Článek
„Doufám, že Andrej Babiš a jeho přinejmenším nejbližší skupina ministrů bude vládu řídit racionálně a bude si hlídat nenávistné, ideologické a útočné tendence (proti neziskovým organizacím), které se jí tam kvůli koaličním partnerům už teď objevují.“
Tato slova pronesl loni začátkem listopadu šéf společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek. Reagoval tehdy na programové prohlášení nastupující koalice, které neskrývalo ambici posvítit si na - blíže nespecifikované - „politické neziskovky“.
Ředitel nejznámější humanitární organizace v zemi obhajoval význam celého sektoru pro fungování státu a neoponoval ani už v té době skloňovanému registru nevládek, které dostávají peníze ze zahraničí. Dodal, že Člověk v tísni transparentně zveřejňuje dárce už třicet let.
Na konci pořadu Seznam Zpráv „Ptám se já“ pak Pánek vyslovil zmíněnou naději. Tedy že Andrej Babiš snad nedopustí válku s neziskovkami, až si menší koaliční partneři na hnutí ANO vyboxují svoje a vláda se usadí.
Po čtyřech měsících od rozhovoru a téměř po sto dnech fungování nového kabinetu lze konstatovat, že byl šéf Člověka v tísni naivní. Nebyl ale jediný. Řada dalších lidí poukazovala na to, že Andrej Babiš má byznys a majetek na Západě. A také že se sám rád chlubí charitativními počiny. Ostatně, byl to on, kdo chtěl financovat sirotčinec v Sýrii.
V této logice nedávalo smysl, proč by se měl pouštět do boje, jímž si znepřátelí celý - potřebný - sektor, velmi pravděpodobně na svoji vládu pošle Ústavní soud, vyslouží si kritiku západních politiků a bude riskovat stopku unijních dotací kvůli porušování principů a práv Smlouvy o EU, jakou dostalo Maďarsko. A to všechno v situaci, kdy ho k takovému boji nic nenutí - imunitu už přece má.
Navzdory tomu jeho vláda připravuje zákon namířený právě proti neziskovým organizacím. Pokud mají jakékoli zahraniční vazby, zákon je chce přinutit, aby se registrovaly v nově zřízené databázi, kde by uváděly seznamy zaměstnanců, jejich pracovní náplň a veškeré vztahy se zahraničím včetně - a především - finančních toků. To vše pod pohrůžkou likvidačních pokut a možného zákazu činnosti.
Zákon podle zjištění Seznam Zpráv vzniká mezi poslanci Jindřichem Rajchlem (PRO/SPD), Radkem Vondráčkem (ANO), Liborem Vondráčkem (Svobodní/SPD) a Babišovou poradkyní pro otázky svobody slova, „přítelkyní Ruska“ Natálií Vachatovou. Je formulovaný velmi široce. Až tak, že by v případě vstupu v platnost dopadl také na „politické neziskovky“ ve službách vládních stran, konkrétně třeba Institut SPD či Babišův Institut pro politiku a společnost.
Návrh je zároveň natolik šikanózní a zasahuje do základních občanských práv, že ho Ústavní soud velmi pravděpodobně odmítne jako protiústavní, až před něj doputuje. Tenhle scénář ostatně nastal jak v případě Slovenska - tamní Ústavní soud označil ficovskou variantu za rozpornou s ústavou loni v prosinci -, tak Maďarska (proti normě už dřív rozhodl Evropský soudní dvůr). Ficem a Orbánem se autoři české mutace zjevně inspirovali (a ti se zase dívali do Ruska).
Proč to tedy současné koalici stojí za to, když si tím může podřezat větev i pod „svými“, připravit společnost o cenné služby, které stát nedokáže suplovat a nakonec celý boj prohrát u soudu, přičemž ziskem bude „jen“ to, že se někdo na chvíli označí za veřejného nepřítele, za „cizáka“?
Jenže - o to právě jde. Stahování smyčky okolo veřejnoprávních médií, čistky na úřadech, popírání vědy, stejně jako výpady proti neziskovkám, to všechno sleduje tentýž cíl. Vyvolat nenávist ve společnosti, rozeštvat ji, oslabit a tím ji snáz ovládnout. Mít klid na práci. Ví to Robert Fico, ví to Viktor Orbán, ví to Vladimir Putin.
Můžeme si říkat „zatím dobrý“, ostatně ještě máme nezávislá média i sebevědomou občanskou společnost, ještě pořád platí, že 1 + 1 = 2. Neměli bychom ale být naivní dvakrát. Poslední koaliční tah je pomyslnou žábou, kterou Babišova vláda hodila do hrnce s vodou a zapnula sporák. V tom hrnci je spolu s ní celé Česko a charakter tohoto státu do dalších let.
