Bárta o rozchodu J.A.R. s Klempířem: Myslím, že se zapškle a zapařeně necítí

Kvůli vážným problémům se sluchem musel zpěvák Dan Bárta přerušit účinkování v kapele J.A.R., ale s jejími členy je pořád v kontaktu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy teď otevřeně popisuje, co si myslí o rozchodu kapely s Oto Klempířem kvůli kandidatuře za Motoristy ve sněmovních volbách.

Jak vy jste zpovzdálí sledoval oznámení Oto Klempíře, že jde aktivně do politiky, že bude kandidovat na poslance, a to jako lídr kandidátky Motoristů v Plzeňském kraji?

No, jen jsem to zaznamenal s tím, že si to pak nechám projít hlavou. Pár – slovy dva – aktivnějších přátel mi poslalo odkaz s ironickými poznámkami. Tak jsem se podivil, řekl si: ‚Aha, tak takhle, a jéje, šmarjá a tak…‘ Ale měl jsem nějaké pracovní neodkladnosti, času málo, tak jsem se tím nechtěl zbytečně moc zatěžovat a odložil to.

Chápete kluky, že ho z kapely vyhodili? Vadilo jim víc, že jim to neřekl včas, nebo spíš spojení s Motoristy, kteří mohou být pro fanoušky J.A.R. toxičtí?

Spíš to, že to neřekl včas, že to neřekl vůbec, že je postavil tak jako sólo a bokem před hotovou věc. Navíc v den koncertu, kdy se najednou bez vědomí dostali všichni, kdo s ním měli ten večer stát na pódiu, do úplně jiného kontextu. Jakkoliv teda Motoristé taky nejsou žádná sláva, popravdě. Ale věděl jsem, asi dva dny, že Klempa jim bude „dělat kampaň“.

Promiňte, to člověka napadne, že kdyby to nebyli Motoristé, ale třeba liberální STAN, Piráti, či TOP 09, jestli by se kapela Oto Klempíře zbavila stejně rychle?

Já vím, co myslíte. Ale kdyby je v takovém případě neplatné. Vyváděl by paroháč méně, kdyby přistihl manželku a matku svých dětí po 30 letech soužití s úplně cizím chlápkem, a ne s dobrým kámošem? Těžko říct. Možná by vyváděl jinak. Ale spíš si myslím, že primárně nebylo k sežrání to, že Oto nepřišel a neřekl: ‚Chlapci, eh, můj život se teď bude ubírat tímto směrem, protože a protože, pojďme si tedy tady udělat takovou malou pre-mortem analýzu…‘

Je ten „vyhazov“ nevratný? Jde asi pochopit, že teď společně vystupovat nejde, ale dejme tomu, že Oto Klempíř ve volbách propadne, spolupráci s Motoristy ukončí a nikam už kandidovat nebude… Není pak možné, že byste k sobě všichni zase našli cestu?

Bylo by asi spíš divné, kdyby si chlápci, co spolu mluví, tvoří, hrají, prostě žijí, více než třicet let, nedokázali za méně vyhrocených okolností tu věc nějak vyříkat a postavit se k ní. Teď je to takové, no, třaskavější… Uvažuju za sebe, ostatní kluci byli tomu požáru v šatně mnohem, mnohem blíž.

Asi jste na Otovi poslední roky museli sledovat příklon k takovým těm konzervativním proudům, nadávání na to, že všechno se řítí špatným směrem… Jak jste zpívali v jednom hitu Zlejch starejch dědků je plnej svět…

Oto dělá dlouhé roky politický marketing, našinec byl k jeho proslovům jednak vnímavý, protože byl daleko větší insider než kdokoliv z nás, ale taky proti nim imunní, protože koho chleba jíš… Jestli je Oto ten zlej starej dědek, o kterých jsme psali kdysi všichni svorně, na jednom koleni, i s Romanem a Majklem, ten text? Myslím si, že ne. Varovali jsme před těmi muži, kteří se vracejí k normalizaci jako k něčemu, co vlastně nebylo tak špatné, protože nechtějí vidět, že po starejch dobrej zašlejch časech vzdychají ne proto, že to bylo tehdy lepší, ale proto, že už nestíhají a holky je nechtějí. A tak prudí.

Ale tušili jste přece, jak Oto Klempíř vidí svět?

Co si doopravdy o sobě a světě myslí, nevím. A teď, popravdě, tuplem ne. Zapškle a zapařeně se ale, myslím, necítí. Je to aktivní člověk pronikavého myšlení. Jakým se učiním, takovým budu, napsal mimo jiné. A co se psaní textů týká, je to vlastně můj mentor. Zažili jsme toho spolu vážně hodně, namlátili stohy prázdné slámy a do úplného nedávna byli schopni říct jeden druhému, bez zášti a urážení se: ‚Kámo, sorry, ty jsi vedle jak ta jedle.‘

Znáte se desítky let, ale říkám si, o jak velké šlo přátelství – jestli jste jako členové J.A.R. někdy společně někam vyrazili mimo sály, jeviště a hospody, nebo se „jen“ potkávali v šatně před koncertem a o tématech, jako je politika, jste se vůbec nebavili?

Jako my dva? No, málokdy, tak jednou za půl roku jsme šli na kafe nebo občas po koncertě takový small talks, spíš o muzice ale. Já nicméně skoro vždycky ujížděl domů. Ale vypisovali jsme se zhruba co třetí den, tak nějak… S půlkou kluků z J.A.R. hraju v Illustratosphere. Jiní kluci spolu hrají jinde. Jinak: Kdyby to přátelství bylo mělké, těžko by kolem toho bylo teď takové dusno přece.

Tak jste trochu zestárli, že?

Každý z J.A.R. jsme vyrazili s postupujícím věkem ku svému prameni v horách. A jak jsme šli, jistě jsme se jeden druhému vzdalovali, tak to prostě chodívá. Sil a chuti přelézat svahy čím dál hlubších údolí osamělosti nebo se vracet k toku divoké řeky společné minulosti jistě ubývalo, i proto, že se všichni děsíme sentimentu a každý má svých starostí dost. Navíc to znamená riziko otevírání starých ran. Navíc jsme svoje „mimojarovské“ aktivity sledovali pramálo nebo povrchně, já teda určitě. Někdy i raději, pravda. Navíc jsem teď už skoro čtvrt roku chyběl, ono se to nezdá.

Poslední věc ke Klempířovi: Někteří teď v souvislosti s ním připomínají jeho spolupráci s StB v mládí, kterou sám označil za selhání. O téhle jeho minulosti jste se všichni dozvěděli až v roce 2019, kdy s tím šel na veřejnost? A tehdy vám to vadilo, nebo nevadilo? Anebo jste si řekli, že kvůli desítky let staré věci nebudete kazit atmosféru v kapele?

Všichni ne, podle všeho. Veřejně dohledatelné to bylo, mluvili jsme o tom spolu… Každý se s tím musel nějak srovnat, i s tou formou a načasováním toho zveřejnění. Já si musel znova projet všechny jeho texty i básně, znova se rýpat v jeho jinotajích, abych se s tím sžil, abych mu lépe rozuměl. Být mladý prostě znamená nadělat spoustu kravin, který člověku s prošedivělou bradkou neprojdou ani náhodou. Selhat, omluvit se, kát s tím, že jsem byl mladej a blbej – to patří k životu jako k lesu strom. Je to nicméně prst, varovný obelisk – trčí, nevidět jej nelze, obcházet jej nechcete, nejde okecat, jen odčinit… Může nás to štvát. I urážet. A vlastně svým způsobem taky vyzkoušet. Ale na to skutečné a důvodné odpouštění jsou tu jiní.

Mohu teď být osobní a zeptat se, co přesně se vám na jaře stalo se sluchem, že jste musel přestat vystupovat s J.A.R.? To vám uprostřed koncertu zapískalo v uších, nebo jste přestal slyšet úplně?

Uslyšel jsem najednou, ovšem aniž by přišel nějaký impulz zvnějšku, natolik silný – vlastně ohlušující – pískot v levém uchu. Teda spíš v té části mozku, která levé ucho obsluhuje, že jsem prostě musel zastavit. Byl silnější než cokoliv jiného kolem, což znamená mezi čtyřmi více než stodecibelovými zdroji zvuku, hluku, strašně silný pískot. Vyndal jsem si ineary a zjistil jsem, že kromě toho pískotu slyším, jako kdybych spadl do oleje nebo tak něco. Začal jsem ztrácet rovnováhu a vyděsil jsem se k smrti s tím, že dnes je ten den, kdy jsem hrál naposled, a že jsem v háji.

Jak moc se tenhle typ zranění může zahojit, jestli se třeba příští rok k J.A.R. a obecně bigbítu ještě vrátíte?

Všechno jsem na měsíc zrušil a ve spolupráci s lékaři všemi dostupnými osvědčenými nealternativními prostředky prokrvoval a okysličoval dotčenou tkáň ve snaze co nejrychleji zregenerovat. Ty výšky vlevo se nakonec částečně vrátily, na slušnou úroveň, na takovou, že to doktoři považovali za úspěch. Vpravo to spadlo trochu celé, en bloc. Tinnitus polevil. Za měsíc při náhradě toho odpískaného hraní to ruplo znova. Ne tolik, ale dost. Takže bylo sloveno. Je to vlastně jako infarkt – vítejte zpátky, měl jste namále, pane Nováku, no, musíte se šetřit. A poněkud změnit životosprávu. V překladu – musíte hrát a poslouchat se tišeji. Do konce roku nepřelézejte 90 dB, decibelů – dB jako Dan Bárta, chápete, je to znamení (směje se).

Když jste pak ten sluch zkoumali s doktory, řekli vám jasnou příčinu, proč se vám to po desítkách let koncertováni stalo až teď? Měl jste po pandemii hodně nabitý diář, nemohlo to souviset i s únavou, že se člověk přepracuje?

Jasně že jsem to přepískl. Už dlouho jsem si to do uší pouštěl dost, jakkoliv někdy jsem i musel, kvůli příliš hlasitému pódiu. Paradoxně proto, abych slyšel, co dělám, a neřval jako pominutej a mohl zpívat i následující den. Soustředil jsem se na hlas a moje hlasová hygiena byla příkladná – brutálně jsem omezil kouření, poslední mejdan noc před koncertem jsem absolvoval možná před osmi lety, když se narodil Mikuláš, a to bůhví jestli. Cvičil jsem poctivě, zpíval technicky, dýchal jak jogín. Jasně, hrál jsem často, nicméně fachman chlápek, co má sekyrku v rukou denně, má přece mozoly, nikoliv puchýře. Jen na ty uši jsem poněkud pozapomněl, no…