Novoroční předsevzetí a stockholmský syndrom. Jsme oběti modrého života

Možná ten úvodní příměr mnohým připadá nesrozumitelný. Já mám ale ten obraz moc rád. Už si nepamatuji, jaký konkrétní zápas to byl. Ale jeden tým naprosto dominoval, vedl 5:0 a byl ve všem lepší. Ještě navíc to bylo na olympiádě. V rozhovoru mezi třetinami nějaký obětní beránek z prohrávajícího týmu nemohl říci nic jiného než, že „jdou od střídání ke střídání“. Může se stát cokoli. Nezabalíme to. Vždycky odvedeme maximum.

Je to heroický obraz zoufale marného zápasu. Odvedeme maximum, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou budeme smeteni z hracího pole. Problém bývá totiž v tom, že „Cokoli“ se stát nemůže. „Cokoli“ je totiž často totéž, co zázrak.

I my ostatní jsme na tom stejně jako ti hokejisti. (Oni nakonec, tuším, prohráli 1:11). Letíme na velkém kusu kamene vesmírem a namlouváme si, že když uděláme „maximum“, můžeme poměry v tom vztahu nějak upravit. Že se snad může stát „Cokoli“.

Myslím tedy, že není od věci přemýšlet o tom, jak se s tím „Cokoli“ dá, nebo nedá domluvit. Probereme to v několika paragrafech: Volný čas, Dodržování pravidel, Modrý život, Vzpoura a Naplnění.

Kategorie „volný čas“ je zvlášť bizarní. Je to malicherné, krátce se proletíme vesmírem na kameni, a přitom rozlišujeme, kdy pracujeme a kdy se bavíme. A právě ta malichernost nás dobře vystihuje.

„Společnost volného času“ začali sociologové a futurologové ohlašovat po druhé světové válce. Klasickou se stala například kniha francouzského ekonoma Jeana Fourastié 40 000 hodin. Nám už to připadá běžné, ale pětidenní pracovní týden a osmihodinový pracovní den byl mezi válkami výjimkou. Ve své továrně ho zavedl Henry Ford v roce 1926. V Evropě začal fungovat až po druhé světové válce. V Československu například až v roce 1968.

To je smysl oněch „40 000 hodin“: Pracujeme stále kratší dobu a máme stále víc „volného času“. A to je velká komplikace. Protože – co s ním?

Život ve volném čase se podobá pohybu v minovém poli. Na každém kroku se vystavujeme riziku, že si uvědomíme, jak křehké to „užívání si“ je. A proto je třeba ho stupňovat. Nechat se oslnit, unavit, uspat. Jít „od střídání ke střídání“ je totiž mnohem snadnější například u montážní linky. Tam ani nic moc jiného nezbývá.

Ale co s tím „volným časem“? To může být jen příliš chatrný mlžný opar, kterým se k nám prodírá obraz rotujícího kamene. A komicky malé bezbranné postavičky, která na něm stojí a hledí vstříc nekonečnému vesmíru.

A komplikujeme si to ještě víc. Učíme se obcházet pravidla, která také mohou přinášet konejšivý pocit, že se pohybujeme „od střídání ke střídání“ a vzdálenější horizonty nejsou hrozivé.

Na první pohled to vypadá jako geniální nápad. Uzavíráme se do umělého světa, opevňujeme jeho hranice s přírodou. A máme za to, že budujeme prostor maximálního bezpečí a pohodlí. Snažíme se vyzrát na ten kámen rozumem: Umíme toho tolik, že přestávají platit tradiční „vesmírná“ pravidla.

Světlo, tma? Den, noc? Teplo, zima? Nezbytnost dlouhého putování? Únava z dlouhé cesty? Všechno to obcházíme. S nadsázkou, ale pro stále více lidí i bez nadsázky, se nemusíme hnout z domova, světlo a teplo si můžeme dávkovat podle potřeby bez ohledu na denní a roční dobu, podle potřeby vstupujeme do knihoven, archivů a muzeí, setkáváme se s lidmi desítky tisíc kilometrů vzdálenými, pracujeme, bavíme se… Kategorie „volný čas“ a „pravidla“ dostávají nový rozměr. Je to „náš“ čas, jsou to „naše“ pravidla.

Letící kámen a Vesmír jsou zapomenuty. Žijeme po svém.

Ale ouha. Možná, není to jisté, možná někde opodál, podle vesmírných měřítek „co by kamenem dohodil“, začne tát nějaký velký ledovec. A za chvilku do té naší bezpečné elektronické chalupy začne prosakovat voda. A připomene nám nějaká tradiční vesmírná pravidla.

Možná se to nestane. Ale jedno je i tak jisté: To, že jsme pyšní, neznamená, že už na tom kameni neletíme.

Dobrá, přece to nevzdáme. Prohráváme od začátku, ale… Volný čas a umělé prostředí nás ochuzují o tradiční pravidla, dělají nám to přežívání neskonale těžším. Můžeme ale do toho technologicky vyprahlého a hédonisticky nasyceného světa vetknout svá předsevzetí. Kolonky „modrého života“. (Mladší generace asi tápe, je to cosi jako skautské zásady dobře prožitého dne, v tabulce si můžete modře vybarvit splnění té které položky…)

Modrý život. Když budeme svědomitě kolonky vyplňovat, třeba se může stát „Cokoli“.

Tak či onak to zná skoro každý, ne že by se ho to přímo týkalo, nebo, že by se zavazoval, alespoň o tom slyšel nebo četl: Přestanu pít alkohol (nebo alespoň v takovém množství), zhubnu, budu cvičit/sportovat, budu se víc věnovat dětem, dodělám si školu, sejdu do sklepa a nebudu se bát…

Tak co? Splníme to? A začne to pak celé dávat lepší smysl? Právě v to doufáme. A na ten kámen zkoušíme jeden z našich nejsofistikovanějších triků:

Namlouváme si, že když něco „splníme“, tak nás to také „naplní“.

Je možné se proti tomu vzbouřit? Proti tomu kameni, Vesmíru, umělému prostředí a radostnému volnému času? Samozřejmě, že je to možné. Ale taková vzpoura je vždy hrozně riskantní projekt. A pochopitelně nikdy nepřinese nic zásadně nového. I ten největší rebel dál letí na kameni.

„Nemít na to, to právě je ta frajeřina,“ říká Frajer Luke. Je to klasický film z roku 1967, takže film pro pamětníky z doby, kdy se v Československu pracovalo ještě i v sobotu. Ale o to nejde. Důležité je, že je to jedna z možných strategií.

Luke nebyl žádný intelektuál, který by meditoval o Vesmíru a o smrti. Byl trochu rebel a trochu opilec, rozbil parkovací automaty a dostal se do drsného amerického vězení 60. let minulého století. A tam se nenechal zlomit.

Ne snad, že by šel „od střídání ke střídání“ a doufal, že stát se může „Cokoli“. Ale proto, že věděl, že nutně prohraje. Věděl, co je „frajeřina“. Šel do pěstního zápasu s nejsilnějším vězněm, nechal se zbít skoro k smrti. Vsadil se, že sní padesát vajec natvrdo. Neměl šanci. Nakonec ho zastřelili na útěku. Věděl, že nemá šanci utéct.

Jedna z možných strategií. Navíc s okouzlujícím úsměvem Paula Newmana. Dodržování pravidel? A kdo je vymyslel? A platí pro všechny stejně? A zachrání nás to? Zachrání to konkrétně mě? Frajer Luke nebyl žádný filozof, ale věděl, že, když letíme na tom kameni Vesmírem, tak je to velká frajeřina. Nemáme na to.

To je hrozně křehká hranice. Jiná klasika, ještě starší, to se pracovalo i v neděli spoustu hodin. Bratři Karamazovi, Ivan – jestli není Bůh, pak je „vše povoleno“. Cokoli.

Vzpoura může mít podobu rezignovaného krásného úsměvu. I podobu nenávisti a agrese.

Nějaké řešení? Nebo rozhřešení? Samozřejmě, že nikoli! Letíme na tom kameni Vesmírem a nemáme na výběr. Dáváme si předsevzetí a na jejich splnění začínáme být závislí jako na únosci. Že by nás odnesl někam z toho kamene? Někam do bezpečí? Stockholmský syndrom. Jak jinak ten kámen obelhat?

Nějaké jiné návrhy? Ano, neuškodilo by méně pýchy. A přemýšlení na téma, že „splnění“ není totéž, co „naplnění“. Ale to se snadno řekne a čert ví, co to asi tak znamená, že?

Tak budu osobní. Co také jiného v rámci takhle vesmírného tématu:

- Spotřebu červeného vína zredukuji – teď jste právě svědky smlouvání online – no dobrá, tak na pětinu.

- Do půl roku zhubnu deset kilogramů.

- Zajdu na kontrolu k lékaři.

Ale jinak je to pohoda. Těžká frajeřina. Miluji svoji manželku a svoje děti a letím na rotujícím kameni nekonečným vesmírem.

V jakém zábavním parku byste našli takhle mohutnou volnočasovou aktivitu?

Dobrý nový rok!