Článek
Rada České televize se v širším i užším výběru kandidátů rozhodovala mezi těmi, kteří chtějí zanechat „stopu“, a těmi, kteří chtějí udržet „status quo“. Tím, že došla k dvojici Milan Fridrich a Hynek Chudárek, mezi kterými se nemohla rozhodnout (ale verdikt odložila), by se mohlo zdát, že zvolila „status quo“. Ale stejně dobře to může být čistě výsledek osobních preferencí či okamžitých nálad.
Rada samozřejmě není žádný živoucí organismus s jedním vědomím a instinkty. Radu tvoří konkrétní lidé, podle „ducha zákona“ by to měly být „osobnosti“, ve skutečnosti je to spíše takový nahodilý mix lidí s různými názory i životními zkušenostmi. Což je vlastně v pořádku.
Stejně jako to, že složení rady neodráží ani současné rozložení politických sil. Berme jako pozitivní, že mezi radními je minimum těch, kteří by byli silně spojeni s nějakou stranou nebo politikem. Méně dobré je to, že v radě je vyšší reprezentace „exotů“, tedy lidí s vyhraněnými názory i barvitou osobní historií. Tak to někdy dopadne: Chcete osobnosti, ale dostanete exoty.
Rada zavrhla možnost, že by se novým šéfem veřejnoprávní televize mohla stát podobně výrazná, vyhraněná a exponovaná osobnost zvenčí. Takovou byla Libuše Šmuclerová. Ta je tím kandidátem, jehož motivací bylo zanechat „stopu“ a instituci „probudit“ a asi i celkem radikálně proměnit.
Od mnoha komentátorů i lidí, kteří médiím rozumí, jsem zaznamenal určité zklamání nad tím, že Šmuclerová neuspěla. Říkali to třeba Jan Potůček nebo Luděk Staněk: Od bývalé topmanažerky čekali výrazné kroky a změny a srovnávali to třeba s tím, jaký „vítr“ způsobil po svém příchodu do ČT úspěšný bývalý ředitel Petr Dvořák.
Osobně tenhle pohled úplně nesdílím. Ne proto, že bych nechtěl vidět cvrkot, který by na Kavčích horách příchod Šmuclerové způsobil. Kdyby bylo řízení ČT diváckým sportem, jsem všemi deseti pro. Ale dívám se na to pragmaticky a s přihlédnutím k politice. Když někde chcete nechat „stopu“, musíte do toho pořádně „šlápnout“. A zároveň platí (pro instituce, ale i pro lidi), že často někdy musí být chvíli hůř, aby výhledově a dlouhodobě bylo líp.
To je ale necelé čtyři měsíce před volbami, po nichž může nastat celkem tvrdá a zásadní snaha některých politiků Českou televizi výrazně proměnit, poměrně nešťastné načasování.
Čímž se dostávám k tomu, který z kandidátů Fridrich a Chudárek má větší šanci a který bude pro ČT lepším šéfem v časech, kdy může a nejspíš bude čelit politickému tlaku. To jsou dvě odlišné otázky.
Který vyhraje? Znovu připomeňme, že Rada ČT není jeden živočich, ale 17 lidí. Hlasování bylo tajné a neznáme detaily, ale řekl bych, že současný pat je důsledkem tzv. Condorcetova paradoxu. Ten vzniká, když neexistuje jedna silná první volba. Chudárek a Fridrich se dostali hladce do prvního kola ne proto, že by byli nejlepší, ale proto, že když se vybíralo několik jmen z velkého počtu kandidátů, mnohým vadili méně než ostatní. Nebyli pro ně „první volbou“, ale „menším zlem“. Což mimochodem není vůbec špatný způsob, jak někoho nebo něco dobře zvolit.
Ale pravidla jsou jiná a vícekolová hlasování existují proto, aby nebyly znevýhodněny výrazné a polarizující osobnosti. Aby nakonec hlasující byli donuceni k „první volbě“. Ve volbě ředitele ČT to ale radu dovedlo k patu.
Týdenní odklad tu není proto, že by snad členové rady byli ve středu už na smrt unavení a nedokázali hlasovat dál. Týdenní odklad tu je proto, aby byl čas zrušit patovou situaci tím, že se jednomu z táborů podaří získat přeběhlíka.
Teď tedy druhá otázka: Který z dvojice Fridrich a Chudárek je lepší? Co je u média důležitější? Tvořený obsah, nebo způsob fungování? Fridrich reprezentuje vizi „změny ducha“ – chce reformovat žurnalistiku, zavést fact-checking, přeorganizovat zpravodajství. Chudárek naopak zastupuje „opravu těla“ – zeštíhlení managementu, efektivnější procesy, lepší finanční výsledky.
Obojí je důležité, ať si každý vybere to svoje. Já jako celoživotní tvůrce obsahu preferuju první možnost. Ale mám pro Milana Fridricha ještě jeden argument.
Když to řeknu ošklivě: Je člověkem, který má v ČT už asi i přidělené inventární číslo. Ředitelé si ho „předávají“ podobně jako ostravské studio či vozový park. Představuju si, že když nového ředitele přivedou poprvé do práce, tak mu nějaký zkušený zaměstnanec říká: Parkovací místo máte před domem, za vrátnicí doleva je jídelna a tamhle má kancelář Fridrich.
Zároveň Milan Fridrich byl na důležitých postech kolem zpravodajství a obsahu dlouho a za vlády různých politiků. A vždycky přežil. Je tou květinou, kterou vám v květinářství doporučí, když vidí, že asi rostlinám moc nerozumíte. „Tu si vezměte, ta je skvělá a hlavně přežije všechno!“
Píšu to jako vtip, ale opravdu si myslím, že je to výhoda. Očekávám na instituci veřejnoprávní televize velký politický tlak. Může se projevit návrhy na sloučení s rozhlasem, na změnu statutu nebo i na radikální zeštíhlení, ne-li zrušení. To všechno jsou možnosti, které si možná mnozí nepřipouštíme, ale stačí se rozhlédnout (nápověda: směrem na východ) a hned vás to napadne.
A čistě pragmaticky bude ČT potřebovat někoho, kdo se s politiky bude schopen dohodnout (a zároveň neustoupit z toho základního), a ne s nimi bojovat. Nemám v tomto směru moc informací o Hynku Chudárkovi, ale Milan Fridrich dokázal, že takovým člověkem je.
Už mnohokrát jsem napsal: Nejsem divákem České televize a sleduju ji spíše výjimečně. Ale jsem ochotným a spokojeným koncesionářem. Platím si ji jako pojištění pro časy, kdy „zdanění“ veřejnosti bude jedinou možností, jak dodat vyvážený, nezávislý a kvalitní obsah. Česká televize v současné podobě není ani zdaleka ideální. Ale je tím nejlepším, co v tomto smyslu máme.
