Hlavní obsah

Komentář: Klaus volí svého žáka Okamuru. Proč má cenu to řešit?

Petr Fischer
Novinář. Analytik a komentátor týdeníku Euro

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Václav Klaus jako řečník na demonstraci proti covidovým opatřením, snímek ze Staroměstského náměstí v Praze z ledna 2021.

Reklama

„Jako čerstvý, ale v principu vlastně dávný podporovatel SPD se opět blíží k davu, který jeho NE rozumí. I on říká Ne, Ne, Ne na všechno nové, co přichází do světa, na všechno, co nás nutí měnit se a proměňovat i společnost.“

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čerstvé přiznání exprezidenta Václava Klause, že v komunálních volbách volil hnutí SPD, vyvolává otázku: Kde se to v Klausovi vzalo? Ale dá se samozřejmě ptát i jinak: Není to, že Václav Klaus nakonec voličsky připlul ke krajní pravici, nějak zakódováno již v jeho dřívější politické práci? V jeho chápání politiky vůbec? A pokud ano, v čem?

Někomu by se mohlo zdát, že takové úvahy jsou dnes zbytečné, přece jen Václav Klaus je okrajová politická figura. Jenže Klaus byl tím, kdo podobu polistopadové politiky ustavoval, zejména v napětí a věčným bojem s představami prvního polistopadového prezidenta Václava Havla.

Klausův způsob myšlení a vidění světa – onen klausismus, o němž mluvil pozitivně i druhý předseda ODS a bývalý premiér Mirek Topolánek – má navíc stále velký vliv nejen ve vládnoucí ODS, ale i v celé české společnosti. Byl to Klaus, kdo jako první přišel s vyprávěním o zlé Evropské unii, která bere Česku suverenitu, což se velmi uchytilo; byl to Klaus, kdo společnosti – v opozici k Havlově podpoře Zelených – vnutil narativ o zelené ideologii, takže dnes bývá těžké o ekologických otázkách vůbec jen začít vážný hovor. Předpojatost a předsudečnost politiků i české veřejnosti je v tomto směru vskutku totálně klausovská.

To vše dává potřebné, skoro až nutné důvody ptát se, v čem je hlavní kořen Klausova dnešního směřování k SPD (za kterou už před čtyřmi lety kandidoval do Senátu jeho prezidentský tajemník Ladislav Jakl). Či ke straně typu Alternativy pro Německo (AfD), kterou Klaus podporoval na volebních mítincích v Německu a která roste z antimigračních kořenů či z obdivu k Putinově kritice Západu.

Klausův konzervatismus nemá žádný pevný kořen ve vztahu k půdě či ideologickému přesvědčení, natožpak k figuře Boha nebo něčeho, co nás přesahuje (planeta, kosmos). Jeho postoj je z větší části odmítačský, oportunistický – a vždy byl. Klausovsky řečeno: Klaus žije v zajetí „ne-ismu“. Říká světu NE, protože se obvykle vymezuje vůči těm, kteří ohrožují jeho názorovou, mocenskou či jinou dominanci, včetně společenské aury, což byl případ vztahu k Václavu Havlovi.

Říkat NE je samozřejmě snazší. Odpor a odmítání jsou jednodušší než kritické rozvíjení konkurenčních či jiných plánů, které předpokládají přijmout druhé jako fakt. Nic takového Václav Klaus nedělá, protože druzí se hodí pouze jako odrazová plocha vlastního zájmu. Velmi pěkně to po Klausovi převzal Tomio Okamura, předseda hnutí, jež dnes bývalý prezident volí. Okamuru nezajímají druzí a jejich názory, říká jim předem NE a pak opakuje dvě, tři věty o svobodě a demokracii stále dokola. Právě Okamura je skutečným politickým žákem Václava Klause, a to nejen v ne-ismu.

Pro pochopení hloubky Klausova politického posunu je potřeba vrátit se tam, kde se Klaus stal politikem. Před první volby v roce 1990, kdy byl lídrem Občanského fóra na severu Moravy. Klaus se nejprve na mítincích davu trochu bál, jako by se styděl, pak ale překvapil sám sebe zjištěním, jak silná energie ze zástupů jde, když ho lidé adorují. Začala tím Klausova Hassliebe s davem, zrodil se politik. Dlouholetý přítel a spolupracovník Václava Klause Miroslav Macek to řekl přesně: „Václav Klaus má dav rád, dav ho nabíjí.“

Ne-ismus a láska k davu, který je zdrojem životní energie, což je počátek protofašistických vůdcovských tendencí, pracují dnes v politice možná na větší obrátky než dřív. Ovšem Klaus se dávno sám vyloučil z hlavního politického proudu, a tak hledal tam, kde jeho hlas a postoje ještě silně rezonují a kde se může „setkat s davem“, který ho nekriticky přijme. Jistě že mohl zůstat „v davu“ demokratických politických stran, které dnes vládnou v Parlamentu, ale to by se o přízeň musel dělit s ostatními, a to opravdu, ale opravdu nejde.

Jako čerstvý, ale v principu vlastně dávný podporovatel SPD se tak opět blíží k davu, který jeho NE rozumí. I on říká Ne, Ne, Ne na všechno nové, co přichází do světa, na všechno, co nás nutí měnit se a spolu s tím proměňovat i společnost.

Klausovské Ne, Ne, Ne v tomto smyslu znamená i další důležitou věc: nikoli proměna a její pochopení a inteligentní přizpůsobení, ale MY, kteří se nikdy neměníme, jsme normou všech věcí.

Přimknutí se Klause k SPD má tedy hlubší logiku, navazující na temnější proudy v mysli politika, který s Havlem určoval ráz nové postkomunistické republiky. Tyto proudy bohužel dnes neústí jen v extrémních hnutích typu SPD, ale rezonují i v alternativně-konzervativních křídlech řady občanských stran po celé Evropě, včetně české ODS. Ta v mnoha důležitých osobách a jejich myšlení a vidění světa zůstává v tomto smyslu dál silně Klausova. Oživení „SPDAfDKlause“ v ODS by nakonec mohlo být jediným nebezpečím, kterého bychom se kvůli přiznání bývalého prezidenta měli jako politické společenství bát…

Reklama

Doporučované