Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Teprve o půlnoci 31. srpna daňový poplatník zjistí, na co stát v příštím roce použije dva biliony korun, které si od obyvatelstva vyžádá právě na daních. Může si taky připadat jako Alenka v kraji za zrcadlem, kde se záležitosti vymykají běžné logice.
Například koncem června sdělil ministr Stanjura dychtivým novinářům velkomyslně první číslo o rozpočtu na rok 2026, konkrétně rozpočtový schodek ve výši 280 miliard korun. Je to sice o 39 miliard víc než letos, to však neznamená, že by v příštím roce nemohlo jít o úsporný rozpočet. Jak vychází i z analýzy Národní rozpočtové rady, ve výdajích bude 25 miliard navíc na armádu a 24 miliard jako půjčka na výstavbu nového reaktoru v Dukovanech. To se do deficitu podle Maastrichtských kritérií nepočítá – maximálně tam patří úroky, které stát za vypůjčení dalších 49 miliard zaplatí.
S druhým číslem přišel koncem minulého týdne ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který vládě odeslal požadavek na zvýšení platových tarifů pro zaměstnance ve veřejných službách. V šesti různých verzích Jurečka proti letošku požadoval 23 až 45 miliard korun navíc – pro srovnání, v letošním rozpočtu se platy ve veřejné sféře navyšovaly o 19 miliard.
Ovšem i s takto neurčitou informací je potíž. Podle šéfa financí „neobsahuje předběžný návrh rozpočtu na rok 2026 potřebné finanční prostředky“, a proto navržené zvýšení tarifů nelze ani projednat. Tečka. Zbývá otázka, proč si ani šéf sociálního resortu, který rozděluje zdaleka největší část státních financí, nemohl, případně nechtěl předběžný návrh rozpočtu prostudovat ještě před odesláním svého zřejmě nerealistického požadavku.
Tak neurčitým a na první pohled absurdním zprávám jsou vystaveni poplatníci včetně zástupců médií. O návrhu státního rozpočtu nikdo nic neví.
Z pohledu Zbyňka Stanjury a dalších ministrů současné vlády si za to ovšem mohou novináři sami. Ještě před dvěma lety byl předběžný návrh rozpočtu k dispozici už koncem června a média se mohla celé léto bavit obíháním jednotlivých resortů s dotazem, jestli přidělené peníze stačí. Před rokem 2022 jim dokonce vláda Andreje Babiše vycházela vstříc a pro čekající novináře inscenovala schůzky, na kterých rozvážná ministryně financí rokovala s kolegy z jiných ministerstev a těm opravdu potřebným přislíbila požadovaný obnos. Stanjura a ostatní členové vlády Petra Fialy měli všechny důvody nedůstojné divadlo ve věci něčeho tak vážného, jako jsou veřejné finance, ukončit.
Zároveň však omezili demokratickou debatu, a státní rozpočet se tím stal méně transparentním.
Nejde jen o to, že daňový poplatník může jen spekulovat, co státní byrokracie podnikne napřesrok s jeho penězi. Už loni se ukázalo, že od září do prosince je příliš málo času, aby se v rozpočtu opravily dokonce očividné chyby. Návrh rozpočtu na rok 2025 přestřelil příjmy z emisních povolenek, resp. podstřelil výdaje na obnovitelné zdroje celkem o 30 miliard a přes okamžitou kritiku expertů se v konečné verzi už nic nezměnilo. Pro rozpočet na úrovni bilionů nejde o zásadní částku, která by nešla vyrovnat lepším výběrem daní, příště to však může dopadnout hůř.
Dnes nezbývá než čekat, jaké neopravitelné chyby se objeví v dosud tajném rozpočtu na rok 2026.
