Článek
Obstrukce patří k zavedeným nástrojům při jednání Sněmovny a samotnou možnost ji použít lze označit za součást ústavního pořádku. Může se totiž snadno stát, že jiná možnost, jak účinně bránit svá práva proti diktátu většiny, menšině nezbývá. Obstrukce byla v tuzemské Sněmovně už mnohokrát populisticky zneužívána, někdy však její motivy potvrdil zrušením aspoň části sporného zákona Ústavní soud. Naposledy se to stalo v případě EET.
Po zkušenostech z minulého období, kdy obstrukční chování dosáhlo prozatímního vrcholu a například předseda SPD Tomio Okamura blokoval zákon o korespondenční volbě proslovem o délce 11 hodin, to však je s nepsaným právem na obstrukce nahnuté.
Lídři koaličních stran a občanští demokraté Marek Benda s Karlem Haasem předložili „protiobstrukční novelu“, která omezí délku řečnické doby k návrhu daného zákona na dvakrát deset minut každé z poslankyň a poslanců. Vedle toho je možné reagovat na kolegy dvěma faktickými poznámkami po dvou minutách a také na začátku schůze navrhovat pět minut změnu programu. Pro poslance, který má ke složitému návrhu zákona co říct, to asi stačit nebude, a autoři obstrukční novely v takových případech také slibují výjimky. Norma však zaručuje, že rozprava před konkrétním hlasováním nebude trvat přes 40 hodin čistého času, i kdyby svůj limit využili úplně všichni opoziční poslanci.
Průběh jednání ve Sněmovně se tím přiblíží zasedáním velkých grémií ve firmách. Sice bude pořád o hodně delší, nebude však „paralyzováno“ a „legislativní proces bude efektivní“ do té míry, že jej bude možné kontrolovat a předvídat.
Změna jednacího řádu má ve Sněmovně dobrou šanci. Návrh současných vládních stran totiž jen kopíruje dvě předlohy, které na konci minulého volebního období sepsali současní opozičníci – jednak čtyři poslankyně za STAN, Piráty, lidovce a TOP 09, jednak poslanecký klub občanských demokratů. Proto také minulý pátek prošel bez velkých diskuzí přes první čtení.
Otázka však zní, jestli se Sněmovna schválením nových pravidel o něco nepřipraví. Dosud nevypočitatelný sbor dvou set poslanců se náhle změní na partu zřízenců, kdykoli připravených plnit pokyny vlády či koaličních stran. Poslanci z opozice ještě budou smět předvádět hru na demokracii a vládní návrhy kritizovat, ovšem jen předepsaným způsobem a v předem vyhrazeném čase. Jinými slovy, zákonodárná moc ztrácí svou váhu a stává se jen pomocnou rukou exekutivy. Rovnováha ústavních institucí se posouvá dosud nevyzkoušeným směrem, důsledky lze jenom těžko předvídat. Autoři zákona nakonec mohou dosáhnout pravého opaku toho, co zamýšleli.
Jistě, nejen vládním politikům a úředníkům, ale také značné části voličů se může líbit, že někdo konečně omezí „parlamentní žvanírnu“. Tím se ovšem přestanou ventilovat konfliktní témata, která pak bude znovu projednávat Ústavní soud, v horším případě se spor začne řešit na ulicích. Nemluvě o historických příkladech, které připomínají, že v běžných parlamentních systémech si obstrukce cestu vždycky najde.
Pokud není možné zdržovat na plénu Sněmovny, úplně stejnou obstrukci lze provádět ve výborech, jak se například stávalo ve vídeňské Říšské radě před rokem 1914. Když se ve Sněmovně znemožní tzv. technická obstrukce, tedy procedurální zdržování a nekonečné projevy, pořád je tu také k dispozici „fyzická“ obstrukce.
Například poslanec Lubomír Volný svého času demonstroval, jak efektivně se Sněmovna zablokuje, když jeden z nespokojených zákonodárců vyhodí příslušného funkcionáře z předsednického křesla. Při dostatečné rozhodnosti a větším počtu obstrukčníků to může vést k rozpuštění schůze. Fantazii poslanců při vymýšlení dalších překážek se meze nekladou.
Ve zmíněných případech by jistě šlo o nevítanou radikalizaci parlamentního života, ovšem přesně těmto extrémním projevům otevírá protiobstrukční novela dveře. Nakonec, když vládní většina hodlá neslýchaným způsobem pošlapat práva těch, které ve Sněmovně zastupuje…
