Na speciálního recidivistu vězení nefunguje. Jenže co s ním?

Lenka poznala Lukáše Ledna na jaře 2017. O rok a půl později zůstala s malou dcerou a dluhem 1,5 milionu korun. Uvěřila lžím a manipulaci. Stejně jako její rodina. Z té Lukáš Leden dokázal vytáhnout další milion.

Lenka skončila bez úspor, nejbližší se na ni zlobili. Naletěla sériovému a romantickému podvodníkovi. Detailně jsme jeho příběh popisovali ve dvou epizodách investigativního podcastu Ve stínu. Poslechnout si je můžete zde a zde.

Lukáš Leden strávil od roku 1999 celkem 16 let ve vězení. Soudci tresty postupně přitvrzovali.

V odůvodnění rozsudku okresního soudu v Chebu z roku 2010 se píše:

„Obviněný je schopen si peníze vydělat i legálně, ovšem neustále preferuje obohacování se na úkor cizího majetku nelegálními způsoby. V tomto směru se jeví jako společensky vysoce nebezpečný.“

Ostravský soudce to v roce 2019 viděl podobně:

„U obžalovaného je faktem, že trest u něj plní především funkci ochrany společnosti po co nejdelší možnou dobu, jelikož předchozí mnohočetné tresty zjevně nepřinesly efekt nápravy a převýchovy.“

Jak je možné, že ani tresty neodradí recidivistu od páchání podvodů? Co to říká o české justici a vězeňství? Tyto otázky rozebíráme s předsedkyní Institutu pro restorativní justici Petrou Šach.

Soudy přiznávají, že na Lukáše Ledna trest odnětí svobody neplatí. Když zrovna nesedí, dál páchá podvody. Existují nějaké nástroje, jak člověka přimět, aby se neuchyloval k trestné činnosti?

Vězení na něj nefunguje. Otázka je, na koho funguje. Z kriminologických výzkumů víme, že část lidí zkušenost s vězením opravdu od páchání odradí. Ale problém je, že se s lidmi ve vězení nepracuje.

Existují programy, které snižují recidivitu a pomáhají, ale dostane se k nim minimum z 20 tisíc lidí ve vězení. Tyto programy pomáhají odsouzeným změnit, kým jsou, proč dělají to, co dělají.

Neřešíme příčiny a to je základní problém. Zavíráme, abychom potrestali. Neukládáme tresty proto, abychom lidem vytvořili příležitost se změnit. Systém to neumí, není na to nastavený.

Čímž se dostáváme k opakovanému páchání trestné činnosti. V Česku se do vězení vrací asi 66 procent odsouzených. Číslo je na evropské poměry velmi vysoké. Navíc se ho nedaří snižovat.

Vězně nikdo na propuštění nepřipraví a ve vězení vůbec neřeší dopady spáchaného trestného činu. Odsouzený si není schopen představit, nebo mu je jedno, co napáchal v životě dalších lidí. S takovým člověkem potřebujeme terapeuticky pracovat, zvyšovat empatii s oběťmi, umožnit nahlédnout na dopady jejich chování. Jedním z nástrojů jsou restorativní programy, během nichž se pachatel mimo jiné může setkat s obětí tváří v tvář.

Opravdu mají takové programy měřitelný přínos? I pro vyzrálého kriminálníka, jako je třeba zmíněný Lukáš Leden?

Pokud se nedostane do programu, který ho donutí podívat se aktivně na svou minulost, tak se nic nestane. Čím starší je, tím těžší to je. Dám příklad programu Vnímám i tebe, který umožňuje pachatelům podívat se na dopady a ve vztahu ke svému životu je řešit. Výsledky jsou skvělé, lidé se mění.

Potřebný je i komplexní terapeutický program, který už funguje ve věznici v Liberci. Vede jej vězeňský psycholog Zdeněk Bořil. Sám si vede statistiku o recidivě a má skvělé výsledky. Problém je, že v takovém programu může být najednou jen dvanáct lidí.

Vznikají ale i nové modely věznic, například organizace Rubikon Centrum pracuje na vzniku komunitní věznice, kde se s lidmi pracuje, aby se změnili. To by měla být podstata vězeňství. Dnes, když jste ve vězení, je vaší jedinou povinností chodit do práce. Jinak jste prostě zavřený, nikdo s vámi o tom nemluví. A čekáme, že se změní?

Opět jsme u vysoké recidivy.

Jeden vězeň stojí 750 tisíc ročně. Představte si, jaké služby byste za to dokázal nakoupit.

Jen účet za vězení Lukáše Ledna je 12 milionů korun. K tomu je potřeba připočíst, kolik peněz by třeba odváděl na daních, kdyby normálně pracoval. Takže tudy zbytečně tečou peníze?

Strašně.

Je mezi vězni o terapeutické a restorativní programy zájem?

Zájem je, ale služby nejsou dostupné.

Většina populace si přitom myslí, že po odpykání trestu by měl člověk dostat znovu šanci. V teorii nejde o trest jako takový, ale o začlenění zpět do společnosti. To nefunguje?

Vůbec. Dáme lidi do vězení a vyjdou v mnohem horším stavu, než v jakém do něj nastoupili. Účelem našeho trestního práva je trestat. „Udělal jsi něco ošklivého, tak my ti taky uděláme něco ošklivého. Fuj. Fuj. Fuj.“ Myslíme si, že tím dosáhneme spravedlnosti.

Nemají tak fungovat tresty, které obvykle předcházejí uvěznění? Třeba obecně prospěšné práce nebo podmíněné tresty.

Uložíme někomu obecně prospěšné práce, ale vůbec neumožňujeme řešit příčiny. Člověk zamete ulici, vrátí něco zpět do společnosti, ale systém nemá snahu s těmi lidmi cokoli dělat. Nepřichází uvědomění viny. Systém je totiž nastavený tak, že se člověk brání, snaží se z toho dostat s co nejnižším trestem. Nejste motivovaný k tomu, abyste přijal odpovědnost.

Opakovaně je v soudních rozsudcích napsáno, že pachatel činu litoval a je mu to přičteno k dobru. Přitom samotné oběti tvrdí, že nejde o skutečnou lítost, že stačí jen napsat formální dopis. Což k sebereflexi příliš nevybízí.

Takzvaná účinná lítost je zavádějící právní terminologie, se skutečnou lítostí to nemá nic společného.

Soudcům a státním zástupcům doporučujeme, aby zkoumali obsah, ptali se pachatelů, jak se k tomu trestnému činu staví, proč to udělali, aby museli odpovídat konkrétně.

Když jsme popisovali případ tajně nahrávaných fotbalistek jejich trenérem, tak on se mimo jiné bránil i projevenou lítostí. Přitom samotný klub omluvný dopis roztrhal a hráčkám nepředal, protože podle jejich názoru nebyl upřímný.

Kvalifikovaná omluva musí být autentická, upřímná. Opakovaně žádáme státní zástupce a soudce, aby dávali kladné body opravdu pouze tehdy, pokud splňuje základní parametry lidské omluvy. Když je to sepsané advokátem, nejde o upřímně míněnou omluvu.

Jak důležitou roli hraje ať už ústní, nebo poté písemné odůvodnění rozsudku?

Potřebujeme na lidi mluvit jazykem, kterému rozumějí. Jenom tak dokážou lépe pochopit, proč a jak rozhodujeme. Odsouzení pak dokážou trest lépe přijmout. Jeden z kolegů, soudce, mi říkal, že když jazyk v rozsudku přiblíží jazyku běžné populace, vykročí třeba u ústního odůvodnění z právnické mluvy, tak má nižší míru odvolání. Lidé zkrátka dokáží trest lépe pochopit a přijmout.

Zároveň to je velmi důležité i pro oběti, protože právnický jazyk může být velmi necitlivý. Máme řadu příkladů, kdy byly oběti opravdu hluboce zasaženy tím, jak soudci nebo soudkyně komentovali jejich zkušenost, okolnosti, za jakých k trestnému činu došlo.

Na jedné straně tak vhodný jazyk přispívá k lepšímu přijímání trestu, na druhé podporuje proces nalézání spravedlnosti pro oběti, aby jim ve výsledku ještě více nepřitížil a neublížil.

To, co popisujete, je jeden z kroků, jak celý systém spravedlnosti polidštit. Zatím se zdá, že je systém spíš nastavený jako stroj na odsuzování, ve kterém vítězí formalismus.

Souhlasím. Je potřeba jej přiblížit lidem a dát tomu nějaký smysl. Nerozumím tomu, k čemu to všechno je. Pachatelé se nemění, oběti zůstávají v bolestech, společnosti to neulevuje, pouze to stojí obrovské peníze.

Ještě se vrátím k Lukáši Lednovi. Překvapilo mě, že v žádném rozsudku není zmíněno psychologické nebo psychiatrické posouzení. Třeba by mohlo přispět k tomu, aby přestal páchat podvody.

Na mě působí tak, že je úplně bez náhledu. Žije ve vzorcích, které opakuje a které jsou jeho strategií přežití. Nevím, kde se to naučil, jaké měl dětství, co se mu stalo. Systém mu očividně nikdy nepomohl, aby se změnil. To ale neznamená, že vše, co dělá, je špatně a je potřeba ho zastavit.

Jenže soudci při ukládání trestu neřeší, proč to člověk udělal. Nemyslím tím, že někdo krade, aby rychle dostal peníze. Mluvím o příčinách. Když nevyřešíme příčiny, tak se to bude neustále opakovat.