Hlavní obsah

Chrám smrti, který monarchie i církev odmítaly, slaví výročí 100 let, stejně jako samostatná republika

30. 10. 2018

Chrám smrti – první krematorium u nás, slaví výročí 100 let, stejně jako samostatná republika. (Video: Tomáš Tesař)

Stalo se prvním chrámem smrti na území nové Československé republiky. Liberecké krematorium sice vzniklo o rok dříve, ještě za Rakouska-Uherska, nicméně kremace se tu poprvé mohla uskutečnit až 31. října 1918, tedy pouhé tři dny po vzniku samostatného státu.

Článek

Monarchie pohřbívání žehem ostře odmítala a silný odpor k němu měla i katolická církev. Zastáncům zpopelňování v regionu tak nezbývalo nic jiného, než spoléhat na krematorium v německé Žitavě nebo v Drážďanech.

Prosadit podobný projekt nebylo v té době jednoduché. Vydání povolení dokonce předcházel spor u Nejvyššího soudu v Praze, který nakonec rozhodl, že „ohnivý dům“ se postavit může, ale zpopelňovat se v něm nesmí.

„Budova krematoria je pro Liberec významná v mnoha ohledech. Můžeme ji vnímat jako architektonickou památku, dílo významného česko-německého architekta Rudolfa Bitzana nebo i v širším kulturním kontextu jako, řekněme, industrializaci fenoménu smrti. Zpopelnění těla bylo dlouho nepřijatelné, protože české země byly pod vlivem římskokatolické církve. Ta ovšem v Liberci tolik nedominovala, a místní samospráva tak snadněji podpořila stavbu krematoria, přestože tehdejší rakouské zákony zpopelnění nedovolovaly. Takže až v jakémsi chaosu zániku Rakouska-Uherska a vzniku Československa došlo k prvnímu zpopelnění,“ říká ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek.

Symetrická budova se skládá ze čtyř navzájem propojených částí. Působivý byl i původní interiér a mobiliář, který navrhl rovněž architekt Bitzan. Urnový háj v okolí krematoria pak v roce 1921 upravil do tvaru vějíře liberecký architekt Karl Kerl.

„Prosadit takovou stavbu nebylo rozhodně jednoduché. Pátral jsem i v dobových rakouských novinách a našel jsem řadu článků, které vyznívaly ostře proti krematoriu. Proč se něco takového staví? Zrovna teď, za války? Když národ trpí? To v Liberci nemají nic jiného na práci, než stavět krematorium? Uhlí a koks přeci potřebujeme k jiným účelům,“ cituje pasáže z kritických článků v tehdejším tisku známý český spisovatel a rodák z Libereckého kraje Jaroslav Rudiš, žijící střídavě v Německu a v České republice.  O historii stavby sesbíral řadu dokumentů a informací, které využil i pro text publikovaný před několika dny ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, v němž dává význam stavby do souvislosti s výročím vzniku republiky.

Příběhů, které první „ohnivý dům“ na území monarchie a posléze i samostatné republiky provázejí, je celá řada. A jsou natolik silné, že spisovatele Jaroslava Rudiše inspirovaly k napsání jeho dalšího románu s názvem Winterbergova poslední cesta, jehož hlavním hrdinou je fiktivní postava muže jménem Winterberg, který se narodil ve stejný den, jako vznikla republika. A v pokročilém věku se vrací do Liberce, kde vyrůstal. Novinka vyjde už příští rok v únoru v Německu a později také v českém jazyce u nás.

„Jde o smyšlenou postavu muže, který se narodil 31. října 1918, tedy v den, kdy se uskutečnil první žeh na území nově vzniklé republiky. Jeho otec byl prvním správcem krematoria a hlavní postava se v tom příběhu k němu hodně vrací ve vzpomínkách. A nejen k němu, ale i právě ke krematoriu,“ prozradil v rozhovoru pro Seznam spisovatel Jaroslav Rudiš s tím, že román bude mít přes pět set stran a inspirací k jeho napsání se stala právě i stavba libereckého chrámu smrti.

Myšlenka pohřbívání žehem se k nám dostala ve druhé polovině 19. století z Itálie přes Německo. Jejím velkým propagátorem byl tehdejší spolek přátel žehu „Die Flamme“. Pro stavbu libereckého krematoria bylo vybráno místo na tzv. Monstrančním vrchu. Jeden z návrhů, kam stavbu umístit, byla i lokalita Ještědského hřebenu. Základní kámen úřady položily 4. května 1915. Stavebních prací podle návrhu architekta Rudolfa Bitzana se ujala liberecká firma Gustav Sacher a synové. Zhruba o rok a půl později, ve dnech 3. a 4. listopadu 1916, zde obsluha zkušebně zpopelnila dvě mrtvá zvířecí těla. Slavnostního otevření se zastánci kremace dočkali 23. srpna 1917. Zazněla při něm předehra k opeře Richarda Wagnera Parsifal.

První kremace se ale nakonec uskutečnila až 31. října roku 1918, kdy došlo ke zpopelnění libereckého měšťana Roberta Jahna. Ještě do konce roku bylo zpopelněno dalších 82 zemřelých. V meziválečném období se počet zpopelněných pohyboval mezi 500 až 600 ročně.

Liberecké krematorium, byť z podstaty jde o stavbu smuteční, se stalo během sta let své existence svědkem i několika mimořádně tragických okamžiků. Za 2. světové války v něm byli zpopelněni studenti popravení po demonstracích 17. listopadu 1939, vězni z koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou nebo oběti usmrcené libereckým gestapem. V roce 1968 se tu konaly dvě velké tryzny za oběti, které připravili o život vojáci Varšavské smlouvy v prvních dnech srpnové okupace. Na jedné z pietních akcí promluvili i tehdejší disident a později prezident Václav Havel a herec Jan Tříska.

Doporučujeme