Článek
Rádi píšeme: Máme se nejlíp, jak jsme se kdy v historii měli. Obvykle za tohle tvrzení dostaneme spousty lajků na sociálních sítích. Kontrastuje se špatnou náladou, kterou cítíme – mimo jiné – kvůli geopolitickým obavám, nástupu populistů či prostému faktu, že jako země „vymíráme“ a trend už nestačí moc brzdit ani přijímání imigrantů. Což je zároveň kontroverzní.
Takže jak to je? Máme se dobře, nebo směřujeme do pekel? Dobrá otázka. Těžká odpověď.
V prosinci 2005 jsme s moderátorem Milanem Šímou v České televizi končili nedobrovolně s pořadem Bez obalu, který vážně i nevážně komentoval každou neděli politické události minulého týdne. Teď v prosinci 2025 jsme se rozhodli Bez obalu částečně obnovit jako podcast, a to je vlastně dobrá příležitost se podívat na to, jak jsme se změnili. K dobrému i špatnému.
Co Česko dostalo „pod stromeček“ v prosinci 2005 a co tam je letos?
Začnu s nadsázkou, stylem, který jsme tehdy používali: V roce 2005 zemi „řídil“ Jiří Paroubek. Pamatujete? Buldozer. Člověk, který by se v televizi hádal i s rosničkou o to, jestli prší. Na Hradě seděl Václav Klaus a promýšlel manifesty o tom, že globální oteplování je spiknutí cyklistů. Možná je i psal, ale ještě ne perem z Chile. Na to jsme si museli počkat dalších šest let.
V roce 2025? Stát už se neřídí, stát se vlastní. Andrej Babiš se vrátil do premiérského křesla. Už neslibuje jen „makat“. Slibuje, že nás ochrání před světem, pro který jsme však málo výraznou a spíše neviditelnou zemí. Stručně řečeno, chybí výrazné osobnosti, a to prakticky ve všem: ve vědě, literatuře i sportu. A na Hradě? Tam máme Petra Pavla. Důstojného, klidného, pro nebabišovskou část elektorátu správce „morálního majáku“. Jen není jasné, jestli se podle něj někdo řídí.
A co říkají čísla?
Průměrná hrubá mzda v roce 2005 činila 18 833 korun. Dnes? 48 295 korun. Nominální nárůst o 156 procent.
Jenže: inflace za těch dvacet let spolkla asi polovinu. Reálně jsme si tedy polepšili zhruba o třetinu. Což není málo – ale také to není tak triumfální, jak by naznačovaly titulky. A pozor: dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. Medián byl ve třetím čtvrtletí 2025 asi 41 400 korun. Průměr tahají nahoru ti nahoře, zatímco většina se krčí pod ním.
Koruna mezitím posílila. Z necelých 29 korun za euro na 24,30. Z 23 korun za dolar na necelých 21. Dovolené v zahraničí zlevnily. Ale taky jsme si zvykli, že tohle „posílení“ vnímáme jako samozřejmost – dokud nepřijde další krize a koruna nezačne padat jako list ze stromu.
Inflace? Ta se po roce 2022, kdy byla přes 15 procent, vrátila k civilizovaným 2,1 procenta. Což je přesně tam, kde ji chce mít centrální banka. Nezaměstnanost klesla ze 7,8 procenta (měřeno metodikou ILO) na pouhá tři procenta. To zní fantasticky. A svým způsobem to fantastické je.
Ale. Jenže. Však víte.
Ta nízká čísla zčásti odrážejí demografickou realitu: silné ročníky odcházejí do důchodu, slabší je nahrazují. Firem, které zoufale hledají zaměstnance, je víc než lidí, kteří zoufale hledají práci. Což zní dobře, dokud si neuvědomíte, že ekonomika naráží na strop.
A tak bereme odjinud. Každý desátý obyvatel České republiky je dnes cizinec. V roce 2005 to byla necelá tři procenta. Přes milion lidí. Převážně Ukrajinci, Slováci, Vietnamci. Bez nich by se zastavily fabriky, restaurace, nemocnice. A přesto – nebo možná právě proto – se o nich mluví jako o „problému“.
V roce 2005 se narodilo 102 tisíc dětí. V roce 2024 něco přes 84 tisíc. A v prvních třech čtvrtletích 2025? Jen 58 700. Trend je jasný a není veselý.
Naděje dožití naopak roste. Muži se v průměru dožívají 76 let (oproti 72,5 v roce 2005), ženy skoro 83 let (oproti 79). Covid tento trend na chvíli přerušil, ale křivka se vrací nahoru.
Stručně: žijeme déle, ale méně nás přibývá. Populace roste jen díky migraci. Bez přistěhovalců bychom se demograficky propadali. Což staví debatu o ní v režii populistických stran, které i díky tomu vyhrály poslední volby, do trochu jiného světla.
A ještě jedno pozitivní číslo: registrovaná kriminalita klesla z 344 tisíc trestných činů v roce 2008 na necelých 173 tisíc v roce 2024. Pokles o 50 procent. Méně krádeží aut, méně vloupání, méně násilí na ulicích. Kamery všude, lepší zabezpečení, méně anonymity. Část kriminality se možná přesunula online, ale k tomu ještě nemáme přesvědčivá čísla.
Počet vězňů zůstává stabilní – kolem 19 tisíc. Což je zajímavé: zločinnost klesá, ale věznice zůstávají plné. Buď jsme přísnější, nebo prostě vězníme ty, které bychom nemuseli.
V nemocnicích ubylo 16 tisíc lůžek. Z 65 tisíc na 49 tisíc. Vypadá to dramaticky. Ale realita je jiná. Průměrná hospitalizace se zkrátila z osmi dnů na pět a půl. Spousta zákroků se přesunula do ambulantní péče. Méně lůžek neznamená horší péči – znamená efektivnější systém.
Ano, čísla ukazují pokrok. Vyšší mzdy, nižší nezaměstnanost, delší život, méně zločinu, silnější koruna. To jsou fakta. A přesto se necítíme lépe. Průzkumy ukazují pesimismus, nedůvěru, strach z budoucnosti. Proč?
Možná proto, že pokrok není lineární. Dvacet let zahrnuje finanční krizi 2008, covidovou pandemii po roce 2020, inflační šok 2022. A samozřejmě geopolitickou krizi, válku na Ukrajině a obavy Evropy z Ruska. Každá z těchto ran zanechala jizvy, které statistiky nevidí.
A pak je tu ten „slon v místnosti“, kterým je možnost, že mladí vstupující právě teď do života budou možná první generací moderní éry, která se bude mít hůř než jejich rodiče. Minimálně je o tom teď sama přesvědčená. A utvrzuje ji v tom to, že založit rodinu a domov je dnes objektivně mnohem obtížnější. Lépe řečeno výrazně dražší.
Pokud jste si v roce 2005 chtěli koupit byt v Praze, stál metr čtvereční osmdesát čtyři tisíc. Dneska? Průměr je kolem 140 tisíc, v centru ještě o padesát tisíc víc. Mimo hlavní město jsou samozřejmě nižší, ale zase se výrazně zvýšily, podle některých statistik až čtyřikrát.
Čísla nelžou, ale také nevyprávějí celý příběh. Ekonomicky jsme na tom lépe. Demograficky hůře. Bezpečnostně lépe. Psychologicky hůře. A politicky?
Politicky jsme se za dvacet let posunuli od Paroubka k Babišovi, což – dovolme si brutálně zjednodušující interpretaci – není posun, který si významná část populace asi přála. Jen jiná fasáda na podobném způsobu myšlení: stát jako firma, vláda jako management, občané jako zaměstnanci. Rétorika se změnila. A zhrubla.
A konečně: trochu jsme teď v roce 2025 ztratili povědomí o tom, kde jsme a kam směřujeme. V roce 2005 jsme byli rok po vstupu do EU. Směr byl jasný: Západ, integrace, prosperita. V roce 2025? Hodnoty se relativizovaly, kompas vypadá rozbitý. Možná bychom se tím neměli nechat zmást. Jestli něco těch dvacet uplynulých let dokazuje, pak to, že ten původní směr je dobrý.
