Hlavní obsah

Pohledy do nikam, šílené příběhy. Reportáž z míst, kde lidé unikají válce

Foto: Daniela Krásenská, Seznam Zprávy

Do Michalovců na Slovensku denně míří z Ukrajiny stovky lidí. Pro děti jsou připravené hračky.

Reklama

26. 3. 6:00

Reportéři Seznam Zpráv strávili dva dny na ukrajinsko-slovenských hranicích. Hlavní část pomoci se z Vyšného Nemeckého přesunula do uprchlického centra v Michalovcích.

Článek

Muž ve středních letech tmavé pleti se sotva drží na nohou. Podpírá jej jeden z dobrovolníků. Společně míří do velkého stanu s jídlem. O chvíli později do sebe uprchlík z Ukrajiny souká první teplý oběd po mnoha dnech.

Tady ve slovenských Michalovcích, něco přes třicet kilometrů od Ukrajiny, se váleční běženci znovu nadechnou. Z holého boje o život se v krizovém centru znovu vrací k úvahám o budoucnosti.

V posledních dnech příchozích běženců ubylo. Naopak je mezi nimi více starších lidí, kteří v prvních týdnech za žádnou cenu nechtěli opustit svůj domov. Teď je příbuzní přivádějí o holi nebo na invalidním vozíku. „První dva týdny utíkali lidé před strachem z války. Poslední týdny už unikají přímo z bojů. Naplno je zažili. Je to dost velký rozdíl,“ přemítá koordinátor neziskové organizace Adra Ján Šolc.

+12

V těchto dnech překoná slovenské hraniční přechody asi tři půl tisíce lidí denně. „Zaznamenali jsme pokles. Jsou to čísla, která přibližně odpovídají provozu před válkou,“ říká Agnesa Kopernická, mluvčí Ředitelství hraniční a cizinecké policie.

Změnil se také systém pomoci. Oproti prvním dnům po invazi už se humanitární pomoc a běženci nehromadí v provizorních stanech přímo na hranicích. „Prvotní pomoc byla živelná, spontánní a trochu chaotická. Kvůli odlehčení přechodu ve Vyšném Nemeckém se rozhodlo o zřízení centra v tomto areálu,“ dodává Kopernická. Další tábory jsou v Humenném, Nitře či Bratislavě. Ale ten v Michalovcích patří k nejvytíženějším.

Stanové město se před dvěma týdny rozvinulo vedle zimního stadionu. Od hranic sem lidi svážejí autobusy. Zmizel s tím i divoký systém odvozů, při nichž často uprchlíci nasedali do aut podvodníkům, v horších případech kuplířům. „Denně sem do centra přijíždí okolo tří set běženců. Za posledních 24 hodin tady požádalo o dočasný pobyt 274 lidí. Jenže zprávy o počtech lidí, kteří na Ukrajině čekají mimo domov na vývoj války, nejsou příznivé,“ líčí Kopernická.

Běženci z autobusů často míří za tlumočníky pro základní informace, nebo do „transportního“ stanu. Zjišťují tam, jakými spoji se dostanou dál na západ. „Týden tu byl opravdu chaos, teď už to je lepší,“ říká dobrovolník Lukáš Golský. Na začátku doprava nebyla organizovaná, přicházelo velké množství lidí, které dobrovolníci rozváželi na konkrétní místa po celém Slovensku.

To už se ale v současné době děje jen v případech, kdy běženci jedou za svojí rodinou či známými. „Většinou uprchlíkům nabízíme zhruba tři možnosti, říkáme třeba, že mohou jet do Bystrice, Ružomberoku nebo Zvolena. A potom posíláme lidi hromadně autobusem. Nebylo by to jinak udržitelné,“ vysvětluje.

Nejvíc na příchozí dolehne pohled do velkého stanu s nápisem „Matky a děti“. Uvnitř je na pravé straně bohatě vybavený dětský koutek. Malí běženci si tam bezstarostně hrají. V levé straně stojí stovky lůžek. Na jednom z nich sedí starší žena s upřeným pohledem „do nikam“, početnou rodinu opodál mají v péči psychologové. „Množství příběhů, které si vyslechneme, je šílené,“ říká jedna z psycholožek, která v Michalovcích pomáhá od neděle.

Čtyři týdny války na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy, ČTK, Profimedia.cz

Čtyři týdny války na Ukrajině.

V noci ze středy na čtvrtek (z 23. na 24. února) vtrhla ruská armáda na Ukrajinu. Seznam Zprávy připravily sérii textů, analýz a rozhovorů ke čtyři týdny trvající válce.

VÁLKA DEN PO DNI – chronologický přehled, jak postupovaly boje v prvním měsíci.

TVÁŘE MRTVÝCH – Jména, fotografie a osudy konkrétních obětí války.

VĚŘÍTE PUTINOVI? – Jak se změnil pohled Rusů na jejich prezidenta?

NA VÝCHODNÍ FRONTĚ – Pohled experta na válku jako vojenskou operaci.

JÁ, UKRAJINEC – Konkrétní zkušenost ukrajinského uprchlíka.

RUBLY, HŘIVNY, KORUNY – Jak Rusko, Česko a Západ zvládají ekonomické dopady války.

KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA – Co nám válka dala, když tolik ničí.

Běženci si ale často o pomoc neřeknou sami. Pečující si proto všímají krizových situací a pomoc aktivně nabízejí. „Nedávno přišla jedna maminka, které strašně plakala dcerka. Celá rodina byla nachystaná k odchodu, ale nešli za ní, jenom stáli a koukali. Přišla jsem za nimi a snažila se jim říct, ať za ní přijdou a obejmou ji. Načež se paní rozplakala. Bála se jít ke svojí dceři, protože sama tu situaci nezvládala a myslela si, že to nemůže na malou přenášet. Ale i ona by měla ukázat, že být smutný je v pořádku. A že to dítě není samo,“ vypráví psycholožka.

O lidi ve stanu s lůžky se starají hlavně desítky dobrovolníků z neziskové organizace Adra. Podle nich je zapotřebí hlavně s běženci mluvit. „Někdy přijdou rodiny, které mají ve vztahu doma problémy dvacet třicet let. A tady v krizové situaci se potíže znásobí. Nevyřešíte je, ale potřebujete situaci nějak stabilizovat,“ říká Šolc.

První noci byly nejtěžší. „Nastavit systém a řád. Aby měly s dětmi dostatek světla, přístup k vodě, dodržování bezpečnostních opatření,“ doplňuje Šolc.

Na první dny vzpomíná i ředitel Spišské katolické charity Pavol Vilček. „Viděl jsem mladou ženu, které přešla přes hranice, bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. Potom ale zvedla telefon a najednou šla do kolen, rozplakala se. Malý syn se jí pořád ptal, kde je táta. Ona odpověděla, že táta není,“ vypráví a říká, že takové chvíle jsou pro něj nejtěžší.

Nedávno přišla jedna maminka, které strašně plakala dcerka. Celá rodina byla nachystaná k odchodu, ale nešli za ní, jenom stáli a koukali. Přišla jsem za nimi a snažila se jim říct, ať za ní přijdou a obejmou ji. Načež se paní rozplakala. Bála se jít ke svojí dceři, protože sama tu situaci nezvládala a myslela si, že to nemůže na malou přenášet. Ale i ona by měla ukázat, že být smutný je v pořádku. A že to dítě není samo.
psycholožka z hraničního přechodu

Později začali uprchlíky ubytovávat. Těm, kteří na Slovensku zůstávají, se snaží zajišťovat potravinovou, materiální nebo psychologickou pomoc. Dováží ji na Ukrajinu. Některé věci ale dochází i na Slovensku. Teď například řeší akutní nedostatek inzulínu, který je potřeba na Ukrajině. „Peníze od dárců máme, ale nevím, kde teď sehnat množství, které potřebujeme,“ říká Vilček.

Někteří z dobrovolníků pomáhají od samého začátku, bez nároku na mzdu. Dlouhodobě neudržitelná situace. „Mnozí z nich jsou po měsíci služby vyčerpaní, na hranici svých kapacit. Musíme najít peníze, kterými bychom jim pomohli,“ přiznává vicepremiérka Veronika Remišová (Za ludí).

V pátek tu vedení záchranných složek a neziskovek řeší, co je potřeba vylepšit. A právě financování další pomoci je důležitá část debat. „Věřím, že pro neziskovky najdeme 10 milionů eur,“ vypočítává vicepremiérka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Chtějí také vylepšit systém přihlašování dobrovolníků a krize shazuje dřívější chloubu slovenské vlády. Kvůli zálohovaným plastovým lahvím se totiž prodražuje třeba obyčejná voda. „To bude těžký problém k řešení,“ uvědomuje si.

Šolc v roce 2002 se stovkami dobrovolníků pomáhal při záplavách v Česku. Přiznává, že tahle humanitární krize občas totálně zamává s každým. „Nejtěžší je, když člověk po několika dnech služby odejde. Najednou vnímá rozdíl mezi teplem domova a tím, co zažívá tady. To se člověk vždycky rozbrečí. A také nabíráte síly přijít do centra znova. Zažil jsem to mnohokrát.“

Viděl jsem mladou ženu, které přešla přes hranice, bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. Potom ale zvedla telefon a najednou šla do kolen, rozplakala se. Malý syn se jí pořád ptal, kde je táta. Ona odpověděla, že táta není.
Pavol Vilček, ředitel Spišské katolické charity

I přesto jsou mezi příběhy smutku náznaky naděje.

Třeba návštěva řecko-katolické fary ve Vyšném Nemeckém. Místní farář Franitšek Engel s rodinou a hrstkou dobrovolníků pomohl tisícům uprchlíků v prvních dnech ruské invaze. Matky s malými dětmi tehdy desítky hodin mrzly na ukrajinské straně. Kněz se už měsíc nezastavil. Dál pomáhá vypravovat humanitární kamiony do nedalekého Užhorodu, slouží mše.

„Není to hrdinství, je to moje radost. Hrdinství je vidět na těch matkách, na ženách. Opustily muže, které už nemusí nikdy v životě vidět. Jdou samy do světa, kde nemají pomalu nic. A matka jde a drží se.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované