Hlavní obsah

„Češi se smějí i v úplně tragických situacích.“ Hvězda StarDance nejen o tanci

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst byla Tatiana Drexler.

4. 4. 20:34

Devětkrát byla součástí poroty StarDance, vynechala pouze první sérii. Na populární pořad nedá Tatiana Drexler dopustit. „Myslím si, že to není o tanci, ale že to je o životě těch lidí,“ popisuje svou zkušenost bývalá tanečnice.

Článek

Autorka a Tatiana Drexler se znají, proto si v rozhovoru tykají.

Vystudovala jsi matematiku. Bavila tě víc než tanec?

Dřív mě bavil tanec. Ale naštěstí jsem měla otce, který vůbec nepochyboval, že budu studovat, bylo mi jasné, že nic jiného nepřichází v úvahu. Netušila jsem třeba, že se dá studovat něco jako herectví, jinak bych možná byla herečkou. Jenomže moje sestra emigrovala, tak když Univerzita Komenského v Bratislavě přijímala na obor matematika osm studentů a hlásilo se jich pět, tak to byla pro mě jediná možnost studia.

Tam byly „uklizené“ děti z rodin, které nevyhovovaly režimu?

Ano. Na matematiku přijímali jen ty, kteří ji umí, tam to nebrali podle toho, kdo je komunista a kdo chodí do kostela. Matematiku může studovat jen ten, kdo ji chápe. Problém byl, že i učit ji mohl jen ten, kdo ji umí. Takže vedení Komunistické strany Československa uniklo, že my jsme se potkali takoví ti chytrolíni odevšad. A někteří chodili i do kostela, včetně profesorů, představ si, Blanko! Na univerzitách učily elity! Lidé, kterých si dodneška nesmírně vážím a kteří mně otevřeli oči ve spoustě směrů. Což se projevilo na mé emigraci.

Do té doby jsi vůbec nevěděla, co se děje?

Vůbec ne. Ty jsi mladší, takže ty jsi toho věděla víc. Ale my jsme netušili nic. Byli jsme jako ta telátka, nevěděli jsme, že existuje i jiný svět. Bylo nám jen podivné, že máme marxismus-leninismus v dvanácti knížkách a kapitalismus jen na dvanácti stranách.

V jaké rodině jsi vyrostla? Tvůj dědeček byl živnostník, zlatník, kterému sebrali majetek - to se u vás doma vůbec neřešilo?

Vůbec ne. Mí rodiče se snažili, abychom byli spokojení v tom systému, který byl. Abychom byli schopní přežít. Takže nám o tom vůbec, ale vůbec nic neřekli.

Co dělali rodiče? Tatínek nesměl ani studovat.

On se nakonec prosadil, pracoval jako ředitel dopravních podniků v Martině. On už děda byl chytrý člověk. To není jako když zaberou majetek zelináři - děda prodával brilianty, tak se mu podařilo nějaké schovat. Takže vlastně nám se i v tom socialismu dařilo dobře. I díky tomu, že otec byl velmi schopný a myslím, že táta byl po dědečkovi. Jemu se podařilo proplouvat vším tím bez velké újmy. Až do té doby, než jsem emigrovala já. Ale i s tím se ještě smířil.

A maminka? Co dělala maminka?

Maminka pracovala na ředitelství restaurací. A po revoluci si založila ateliér. Šila šaty, zabývala se módou. Mám po ní ještě spoustu kabátů, které mi ušila.

Máš po ní vkus?

To nevím, jestli mám vkus. Ale každopádně mě spíš obtěžuje, když se musím pěkně obléknout. A proto mám ráda StarDance, protože tam je to úplně jedno, v čem ošklivém přijdu. Oni ze mě stejně udělají princeznu a nemusím se vůbec o nic starat.

Co tě na StarDance po těch letech pořád baví? Protože kromě prvního ročníku jsi porotcovala v každém?

Mě na tom baví všechno. Nejvíc to povídání si s lidmi. Tolik osudů a tolik inspirujících věcí, které jsem se tam dozvěděla. Co všechno ti lidé zažili, čím prošli, jak žili a jak vyrůstali. Strašně mě bavily rozhovory s Pavlem Křížem, jak emigroval, protože jsem sama emigrovala a vím, jak je to těžké. Já jsem také byla na dost vysokém bodě sociálního žebříčku, pokud nějaký existuje, a najednou jsem se v Německu ocitla úplně dole. A ten Pavel, to byl hvězda! Každá ženská mého věku, nebo i mladší, se tehdy chtěla provdat za Pavla Kříže. To byla modla, idol. A on z tohoto vysokého postavení herce v Československu si vezme batoh a jde do kelu. To nechápu, jak je to možné? To, co jsem udělala já, už bylo dost, ale to, co udělal on, to je neuvěřitelné.

Znala jsi i další soutěžící? Víš, o koho jde, když těch deset párů nastoupí na parket poprvé?

Tím, že tam nežiji, tak je málokdy znám. Každý z nás žije ve své vlastní bublině. Mě vlastně baví ptát se Němců, které Čechy znají.

A koho znají?

Fotbalisty. Potom Havla a Karla Gotta. To je všechno. Já jich znám samozřejmě víc, i když se nedívám na seriály. Znám Matěje Rupperta, protože mi kamarád z Čech přivezl CD Monkey Business. Tak z toho jsem měla radost, na něj jsem se těšila. Nebo třeba Ondra Brzobohatý. Nemůžu je jmenovat všechny, abych někoho nevynechala. Ale strašně hodně milých lidí, i na Slovensku. Když mi bylo šestnáct let, tak jsem byla zamilovaná do Joža Vajdy. A teď mi tam tancuje! Jak mu mám říct, že tancuje špatně? To prostě nejde.

Na Slovensku StarDance ještě běží?

Ne, už ne. Měli jen pět ročníků.

Čím to je, že Čechy ten pořad tak baví, zajímá, táhne?

Já si myslím, že to je Terezou Kostkovou a Markem Ebenem, protože oni jsou prostě vynikající. Já nechápu, že Marek po tolika letech dokáže v tom pořadu přijít s něčím novým, zábavným. Že ještě přichází s novými vtipy. To na něm hrozně obdivuju. On a Terezka to táhnou. Ale také si myslím, že StarDance má výborný casting, vždycky jsem překvapená, jak ty osobnosti zapadnou. Člověk vždycky zjistí, že jsou perfektně vybraní, nic lepšího se na tom nedá vymyslet. Pomalu se otevírají, začnou vyprávět své životní příběhy. Dokonce si myslím, že to není o tanci, ale že to je o životě těch lidí.

A přesto hodnotíš ten tanec.

Ano, snažím se.

A jak se to dělá, hodnotit amatéry?

To je něco úplně jiného než na soutěžích. Protože na soutěžích porovnáváme. Je tam dvanáct párů na parketu a my za jeden večer porovnáme, kdo z nich je ten nejlepší a kdo je nejhorší. StarDance, to je úplně něco jiného. A někdy to je opravdu těžké, protože dopředu nic nevidíme. A tančí každý pár sám, tak nevíme, komu to jde nejlépe a komu nejhůře. Takže pokud špatně nasadíme, tak se z toho často nemáme kam pohnout.

Kdo tě naposledy nejvíc překvapil?

Mě překvapil hlavně asi Jakub Vágner. Ta jeho houževnatost. Myslela jsem, že nám tam snad i zemře, protože už byl jen kost a kůže. Ale ta jeho odhodlanost, nikdo by to od něj nečekal, ale on do poslední buňky těla do toho dal všechno. A to mi připadá hodně obdivuhodné.

Určíš si na začátku nějaké favority?

Ne. To vůbec nikdy nefunguje. Oni se všichni postupně tak vyvíjí, i to publikum se pořád vyvíjí. A někdy to je i otázka sympatií. Nikdy bych nečekala, že třeba Pavla Tomicová se dostane do finále! Na to bych klidně vsadila celé své jmění.

Čím to bylo?

Protože tanec není jen o technice, je to o šarmu, o pocitech vcítění. Je to víc než jen pohyb. A Pavla Tomicová to fakt dokázala. A také byla dost veselá, sympatická, tak se jí podařilo si publikum naklonit.

Mluvila jsi o tom, že tě překvapuje, že Marek je pořád originální. Jak dokážeš být originální ty?

Já nevím, ale před každým vysíláním, když zaslechnu „živě z Prahy“, tak mám chuť zalézt pod ten stůl a nevylézt. Mám paniku. Nikdy netuším, co řeknu. Mám z toho úplnou hrůzu. A když si to pak druhý den pustím, tak mi spadne takový kámen ze srdce, že díky bohu, že jsem něco řekla. Sama sebe obdivuji, mám pocit, že ta žena tam je někdo jiný.

A když ti pak z televize zavolají, že bude další ročník, chceš jim říct, že už nechceš?

Vždycky jim to chci říct. Říkám si: „Bože, zas to cestování, ty útrapy.“ Ale pak si představím, že bych všechny ty lidi už nikdy neviděla… Takže odpovím: „Přijedu! Přijedu!“

Je to jiná tréma, než když jsi sama tancovala, soutěžila?

Je to úplně jiná tréma. Protože když jsem tančila, byla jsem dost dobrá. Byla jsem si v tom jistá, byla to moje práce. A teď najednou mám sedět za stolem a povídat? Tak to vůbec není moje práce. Je to pro mě strašně náročné a napínavé. Protože sice umím tančit a umím matematiku, ale mluvit neumím tak dobře. Ale za ty roky se asi ukázalo, že tam přeci jenom patřím. Ale vždycky si říkám: „Bože můj!“ A ti, co tancují, se vždycky strašně bojí a já jim říkám: „Nebojte se, proč se bojíte? Nejste sami, kdo se bojí, já se bojím také.“

Bývalý manžel mi zanechal spoustu dluhů

Věděla jsi už v socialistickém Československu, že tanec převáží nad matematikou?

Ne, to jsem vůbec netušila, a ani jsem nechtěla, aby to tak dopadlo. Když jsem emigrovala, zůstala jsem v Německu, což nebylo plánované. Mysleli jsme, že půjdeme do Ameriky nebo do Austrálie, tak jsme se učili anglicky. Ale skončilo to tak, že jsme zůstali v Německu, ale německy jsme nemluvili. A jak víte, o uprchlících se rozhodne v táboře, jestli se dostanou do jiné země, jestli dostanou nebo nedostanou azyl, co s nimi bude? Vrátit nás nemohli, to by nás zavřeli za opuštění republiky, šli bychom sedět. Ale mohli nás poslat někam jinam. A než se to všechno rozhodne, tak nesmíš pracovat. A my jsme ten volný čas využili k tanečním tréninkům. A dostali jsme se za tu dobu ve světovém žebříčku vysoko.

Když jste přišli do Německa jako několikanásobní mistři Slovenska, tak jste byli dobří?

Ne. To nebylo nic. Tenkrát za socialismu byl tanec na posledních místech. Na mistrovství světa v Německu jsme poprvé skončili poslední. Pak jsme postupovali a ocitli jsme se v taneční lize, kde tím vyděláváš peníze. Třeba nedaleko Hannoveru ve Wolfsburgu je Volkswagen. A protože jejich první autobus se jmenoval Samba bus, sháněli taneční pár pro reklamní kampaň a našli si nás. A fakt platili hodně. Nechápala jsem, že nám někdo za takovou kravinu může dát tolik peněz!

Že obtančíte autobus na reklamním veletrhu?

Ano. Byli jsme z toho pěkně zmatení. Víc než ze všeho jiného. Každopádně jsme se uchytili ve světě tance, takže jsme u toho zůstali.

Jenomže začátek nebyla úplná selanka – když jste letěli na soutěž do Londýna, už jste neměli na letenku zpátky a museli jste vyhrát, abyste se dostali domů.

Po celou kariéru jsme to tak měli, to bylo běžné. Protože jsme jednoduše všechny peníze dávali do tance. Platili jsme si trenéry a žili jsme tím snem, že to dokážeme.

Chtěli jste být mistři světa?

Ano. Myslím, že každý tanečník chce být mistrem světa. My také. Ale nebylo to lehké, protože mistr světa tehdy byl Němec Hans Reinhard Galke, takže byl problém, aby mistrovství vyhrál další německý pár. S tím jsme až tak nepočítali, ale chtěli jsme se mu co nejvíce přiblížit. Takže jsme potřebovali hodně peněz a zažili jsme fakt hrozné stresy. Nevím, jak jsme to mohli zvládnout. Ale když je člověk mladý, tak toho vydrží víc než teď. Dneska bych to už nedala.

Tancovala a emigrovala jsi s manželem. Je to ten model, který je u tanečníků běžný?

Ono to ani jinak nejde. Pořád jsi na cestách. Měli jsme byt tady v Hannoveru, ale většinu času jsme trávili v Londýně, kde jsme trénovali. Z Londýna jsme cestovali různě po světě za soutěžemi. Paříž, Hongkong, Miami a zase zpět. Jsi pořád na cestě a nemáš ani možnost někoho potkat, seznámit se. A pokud náhodou ano, tak ho vidíš jednou za měsíc. Tak vztah nemůže nefungovat. Například v tenise to mají podobné, ale vydělávají tolik peněz, že si partnery mohou brát s sebou. V tanci tolik peněz není.

Když jste s tancem skončili, rozvedli jste se.

My jsme skončili s tancem, protože jsme se rozvedli.

Tím pádem jsi zůstala v cizí zemi sama. Ani tehdy ses nechtěla vrátit zpátky domů, do Martina?

Chtěla jsem se vrátit. Jenomže ten sympatický pán, s kterým jsem tančila, mi zanechal spoustu dluhů. Takže nejdřív jsem se z toho musela vyhrabat. Když už jsem tolik problémů způsobila tátovi, tak mně bylo hanba se ho zeptat: „Tati, nemáš ještě dva brilianty?“ Tak jsem se z toho zkusila dostat nějak sama.

Peníze sis vytancovala?

Jezdila jsem učit tanec do Moskvy. Učila jsem všude po světě, ale Moskva byla nejlepší, protože se tam tanec začal prosazovat mezi zbohatlíky. Oni si mysleli, že chci marky a dali mi dolary. To bylo tenkrát dvakrát tolik. Zní to zábavně, ale moc zábavné to nebylo. Protože jsi úplně sama a myslíš si, že jsi ten nejnešťastnější člověk na světě. Čtrnáct hodin denně učíš tanec, což je dost fuška. Pak jdeš do hotelu a brečíš, protože se bojíš, že zůstaneš celý život sama a už nikdo v životě tě nebude mít rád.

Tehdy sis myslela, že budeš mít rodinu?

Ano, myslela jsem si, že to stihnu. V pětatřiceti jsem si myslela, že ještě budu mít rodinu, ale to jsem ještě nepočítala s řadou idiotů, kterých jsem se ráda zbavila. Ale zase na druhou stranu, asi jsem se upnula na představu o spořádané rodině - protože ono není stoprocentně jisté, že když máš dítě s idiotem, že to dítě bude idiot.

Proč jsi to nezkusila?

Je to těžké, protože když skončíš kariéru jako tanečnice, jsi samý sval, vypadáš krásně, tak tě oslovují jen lidé s Porsche a Ferrari.

Ale to je špatné?

No, nevím, no. Normální chlap tě ani neosloví. Pak už jsem z toho měla i hrůzu. Takže mám štěstí, že jsem chytla Hartmuta a nemusela se nějak složitě seznamovat. Nabourala jsem do něho autem, takhle jednoduché to bylo.

A jak si žijete spolu v Hannoveru?

Vlastně se tu cítím jako doma až od té doby, co jsem potkala Hartmuta, protože on má hodně velkou rodinu. Všichni jsou moc legrační, mají jakoby zázrakem takový ten český humor.

To je jaký?

Češi se dokáží smát v úplně tragických situacích, mají ten lehký humor. Kdybych to zkusila aplikovat na Němce, tak oni jsou schopní se urazit. Ale v Čechách to je běžné. A takový druh humoru má i jeho rodina a to je velké štěstí. Mají tu schopnost, kterou mám i já a hodně lidí v Čechách, že se snažíme posvítit si na ta místa, kde je pěkně. I když víme o spoustě míst, kde pěkně není.

Když jsem se ptala Hartmuta, jak si představuje, že budete žít za deset let, tak řekl, že doufá, že tak jako teď. Jak to máš ty?

Úplně stejně. Já mám pocit, že mi je strašně, strašně dobře. A vždycky si to každý den uvědomím a říkám si: „Bože, dej mi aspoň ještě jeden den tak krásný jako byl ten včerejší.“ Já už nic víc nechci. Chci, aby bylo tak, jak je.

Rozhovor s Tatianou Drexler vznikl při natáčení pořadů Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je na videoportálu Televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené