Hlavní obsah

„Mobil, pár peněz a naděje.“ Syřanka točí dokument o útěku před válkou do Česka

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Natalia Haddad s rodinou unikla před válkou ze Sýrie do Česka. Studenti o jejím začlenění natáčejí dokument.

Reklama

26. 11. 2022 20:15

Desítky tisíc Syřanů opouštějí kvůli válce svoji zemi a směřují na Západ. Českem většinou jen projíždějí. Natalia Haddad s rodinou tady ale našla nový domov. O jejich cestě za azylem i začleněním vzniká dokument.

Článek

„Vrací se mi to. Jako bychom o azyl žádali znova. Opět cítím strach z toho, co se bude dít. Mám pocit uprchlíka, když utíká před válkou a hledá mír,“ říká devatenáctiletá Natalia Haddad a rozhlíží se po místnosti plné knih, deskovek a hraček pro děti.

Jsme na okraji dvoutisícové obce Zastávka na Brněnsku. Právě tady, v nenápadném a moderním areálu, čekají žadatelé o azyl na nový začátek.

+12

Vedoucí střediska Josef Sekerka provádí dívku s havraními vlasy jednotlivými částmi. Zdravotnické centrum, kuchyně nebo skromně zařízené pokoje. „Já spala nahoře, moje tehdy dvouletá sestřička dole. Strávili jsme tu čtrnáct dní,“ ukazuje na dvoupatrovou postel.

V hlavě ji znovu blikají deset let staré vzpomínky. Tehdy jí bylo devět.

Žili s rodiči nedaleko Damašku. Jenže občanská válka jim rychle převrátila vše naruby. „Zažili jsme momenty, kdy jsme utíkali a nad hlavami nám létaly rakety. Na ulici před námi vybuchl školní autobus s dětmi. Když to vidíte, chcete pro svoji rodinu to nejlepší. Musíte utéct,“ líčí tehdejší události.

Ani po dlouhé době nejde šok vymazat. „Nebyli jsme nějak bohatí. Museli jsme prodat všechno, abychom našetřili na letenky. Přicházíte o piano, o svůj pokoj, hračky, dětství. Opouštíte školu. Jsem extrovert, umím se přizpůsobit, ale dítě nemůže zvládat všechno,“ vzpomíná. Vzpomíná, že nechtěla přitěžovat rodičům vlastními problémy.

Návštěvu v uprchlickém zařízení pečlivě zaznamenávají foťáky dvou univerzitních studentů. Na Vysoké škole ekonomické studují obor Multimédia. O Natalii natáčí asi dvacetiminutový dokument a školnímu úkolu touží dát přesah. „Když jsme řešili téma, napadla nás Natka. Představíme jejím prostřednictvím problematiku běženců,“ říká Filip Raszka.

Jeho kamarád Dominik Belza s Natalií chodí a přidává další kontext. „Chceme ukázat pozitivní příklad integrace, kontrovat všeobecnému pohledu společnosti a bourat mýty. Dostali jsme přístup do všech zařízení. Můžeme příběh Natky vyprávět na pozadí těchto prostor,“ dodává. Pokud to vyjde, rádi by snímek promítali i na festivalech.

Malý filmařský tým tak má možnost znovu projít začátky Haddadových v Česku. Natáčí třeba v pražské Ruzyni, Kostelci nad Orlicí a ve čtvrtek i v Zastávce.

Oplocený areál slouží jako přijímací a pobytové středisko. Cizinci tam v různých fázích čekají na azyl. „Lidi v přijímacím režimu, který trvá několik dní až týdnů, nemohou zařízení opouštět. V pobytovém režimu už ven mohou a po půl roce přibývá možnost práce,“ vysvětluje Jan Piroch, mluvčí Správy uprchlických zařízení.

Areál v Zastávce je nyní zaplněný asi z poloviny. „Aktuálně tu pobývá necelá stovka lidí z více než dvaceti států,“ doplňuje mluvčí.

Zaměstnanci se pokoušejí sladit jejich zvyky a požadavky. Klienti mají každý den nárok na snídaně, obědy a večeře, děti ještě svačiny. Vybírají z více jídel. „Nabízíme vegetariánská jídla, muslimové potřebují stravu bez vepřového masa. Snažíme se vycházet vstříc jejich náboženství a dalším návykům. Některé národnosti držíme více od sebe,“ popisuje Sekerka.

O azyl v Česku v posledních letech žádají jen nízké desítky Syřanů ročně. Aktuálně jich o mezinárodní ochranu usiluje pět. Nic na tom nemění ani současné rekordní počty běženců v příhraničí. Mezi tisíci lidí, které policie zadržela od zářijového znovuzavedení kontrol na hranicích, převažují právě Syřané.

Do Česka většinou míří přes západobalkánskou trasu. A po krátké epizodě v registračních místech většinou míří dál do západní Evropy.

Haddadovi se však před lety do Česka dostali legálně a letecky. „Byl zázrak, že jsme dostali české vízum. Evropské ambasády po začátku války rychle zavíraly. Česká byla jedna z posledních otevřená,“ vysvětluje Natalia.

Současné pohledy na krajany pašované v oprýskaných dodávkách ji zraňují. „Chápu složitost situace. Lidi vidí jen obrázky zadržených migrantů. Když se na to podívá český občan, řekne si: ‚Co tady dělají, ať táhnou domů.‘ Ale když se tím začnete zabývat více, pochopíte, proč utíkají. Proč cestují po Balkánu třeba půl roku? Mají důvod,“ pokračuje.

A vypráví o neutěšené situaci milionů Syřanů v Turecku. „Je tam nyní vůči nim obrovský rasismus. Mafie využívá toho, že Evropa řeší Ukrajinu. Člověk nemá možnost dostat vízum do Evropy v Turecku nebo v Sýrii. Díkybohu, že jsme nemuseli přes moře nebo balkánskou cestou. Reálně bychom ji nepřežili,“ říká smutně.

Utečencům pomáhá jako dobrovolnice v Iniciativě Hlavák na pražském Hlavním nádraží.

„Vidím ženy s miminky. Slyším jejich příběhy. Člověk najednou pozná pravdu. Utíkají s mobilem. Mají často jen spodní prádlo navíc, pár peněz a hlavně naději. Věří, že najdou mír. Když utíkáte, přemýšlíte, kde je to pro vás nejlepší. Do Německa či Nizozemska pokračují, protože tam mají rodinné vazby,“ vysvětluje Natalie.

Dál procházíme střediskem. Když dívka vstoupí do ateliéru, rozzáří se. Okamžitě poznává Tomáše Valčíka, který tu pracuje už patnáct let. „Tomáši, ty jsi pořád tady? Pamatuješ si mě?“ objímají se.

Po stranách stojí v policích výrobky z keramiky, hry nebo obrázky. Uprostřed jsou stoly s výtvarnými pomůckami. „Klienti tu kreslí obrazy či komiksy, tvoří z hlíny. Máme tady kino, knihovnu napříč světovými jazyky,“ ukazuje Valčík a dodává, že žádné z děl klietů nekončí v popelnicích.

Natalia si v dílně před deseti lety čistila hlavu od tíživých zážitků. Teď po místnosti těká očima. „Namalovala a nechala jsem tu tehdy velký obrázek holčičky. Pamatuju si i květinu. Ten prostě musím mít. Zůstal tady někde?“ ptá se zvídavě.

Valčík za moment mizí v další místnosti a přichází s velkými srolovanými výkresy. „Pokud tady zůstal, musí být mezi nimi.“

Po chvíli si oba znovu prohlíží výkres, který rozmotali jako první. „Že by to byl opravdu tento?“ krčí dívka rameny. Když jej Valčík otočí, objeví velký podpis „Natalia“.

Oba jsou viditelně dojatí. „Díky tomu výkresu se zase cítím jako dítě. Po deseti letech se našel. To je pro mě zázrak, velký zážitek. Zase jsem se vrátila do minulosti a vše si urovnala v hlavě. Jsem ráda, že jsem se sem vrátila,“ říká Natalia už venku.

Za moment pojede zase domů. Haddadovi se usadili nedaleko Hradce Králové. Rodiče pracují jako chemici, Natalia studuje na gymnáziu. Někdy by se ráda vrátila i do Sýrie. Cestovat, okusit kulturu, kterou ji válka znemožnila detailněji poznat. Přesto už bere Česko jako domov. „Chci tady budovat kariéru, založit rodinu.“

Azylové zkušenosti však možná zužitkuje dál. Ve škole píše práci o integraci cizinců v Česku. Po maturitě cílí na studia do Olomouce – obor Migrační studia. „Mám soucit s těmi lidmi. Sama jsem to zažila. Myslím, že práce s běženci má smysl.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované