Článek
Politických postaviček, které České republice udělaly ostudu v zahraničí nebo i u nás doma, je v polistopadovém období mnoho. Záměrně vzpomenu jen dvě.
Miloš Kužvart měl být kdysi prvním českým komisařem v EU. Bohužel se při první mezinárodní tiskové konferenci ukázalo, že s prakticky jedinou anglickou větou „I am optimistic“ (jsem optimistický) nelze tuto funkci vykonávat. Byla to tehdy velká ostuda a funkci dostal Pavel Telička, který předtím osvědčil, že jazyky umí a v evropském prostředí se vyzná.
Martin Holcát, někdejší ministr zdravotnictví, jenž byl mimochodem i jedním ze tří motolských mušketýrů (Ludvík, Budínský, Holcát), kteří rukou nerozlučnou po téměř dvě dekády tuto nemocnici ovládali, na téma spotřeby alkoholu prezidenta Miloše Zemana kdysi prohlásil, že šest skleniček vína a tři panáky tvrdého alkoholu denně nepovažuje za extrémní pití. Nechť si správnost tohoto výroku přebere každý sám.
Naštěstí se však doba změnila a na vrcholné politické scéně se objevuje jiná generace. Je jim přibližně čtyřicet, ovládají několik světových jazyků, vystudovali více vysokých škol, žili a pracovali v zahraničí, čímž naprosto přirozeně vstřebali vše dobré (i špatné), co dnes chápeme pod pojmem Západ.
Pokud můžeme považovat Wikipedii za spolehlivý zdroj stran životopisu Evy Decroix, pak bych všem rodičům dospívajících dětí toto čtení doporučil. Je opravdu inspirativní a s respektem musím konstatovat, že jsem si kdysi v porevolučních dobách představoval, že tak nějak budou jednou čeští politici moderního střihu vypadat. A že se v posledních dnech můžeme dočíst o pochybnostech kvůli uznání jejího čtyřletého studia práv ve Francii coby ekvivalentu českého pětiletého, to, vzhledem k jejímu následnému doktorskému a ještě dalšímu studiu, považuji za detail. Nebyla tehdy v politice a problém v žádném případě není na straně žádajícího.
Podobný respekt chovám i k Adamu Vojtěchovi, o němž jsem již během jeho prvního i druhého funkčního období na Ministerstvu zdravotnictví psal jako o nejlepším polistopadovém ministrovi tohoto resortu. Měl však smůlu, že byl spíš „ministrem covidu“. Jsem přesvědčen, že nebýt toho, nebylo by české zdravotnictví dodnes zakonzervováno v době někde na přelomu tisíciletí.
Pokud má mít naše země uprostřed zaostávající Evropy nějakou šanci na dobrou budoucnost, nezbývá než se postupně zbavit těch, kteří jsou zodpovědní za velmi nízkou prestiž politického řemesla, a do vrcholných funkcí pustit mladé lidi. Samozřejmě v této souvislosti netvrdím, že Eva Decroix nebo Adam Vojtěch uspějí a nakonec se neukážou v podobném světle jako jejich výše jmenovaní političtí předchůdci. Jistou naději v nich však určitě vidím. Předpoklady mají totiž skvělé.
