Článek
Rozhodnutí Ústavního soudu o tom, co vláda Petra Fialy prezentuje jako důchodovou reformu, je pro vládnoucí většinu – a ostatně i pro důchodový systém – samozřejmě dobrou zprávou. Výsledek se ostatně dal očekávat. Poté, co vládě u strážců ústavy až příliš snadno prošlo divoké omezení mimořádných valorizací uprostřed inflační vlny, bylo patrné, že pozice hnutí ANO ve sporu o „velkou“ důchodovou novelu bude spíše slabá.
Ústavní soud odmítl stížnost hnutí ANO v plném rozsahu, takže novela, která zpřísnila valorizační vzorec a ztížila odchody do předčasných důchodů, platí dál beze změny. Opoziční poslanci v čele s Alenou Schillerovou si stěžovali zejména na parlamentní proceduru při hlasování. Vládní většina totiž stanovila pevný čas hlasování o návrhu ve třetím čtení, aniž vystoupili všichni poslanci přihlášení do rozpravy. Tím, jak konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, sice porušila zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ale toto porušení nebylo tak závažné, aby jeho důsledkem byla protiústavnost celé důchodové novely.
Celý nález sice představuje „osvobození“ vládní důchodové reformy, ale svým obsahem je především „obžalobou“ pravidel jednání české Sněmovny. Není to poprvé. Spornými procedurami schvalování zákonů se brněnští soudci zabývali už několikrát. Obvykle se snažili zjistit, zda porušení jednacího řádu, které nijak nezpochybňovali, „dosahuje protiústavní dimenze“.
Tentokrát je to tím nápadnější, že soudcem zpravodajem, který má hlavní podíl na znění nálezu, byl ústavní soudce Jan Wintr. Wintr je asi největším současným odborníkem na parlamentní kulturu a pravidla jednání zákonodárných sborů a před nástupem na Ústavní soud patřil k velkým kritikům současného jednacího řádu Sněmovny.
A tak si čtenář v nálezu může počíst o parlamentní kultuře v Polsku, na Slovensku, v Německu či Rakousku. „Komparativně je pravidlo, podle kterého může každý poslanec v zásadě neomezeně hovořit ke každému projednávanému bodu, velmi neobvyklé, jak vyplývá z porovnání se sousedními státy,“ píše se v nálezu. A po příslušném porovnání Ústavní soud hlásí: „(…) omezení řečnické doby a počtu vystoupení, na němž se (…) může usnést česká Poslanecká sněmovna, v zásadě odpovídá tomu, co v parlamentech či dolních parlamentních komorách Rakouska, Německa, Polska a Slovenska platí jako výchozí pravidla.“
Ústavní soud nemá právo zákony ani psát, ani navrhovat, ani o své vůli měnit, a tak mu nezbývá než apelovat, přičemž tón těchto apelů je čím dál zoufalejší: „Ústavní soud proto opakuje, že považuje aktuální stav zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (a jeho aplikaci) za dlouhodobě neudržitelný a apeluje na všechny poslance napříč politickým spektrem, aby se zasadili o reformu jednacího řádu Poslanecké sněmovny.“
Přesto apely nepomáhají. Opozice v tomto volebním období dotáhla obstrukce bezmála k dokonalosti, vláda našla zbraň v podobě pevně zařazených hlasování, kterou Ústavní soud opakovaně označil za porušení zákona o jednacím řádu, ale současně uznal, že vládní většině jednací řád jiné nástroje prakticky nedává. I v aktuálním nálezu je pojmenován „dlouhodobě nevhodný stav, kdy jednací řád Poslanecké sněmovny výslovně nedává sněmovní většině efektivní nástroje, jak prosadit svoji legitimní většinovou vůli proti odhodlané obstrukci“.
Takže dochází k systematickému porušování zákona o jednacím řádu, které ale jen málokdy dosáhne oné „protiústavní dimenze“, o čemž ale musí znovu a znovu rozhodovat právě brněnští strážci ústavnosti.
Není vůbec jasné, co by se muselo stát, aby se poslanci odhodlali se sněmovními pravidly něco udělat. Nad všemi racionálními argumenty a zahraničními zkušenostmi pořád vítězí základní politický pud. Ten káže, že když dnešní vláda zavede nějaký bič proti obstrukcím, dostane s ním přes záda jako zítřejší opozice. Proto všichni sborem cítí jako nejbezpečnější nedělat nic.
Výsledkem je prozatím znechucení a rezignace několika mladších poslanců a poslankyň na jakoukoli příští parlamentní kariéru, chronická paralýza dolní komory, zjitřené emoce, absurdní počet mimořádných schůzí, neoficiální soutěž o nejdelší projev mezi Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou a stovky neprojednaných návrhů zákonů, které za čtyři měsíce skončí ve stoupě.
Vinu za tento stav nesou stejným dílem vláda i opozice. Vláda proto, že opozici nebývale přitlačila ke zdi, nebere dost vážně její tradiční nástroje, jako jsou oficiální interpelace nebo neoficiální pravidlo „opozičního okénka“, v němž by Sněmovna mohla debatovat i o návrzích, které nepocházejí z vládní dílny. Opozice nese vinu za to, že během obstrukcí zcela ztratila soudnost a udělala z nich zcela běžný nástroj parlamentní praxe, kterým nikdy být neměly. A společná vina spočívá ve sdílené nechuti a neschopnosti racionalizovat sněmovní pravidla.
O závěr se postará další citace z aktuálního nálezu ústavních soudců: „Paralyzovaný Parlament nemůže řádně plnit ani svoji zákonodárnou funkci, ani sloužit veřejnosti jako fórum pro argumenty a protiargumenty. Dobré fungování Parlamentu je přitom zásadní pro dobré fungování demokracie.“
