických poměrů v Česku.

Zaprvé: břit, kterým českou společnost rozpůlilo duo Andrej Babiš a Miloš Zeman, možná čas skutečně otupí. Za mého života to, bojím se, ale nebude.

Zadruhé: ne, nemáme spoustu času. Nemůžeme nespěchat. Covid urychlil běh věcí. Evropská unie, jejímž členem máme tu čest být, přeřadila na vyšší rychlost a uhání směrem k rovnocennému postavení s velmocemi, jakými jsou USA, Čína nebo Rusko. A my už si nemůžeme dovolit nechávat český volant v rukou hrabivého sobce. Současně je třeba sundat nohu hradního pána z brzdového pedálu.

Jiří Zmožek, jehož píseň jsem použil jako munici v této kulturní válce, dál deklamuje, že „rád sázel, snadno prohrával“. No jistě. Vsadili jsme na politické koně, kteří nevyhrávají. Bylo by fajn je teď vypustit z parlamentních a hradních stájí. Dopřát jim volnou pastvu. V ohradách, kde snad mohou svou pudovou lačností drobně uškodit lokálnímu ekosystému. Leč jejich vliv na celostní zdraví země, natož Evropské unie, bude zanedbatelný.

Zmožek ve své skladbě přiznává, že „i když to moc krásná léta jsou, nebral bych je ani náhodou“. Vztaženo na politickou situaci naší vlasti, můžeme souhlasit: poslední léta vskutku nebyla krásná. Vládne nám premiér-kalkulačka. Nebo si snad dokážete Andreje Babiše představit, jak se večer v křesle zahloubá do knížky, románu? Předseda vlády je rádoby antipolitik, který si ovšem vytvořil precizní politický štít z lidí, jako je předseda Sněmovny Radek Vondráček. Z jehož činů je mi natolik nevolno, že nemám sílu je zde prezentovat. Pro případné zájemce, kteří chtějí ztratit poslední iluze o lidstvu, je jejich souhrn zde.

Prezidentem je muž, o němž mi můj otec, který s ním kdysi pracoval, říkal, že je docela důvtipný. Docela. Třeba jím je i dnes. Důvtipným. Leč něco se stalo. Z úcty ke stáří se s dovolením zdržím dalšího hodnocení. Jasné však je, že závěr svého politického života Miloš Zeman dočista promarnil.

Pánové Babiš a Zeman reprezentují odepsanou politickou kliku. Tito muži bez ideálů a vizí nemohou zůstat v čele státu, který čekají náročná postcovidová léta. Co tato země – a znovu nemohu nezmínit ani evropské společenství – potřebuje, jsou chytré ženy a mužové, kteří nebudou na Twitteru bodře vykládat o vývoji HDP pro příští rok. Svět je tak vzhůru nohama, že na krátkozrakost není čas.

Co potřebujeme, jsou lídři schopní nastolit koncepci vývoje do roku 2100. Přehnané? Možná. Ale rok 2100 je meta, kdy bude mým dcerám okolo osmdesáti. S vývojem medicíny, chytrých hodinek, toaletních mís detekujících dietní chyby a farmakoprůmyslu se stovka jeví jako docela reálná doba aktivního dožití.

V celém výše vyřčeném textu jsem si pomáhal úryvky z písně Jiřího Zmožka. Tak už naposledy. „Proto se neptám, když se probouzíš, jestli jsem to já, o kom právě sníš.“

Naopak. Je třeba se ptát. Osobně sním o radikálním opaku politické reality dneška.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované