Hlavní obsah

Chcete jen české potraviny? Zde je cena, kterou byste museli zaplatit

Foto: Jiří Benák / iDNES.cz / Profimedia, Profimedia.cz

Náš potravinářský průmysl pracuje se 60procentní výkonností oproti průměru EU, říká v rozhovoru respektovaný agrární ekonom Tomáš Doucha.

23. 6. 5:30

Je nesmysl usilovat o potravinovou soběstačnost za každou cenu. Zavedením povinného podílu českých potravin v supermarketech bychom se vrátili před rok 1989, důsledkem by bylo jen zdražování, říká agrární ekonom Tomáš Doucha.

Článek

Skupina poslanců řeší, že v zájmu zvýšení soběstačnosti ve výrobě potravin nařídí zákonem, kolik musí mít obchodníci v regálech českých potravin.

Podle původních představ dvou desítek zákonodárců se už od příštího roku měla zavést povinná kvóta 55 procent a postupně by se zvedala až na 85 procent. Návrh novely zákona o potravinách s tímto pozměňovacím návrhem ve Sněmovně ale zatím schválen nebyl, politická debata se začátkem června vrátila zpět do druhého čtení. Celý záměr přesto odpískán není, byť navrhované parametry se teď mohou změnit.

Respektovaný agrární ekonom Tomáš Doucha, člen předsednictva České akademie zemědělských věd, v rozhovoru pro Seznam Zprávy varuje, že by taková regulace, byť zdánlivě dobře míněná, mohla české zemědělství a potravinářství vrátit před rok 1989.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Tomáš Doucha, člen předsednictva České akademie zemědělských věd.

Považujete za rozumné, aby Česko na domácím trhu usilovalo o potravinovou soběstačnost?

Ta myšlenka potravinové soběstačnosti je jistě politicky chytlavá. Kdo by si nepřál vyrábět si doma sám všechno, co ke svému životu potřebuje? Ani já ten pojem úplně nezavrhuji, ale měli bychom si uvědomit, že doma pro nás už není jenom Česká republika. Doma je pro nás také Evropská unie. A také si říct několik čísel, abychom chápali celý kontext.

Každý pracovník v českém zemědělství dnes od daňového poplatníka ročně v průměru dostává přes 500 tisíc korun. Málokdo si to uvědomuje. To jsou veškeré dotační peníze jak z Evropské unie, tak z domácích zdrojů. To je pohled příjmový. Potom je tu ještě pohled podnikatelský. Daňoví poplatníci vynakládají ročně na podporu zemědělství tolik peněz, že to v průměru dělá přes 14 tisíc korun na jeden hektar zemědělské půdy. Každý hektar, který kolem sebe vidíte, v průměru inkasuje tyto nemalé peníze.

A když to všechno, co naše zemědělství s uvedenou podporou vyprodukuje, přepočteme na nějaké společné jednotky – na tuny zemědělské biomasy, na obilní jednotky nebo nějaké výživové jednotky – tak s překvapením zjistíme, že to s tou naší soběstačností není vůbec zlé. Fakticky se tu vyrábí o 30 až 40 procent více té biomasy, než jaká je každoroční domácí spotřeba.

Celková míra soběstačnosti České republiky ve výrobě zemědělských surovin tak vysoce převyšuje kýžených 100 procent. Úplně jinou věcí je, že tato výroba je strukturálně velmi nevyrovnaná. Vyrábíme hlavně suroviny v podobě obilovin, řepky a třeba mléka, které vyvážíme, a máme tady výrazný nedostatek domácího ovoce, zeleniny nebo vepřového masa.

V zásadě tedy nemáme problém se uživit, ale domácí výroba neodpovídá domácí poptávce?

Jak říkám, je tu velká strukturální nerovnováha. Mohli bychom teď dlouho diskutovat, proč vznikla, ale toto všechno je třeba si ujasnit, než vůbec začneme mluvit o potravinové soběstačnosti jako už notně zpolitizovaném tématu.

Zároveň je třeba vnímat, jak účelně jsou ony peníze daňových poplatníků využívány. Nelze zastírat, že naše převažující průmyslové zemědělství má velké problémy ve vztahu k životnímu prostředí, ve vztahu k půdě, k vodě, k biodiverzitě, ke krajině. A toto všechno je třeba vytknout před závorku.

Jaká rizika tedy vidíte, pokud by měl být naplňován koncept potravinové soběstačnosti v podobě, jak jej vnímají někteří poslanci?

Evropská unie má nějaká pravidla fungování, nějakou legislativu, která ochraňuje jednotný trh. A nabízí se otázka, zda náš plán nastolit povinný objem českých potravin na pultech obchodů pravidlům jednotného trhu neodporuje. Z mého pohledu jednoznačně odporuje a v tom je ono nejzávažnější riziko.

Třeba Rumunsko se už také pokoušelo povinný podíl domácích potravin do své legislativy začlenit. Tuším, že tam měla být kvóta asi 51 procent. A Rumuni se pochopitelně okamžitě dostali do konfliktu s pravidly i orgány EU.

Ale ono nejde jen o problémy na evropské scéně, ale i o to, jak u nás v Česku zajistit dodržování a vymáhání takového zákona, také třeba udělování pokut. Já si zatím vůbec neumím představit, jak takové záměry uvést v život. Bylo by to zřejmě až extrémně administrativně náročné.

Potřeba masivních investic

Byli by zemědělci a potravináři vůbec schopni 85 procent potravin do obchodů dodat, když jsme už mluvili o tom, jaké potíže s některými komoditami mají?

Ano, to je další zásadní problém. I kdyby to přes orgány Evropské unie prošlo a i kdyby se s tím nějak vypořádalo naše úřednictvo, tak by si to mimo jiné vyžadovalo v krátké době ohromné investice. Obrovský rozvoj právě v těch odvětvích, ve kterých trvale konkurenčně selháváme. A jsou to vesměs odvětví náročná na lidskou práci, do kterých se nikomu moc nechce. To by vyžadovalo úplně zásadní obrat.

A já si nedovedu představit, že by se udál během pěti let. Že by někdo rázem začal masivně investovat třeba do produkce zeleniny, do ovocnářství nebo do výroby vepřového masa.

Ono by to mimo jiné znamenalo začít stavět úplně nové výkrmny prasat, přičemž víme, jaký je k podobným projektům odpor mezi lidmi. Málokdo je ochoten snést i ve vzdáleném okolí „páchnoucí prasečák“?

Těch rizik je celá řada. A mám pocit, že i mnozí politici si to už začali uvědomovat. Proto byl také příslušný návrh ve Sněmovně vrácen k další diskusi do druhého čtení.

Víte o nějaké jiné zemi v EU kromě již zmíněného Rumunska, která by něco podobného chtěla zavádět?

Já znám akorát koncept socialistického zemědělství, který byl postaven na podobných základech. A víme, k čemu to tehdy vedlo. Hrozící dopady by si měli uvědomit hlavně spotřebitelé. Měli by být včas informováni o tom, že se to s velkou pravděpodobností neobejde bez růstu cen, protože efektivita výroby v některých sektorech je u nás stále o dost nižší než v jiných zemích Evropské unie.

Jsou zde odvětví, kde my té soběstačnosti nedosahujeme a kde si pomáháme importem. Jde o produkty, které z nějakých důvodů dlouhodobě prostě neumíme dělat, teď myslím celý agrární sektor, nikoliv jen zemědělství, protože zemědělství je v docela přípustné výkonnostní kondici. Jde i o potravinářství. Přetrvává tam nízká efektivita výroby a následkem může být jen zdražování potravin.

Máte pocit, že bychom se vrátili před rok 1989?

Politickou rovinu bych nechal stranou, ale z hlediska ekonomických dopadů tam to velké nebezpečí jednoznačně vidím. Nemohlo by to dopadnout jinak. Určitě by to ke zvyšování výkonnosti nepřispělo. A dostat se za několik let na ten kýžený podíl 85 procent považuji za naprosto nereálné.

Za socialismu to bylo tak, že české zemědělství produkovalo mléko, které stát vykupoval za 6 korun, přičemž po zpracování bylo spotřebitelům prodáváno za 3 koruny. Neefektivnost, slabá výkonnost a slabá konkurenceschopnost byly vyváženy a vykoupeny tím, že stát uplatňoval takzvanou zápornou daň z obratu, aby to nepřenášel na spotřebitele. Po revoluci náš ekonomický guru Václav Klaus tento nezdravý instrument hned jako jeden z prvních odboural.

Teď bychom se asi už k záporné dani z obratu vracet nemohli. Dopadlo by to tak, že by daňový poplatník musel jednak zaplatit onu zvýšenou výrobu, která tu momentálně chybí, ale pak by to ještě jako spotřebitel pocítil ve vyšších cenách.

Jak (ne)konkurovat španělským rajčatům

Vnímáte tedy takové poslanecké návrhy jako klasický populismus?

Každý občan asi rád slyší, že se o něj stát stará, že politici usilují o domácí soběstačnost. Ono se to i hezky spojuje s fungováním celé té republiky. Ale já jsem stále přesvědčený, že kromě populistů mezi politiky existují ještě rozumně uvažující lidé, třeba i nějak spjatí s tím byznysem. A že i ti si uvědomí možné dopady. Třeba i to, že jiné země, kterým omezíme vstup na náš trh, vůči nám mohou nastolit tvrdá odvetná opatření. A to třeba i v jiných sektorech, než je zemědělství.

Jak by se ta omezení zahraniční konkurence projevila třeba v pestrosti potravinářského sortimentu na pultech obchodů?

Dnešní spotřebitel vlastně už ani neuznává žádnou sezónnost v potravinách, tedy tu přirozenou sezónnost. Považuje za samozřejmé jít si koupit jahody i rajčata třeba i v lednu. A my teď můžeme říci: tak nebudeme holt ovoce a zeleninu dovážet, překonáme sezónnost vlastními silami. Postavíme i u nás sklady, postavíme skleníky vyhřívané třeba energií ze solárních panelů nebo z bioplynových stanic.

Budou to ohromné investice a budeme je obhajovat i tím, že snižujeme uhlíkovou stopu. Když se to bude vyrábět u nás, nemusí se to dovážet z dalekého Španělska. Jenže ona ta uhlíková stopa může být ve výsledku podstatně vyšší, než když se to vyrábí více s využitím přirozené sluneční energie ve Španělsku.

Kde je podle vás ten hlavní důvod, že se v některých odvětvích stále propadáme?

To jsou dost složité otázky. U vepřového masa, které se tak často zmiňuje, bych připomněl už situaci před vstupem do Evropské unie. Už tehdy jsme na základě některých dohod totiž mohli dělat s EU bezcelní obchody. Už nevím kolik tisíc tun masa ta kvóta činila, ale už tehdy jsem upozorňoval, že kvóta byla na straně EU okamžitě naplněna, kdežto na naší vůbec. Okamžitě jsme byli zavaleni vepřovým a sami nevyvezli nic.

Prvotní příčiny jsou v parametrech chovu prasat. Já si nechci hrát na velkého odborníka, ale jde třeba o natalitu, tedy o to, kolik je od jedné prasnice selat. V těch vyspělých zemích je to třeba až 30, my měli jenom 20, to je strašný rozdíl. Pak jsme tady měli velké problémy s konverzí krmiv. To znamená, kolik do toho prasete musíte, lidově řečeno, vrazit krmné směsi, aby nabralo kilogram hmotnosti. I tam jsme byli žalostně pozadu za špičkovými producenty z EU.

Postupně se ten rozdíl v technické účinnosti snižuje, ale stále existuje. Špičku tvoří země jako třeba Belgie, Nizozemsko či Dánsko, přímořské státy, které kupují i levnější krmivo ze zámoří. Je třeba ale také vidět odvrácenou stranu – tyto země často řeší i velké environmentální problémy, potíže s likvidací odpadů, tedy kejdy. Nicméně ta jejich výroba je prostě dosud celkově levnější. Námitky našich zemědělců, že je to i díky jejich vyšším domácím podporám, ve většině případů nejsou opodstatněné.

Ani po letech se ten rozdíl ve výkonnosti nesmazal?

Co se týče toho vepřového masa, tak řada našich zemědělců, kteří ve výrobě pokračují a kteří do ní investovali, je už docela slušně konkurenceschopná. Ale pokud by s tím měl teď někdo začít nově, měl by rozšiřovat onu domácí produkci, tak to pro něj bude velmi náročný projekt s velmi nejistým výsledkem. A já si myslím, že se zemědělcům, mezi něž řadím jak klasické rodinné farmy, tak velké podniky průmyslového charakteru, do toho ani nebude moc chtít. Navzdory tomu, že je stát bude vyzývat „vyrábějte a dodávejte, protože my vám vyjednali kvótu v obchodní síti 85 procent“, je tu příliš mnoho podnikatelských rizik.

Jatka na půl plynu

Naznačil jste, že ještě větší problémy s konkurenceschopností má potravinářský průmysl. V čem?

Vážné problémy vidím především v prvotním zpracování, v tomto případě v jatečních provozech. Však také zemědělci velmi často prasata – stejně tak skot – vyvážejí. Venku dostávají podstatně vyšší výkupní ceny. Hlavně pravidelně a bez nějakých problémů. My tu dnes máme pomalu 200 jatek, která mnohdy nejsou dobře vytížena ani na jednosměnný provoz. A právě také v tom se skrývá ta neefektivita domácí výroby. Proto se farmářům vyplatí zvířata na výkrm a porážku prodat do ciziny. Potom se nám to často vrací zpět jak v podobě masa, tak i masných výrobků. Podobně je to s mlékárenskými výrobky.

Tyto problémy během pěti let asi sotva někdo vyřeší.

Přesně tak. Musím připomenout, že náš potravinářský průmysl pracuje se 60procentní výkonností oproti průměru EU. Neměřeno s Německem či Rakouskem, kde je ten rozdíl ještě o něco vyšší. To jsou oficiální evropské statistiky. A pak se stane, že zemědělci dostanou za hranicemi za litr mléka 8 i více korun, když u nás je to třeba jen 7,50 Kč. To jsou čísla z roku 2019. A podobné rozdíly jsou u živého skotu, kde v zahraničí mimo jiné lze daleko lépe zpeněžit produkty ekologického zemědělství. Tady dostanete za kilo živé hmotnosti zvířete třeba 70 korun, venku 80 i více korun.

Farmářům přece ani v budoucnu nikdo nemůže zakázat, aby surové mléko nebo telata na výkrm prodávali za lepší ceny do Německa nebo Rakouska. To by tu musela být postavena nějaká nová železná opona, která by jim tyto exporty znemožnila.

Nebo by se taky mohlo stát, že Německo a Rakousko dovoz českých zemědělských surovin zakážou v rámci odvetných opatření. V tom také možná tkví ona obava některých větších podnikatelů v zemědělském rezortu. Najednou si umí představit, co by se mohlo stát, kdyby Rakousko řeklo: sem už dodávat nebudete, respektive od nás nic nedostanete.

Ten mezinárodní potravinářský koloběh je přirozený a souvisí právě s efektivitou výroby. Já rozhodně nejsem proti regionální a lokální produkci. Naopak, je to velmi žádoucí. Ale nelze to vymáhat touto legislativní nařizovací cestou. Tady platí nějaké ekonomické zákony, které neobelstíte.

Anketa

Souhlasili byste se zavedením povinného minimálního podílu českých potravin v obchodní síti, a to až ve výši 85 procent?
Ano
31.8 %
Ano, ale nižší podíl
15.2 %
Ne, nechci žádné kvóty
50.5 %
Nemám na to názor
2.5 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 13517 čtenářů.

Mluvme spíše o potravinové bezpečnosti

Vy jste na začátku mluvil o tom, že v Česku vyrábíme o 30 až 40 procent víc oné potravinové biomasy, než potřebujeme. Má tedy smysl o soběstačnosti vůbec hovořit?

Já jsem určitě pro, aby se ta debata vedla. Mimochodem, už v 90. letech, v době kdy byl nynější šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý ministrem hospodářství, jsme spočítali, že jsme de facto schopni naši soběstačnost zabezpečit jen na 60 procentech naší zemědělské půdy, že by nám to stačilo. A toto je rozloha půdy, která je také jistým mezním prahem potravinové bezpečnosti. A já bych ocenil, kdyby se daleko více vedla diskuse právě o potravinové bezpečnosti než soběstačnosti.

V čem je ten zásadní rozdíl?

Rozdíl je v tom, že my sice můžeme být nyní soběstační ve výrobě potravin, ale půdu si tak zničíme, tak ji vyčerpáme, že v budoucnu už nebude ani na čem potraviny vyrábět.

Koncept potravinové bezpečnosti je založen na daleko lepší starosti o půdu jakožto přírodní zdroj, a to pokud možno v celém jejím současném rozsahu. Kvalita zemědělské půdy však bohužel stále klesá, snižuje se retenční schopnost krajiny. Nemluvě o úbytku půdy pro nezemědělské účely. A já jsem přesvědčen, že prioritní role státu je usilovat právě o zachování potravinové bezpečnosti z onoho dlouhodobého pohledu. Tedy zasadit se o lepší péči o půdu, udržování a zvyšování její úrodnosti. A to i z důvodů environmentálních. Aby kdykoliv v budoucnu mohla ta půda produkovat dál. Pokud své chování zásadně nezměníme, budoucí generace se mohou dostat do velkých problémů.

To byste očekával, že bude pro politiky zásadní téma?

Přesně tak. Ne řešit nějaké kvóty na prodej českých potravin v obchodech, ale dát na první místo starost o půdu a obecně o přírodní zdroje. Aby tady po nás zůstala a byla vždy schopna uživit národ. To je klíčové. Ne za ohromné náklady vyrábět nekonkurenceschopné produkty a naplňovat nějaký koncept potravinové soběstačnosti „za každou cenu“. Bez ohledu na následky, o kterých jsem hovořil. Potravinová soběstačnost zní dobře, já bych ten termín nechtěl úplně zatracovat, ale je nutno ji posuzovat z vícero stran.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené