Článek
„Budeme investovat do energie, dopravy, IT a umělé inteligence, do vzdělání,“ popsal Havlíček budoucnost české ekonomiky v rozhovoru pro sobotní vydání německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Samozřejmě to znamená, že vláda zajistí technologickým podnikům vzdělaný a „motivovaný personál“.
Zhruba něco takového říkají odpovědní politici z každé evropské země a lze jim více či méně věřit, že to myslí vážně. Pak ovšem vicepremiér dodal: „V mezičase“, než budou k dispozici tuzemští absolventi, „budeme muset personál získávat z ciziny, z Filipín, Mongolska, Ukrajiny, Vietnamu“.
Není třeba protestovat proti výhledu, že v Česku nikdo nebude firmám komplikovat nabírání pracovníků ze zahraničí, ostatně něco podobného mělo Havlíčkovo ANO v předvolebním programu – i když v dokumentech nové vlády se o tom nepíše. Jenže tím, že Karel Havlíček v německých novinách inzeruje pracovní migraci z východu, fakticky zpochybňuje své předchozí věty o vyspělém průmyslu a technologiích.
Připomíná to období před více než dvaceti lety, kdy volební favorit a budoucí premiér Vladimír Špidla (ČSSD) pronesl slavnou větu „Zdroje tu jsou“. Myslel tím mimo jiné i zdroje, ze kterých by se během stárnutí populace financoval důchodový systém. Potřebné daně by mohli odvádět například Ukrajinci, jejichž příchod tím předpověděl, i když v těch dobách jich v Česku bylo zanedbatelné množství, 70-80 tisíc. Celkem se tehdy na území Česka nacházelo čtvrt milionu občanů s cizím pasem. Dnes je cizinců čtyřiapůlkrát tolik, z toho většina jsou Ukrajinci, kteří zpravidla přišli v reakci na agresivní válku Vladimira Putina.
Nutno říct, že tuzemská ekonomika a její kapitáni po nich sáhli s nadšením. Transformovat provoz podniků a zajistit tak vyšší produktivitu se v krizovém období nedařilo. Ovšem levná pracovní síla, která tu náhle byla k dispozici, umožnila produkci aspoň rozšířit a zajistit mírný hospodářský růst po roce 2023. Díky novým pracovnicím a pracovníkům z Ukrajiny Češky a Češi nemusejí dělat uklízečky, zedníky ani lakýrníky. Je to podobné jako v sousedním Německu a Rakousku, kde jsou určité práce pod úroveň starousedlíků, zvláště ve větších městech.
V obcích, kde většinu pracovní nabídky zajišťuje velký strojírenský podnik, zase místní zjišťují, že jsou najednou bez práce, protože na rozdíl od nich jsou agenturní pracovníci z Ukrajiny, Kazachstánu nebo Vietnamu připraveni pracovat na směny.
Uklidňující věta „Zdroje tu jsou“, tentokrát adresovaná potenciálním německým investorům, je také v podtextu Havlíčkových příslibů v deníku FAZ. Jestli proroctví vyjde i jemu, může se stát, že se v Česku jenom rozšíří nabídka levné pracovní síly, jako se stalo po nečekaném naplnění Špidlovy vize. O technologickém pokroku z vlastních zdrojů nebude ani nadále řeči, jako záložní ekonomika Německa s dobrou nabídkou disciplinovaných pracovníků však můžeme fungovat i nadále.
Samozřejmě, může se stát, že se tu „v mezičase“ objeví nová generace českých, technicky zdatných a motivovaných pracovníků, s jejichž schopnostmi se Česko stane čipovou nebo robotickou velmocí. Jenže tomu lze těžko věřit. Už pravděpodobnější je možnost, že Česko dokáže využít kvalifikace těch, kdo se přistěhují odjinud, a jak vicepremiér předvídá, hlavně z východu. Jenže to by se muselo něco zásadně změnit na českém trhu práce.
Tuzemský přístup k uprchlíkům z Ukrajiny měl nezpochybnitelné výhody, protože jim bez řečí umožnil pracovat a živit rodinu. Také z toho důvodu mnozí z nich v Čechách a na Moravě zůstali. V tom byli Češi mnohem pružnější než Němci, kteří v případě Ukrajinců dlouhé měsíce složitě zjišťovali, jakou vlastně mají kvalifikaci a pak je ještě nutili se učit německy.
Výhodou německého přístupu ovšem bylo, že uprchlíci pak mohli svou kvalifikaci uplatnit na pracovním trhu. V tom Češi naopak nevyužili příležitost. Univerzitní učitel z Ukrajiny, aktuálně bytem v Praze, stále dojíždí lakovat auta do provozovny někde u Jílového. Třeba vicepremiér Havlíček něco udělá, aby se to příště neopakovalo.
