Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Asociace pro mezinárodní otázky zorganizovala na konci července cestu na Ukrajinu pro české politiky napříč politickým spektrem. Cílem bylo vyslat signál trvající podpory ukrajinským partnerům, a to v souvislosti s nadcházejícími českými parlamentními volbami, které mohou přinést obavy a nejistotu do budoucna. Právě proto stojí za to zamyslet se, jaký má být odkaz současné vlády v podpoře Ukrajiny.
Všichni, s nimiž se čeští politici během tří dnů setkali, ukazovali obrovský zápal pro demokracii a proevropské směřování, které právě v těch dnech lidé na Ukrajině masivně vyjadřovali ve formě protestu proti návrhu zákona podkopávajícímu postavení protikorupčních organizací. Navzdory ruskému bombardování i vládnímu omezení shromažďování v dobách války Ukrajinci a Ukrajinky, zejména z mladé generace, napříč zemí houfně protestovali proti starým pořádkům a snaze zatáhnout zemi zpět před rok 2014.
Podle svých vlastních slov se však čeští politici na Ukrajinu přijeli zejména inspirovat. A to například v boji proti ruským dezinformacím nebo jak správně nastavovat procesy integrity ve veřejném životě a zvládání korupce, do čehož Ukrajina – i díky zásadní podpoře občanské společnosti a mezinárodním partnerům – v minulých letech masivně investovala a doručila některé velmi konkrétní výsledky.
Díky silné podpoře Ukrajiny a ukrajinských uprchlíků na samém počátku ruské agrese proti Ukrajině se mítinky s českými politiky plánovaly snadno a přitahovaly množství pozornosti. A to především díky dobrému českému jménu mezi Ukrajinci, ale také kvůli určité nejistotě spojené s dalším osudem české podpory zemi.
V samotném Česku se mezitím rozjela bouřlivá diskuze o úrovni podpory Ukrajiny ze strany české vlády, jednom z nejvýraznějších témat české zahraniční politiky. Pro kritiky Ukrajiny, někdy dokonce otevřeně podporující zájmy Ruska, udělala Česká republika pro Ukrajince již dost a měla by se soustředit na vlastní problémy. Naopak skalní podporovatelé ukrajinského boje proti ruskému agresorovi stále více zdvihají obočí nad postupně ustupující pomocí Ukrajině ze strany státu. Někde mezi nimi stojí zástupci české vlády, kteří reagují zejména na kritiku úrovně dosavadní ukrajinské podpory.
Příkladů pro to bychom mohli najít hned několik, včetně oznámení premiéra Petra Fialy, že se Česká republika nebude podílet na poskytování financí pro nákup americké techniky pro Ukrajinu nebo stále neprodloužený bilaterální Program Ukrajina, jehož prostřednictvím Česko podporovalo své angažmá vůči Ukrajině v celé řadě sektorů včetně rekonstrukce země. V kombinaci s navrženými škrty ve výši až 30 procent vůči rozvojové spolupráci a demokratizační podpoře, které se Ukrajiny také dotknou, se jedná skutečně o tristní výpověď dosluhující vlády.
K čemu se naopak o to více upínají zraky jak kritiků, tak podporovatelů Ukrajiny, je tzv. česká muniční iniciativa, která zůstala nejvýraznějším symbolem české podpory ukrajinským obráncům. Právě ta přitom za uplynulý rok doručila ukrajinským ozbrojeným silám stovky tisíc granátů dělostřelecké munice. Avšak iniciativa se stále více stává předmětem kritiky opozičního hnutí ANO, které poukazuje na nesrovnalosti v nákupech munice, přemrštěných maržích pro české zbrojařské společnosti nebo potřebu přesunout celý jimi kritizovaný rámec dovnitř Severoatlantické aliance. Zástupci ANO přitom otevřeně připouští, že celou iniciativu po říjnových parlamentních volbách úplně ukončí.
Avšak, pokud se na to podíváme řečí čísel, i v tomto případě se Češi ukázali zejména jako zdatní obchodníci a zprostředkovatelé celého procesu, do kterého od počátku přispěli částkou v řádu jednotek miliard korun a na celém procesu spíše vydělávali. A to zejména ve srovnání s bohatšími a rozhodnějšími spojenci napříč západním společenstvím. Celkově tak z hlediska přímých financí na ukrajinskou podporu připadá Česku až nelichotivé 25. místo z 41 států sledovaných Kielským institutem.
Český odkaz v podpoře Ukrajiny
Zásadní otázkou, se kterou se museli vypořádat také čeští politici cestující na Ukrajinu, se proto stále více stává, jaký odkaz v podpoře Ukrajiny za sebou chce vláda vlastně zanechat.
„Má-li to být, zkusili jsme to, ale z různých důvodů se nám to prostě nepodařilo.“ To je zhruba odpověď, kam se česká podpora Ukrajiny za několik posledních měsíců skutečně dostala.
Mezi tyto důvody bychom přitom mohli zařadit stále negativnější vnímání Ukrajiny a ukrajinských uprchlíků, které se podle sociologů v poslední době během volební kampaně, ve které dochází k zneužívání tohoto tématu, dále zhoršilo. Tento fakt se přitom promítl také do stále narůstajícího počtu incidentů v oblasti společenského soužití a útoků proti ukrajinským uprchlíkům, o kterých začala s větší intenzitou psát i česká média.
Rozhodně bychom mezi důvody našli také domácí politické úvahy a snahu „vylepšit si domácí skóre“ před klíčovými parlamentními volbami, které podle výpovědí mnoha aktérů z prostředí české zahraniční politiky vedou ministerstvo financí k obavám o saldo rozpočtu a skrze něj také neochotu do ukrajinské agendy dále investovat.
Přispívá k tomu jistě i potřeba investovat stále více do naší vlastní bezpečnosti a kapacit, které jsou dlouhodobě podceňovány a zasluhují si nové investice a další prostředky.
Avšak pokud tyto argumenty posadíme na misku vah s možnými následky českého odklonu od ukrajinské podpory a možným selháním odhodlané ukrajinské obrany proti ruskému agresorovi, výsledek pro Česko by byl přímo katastrofický a následky nedozírné. Zejména potom v souvislosti s možným napadením zemí Severoatlantické aliance a přímého českého zapojení do konfliktu s Ruskem, o čemž se dnes již vedou velmi otevřené úvahy z hlediska možného časového plánu.
