Článek
Ministr „infrastruktury ducha“, jak kulturu nazval sám Oto Klempíř, předložil do připomínkového řízení návrh, ve kterém se zhmotnil vládní plán zrušit takzvané koncesionářské poplatky. Zákon má ale dalekosáhlejší ambice. V návrhu se píše, že je „nezbytný z důvodu potřeby modernizace, sjednocení a zpřehlednění právního rámce upravujícího média veřejné služby“.
Po měsíci připomínkové řízení skončilo. Připomínky, které se od státních a společenských institucí sešly, se dají shrnout jako Klempířův debakl.
Významné přitom je, že už nejde o námitky, které se ozývaly od lidí z médií. Ani o hlasité námitky znepokojené části veřejnosti. Jsou to námitky úředníků a právníků, výsledek standardního administrativního koloběhu, jaký má podstupovat každý zákon. A i ze suché úřední řeči vyplývá zdrcující zpráva o kvalitě Klempířova návrhu.
Kromě ministerstev a úřadů připomínkovaly návrh také odbory, Hospodářská komora nebo Akademie věd. Z 29 institucí jich 22 poslalo připomínky s označením „zásadní“, kterých se dohromady sešly desítky. Některé z nich se týkají jádra návrhu, respektive zdůvodnění toho, proč je takový zákon v takovém znění zapotřebí. Místy je to v bledě modrém to, co kritizují Česká televize, rozhlas a řada mediálních profesionálů vůbec.
Zrušení koncesionářských poplatků (a místo nich placení dotčených médií ze státního rozpočtu) loni nazýval Andrej Babiš „vlajkovou lodí“ volebních slibů. Tak intenzivně, že to budilo dojem, jako by se dala zařídit lusknutím prstu. Je to násobně složitější. Kontrast vzniká propojením velkých slov z kampaní ANO a SPD a nízké úrovně návrhu černého na bílém. Říct o něm, že nese stopy neumětelství jako málokterý úřední dokument s podpisem nějakého ministra, by možná nebylo až tak přísné.
Více k tématu:
Klempíř v televizní debatě zákon označil za přehledný a jednoduchý. Což se, je-li tomu opravdu tak, samo o sobě cení. Ale nesmí se to přehánět, trestní zákoník si kupříkladu nevystačí s paragrafem o třech slovech „krást se nesmí“. Aby klesla pravděpodobnost děravých zákonů, kterým nebude rozumět, od toho je tu právě i připomínkové řízení. Namátkou tu vybíráme, co do něj různí úředníci napsali (a jejich nadřízení vládě odeslali) tentokrát:
„Návrh vykazuje významné nedostatky jak po stránce legislativně technické, tak po stránce slučitelnosti s relevantními předpisy EU, které zcela opomíjí.“
„Doporučujeme zpracovat závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA).“ To se objevilo víckrát a skalní přívržence dobrého vládnutí možná šokuje, že tu RIA neexistuje.
„Důvodová zpráva k návrhu zákona je … značně obecná, přičemž nedostačuje pro zhodnocení dopadů ani pro pochopení a výklad řady nových institutů a ustanovení.“ Podotýká ministerstvo spravedlnosti.
„Návrh zákona deklaruje nezávislost médií veřejné služby, ale neobsahuje žádné materiální záruky, které by ji skutečně chránily.“ Všimla si Česká biskupská konference.
„ÚOOÚ (Úřad pro ochranu osobních údajů; pozn. red.) především požaduje zrušit povinnost zveřejňovat údaje o fyzických osobách poskytujících dobrovolné příspěvky České televizi nebo Českému rozhlasu.“
„Samotný návrh je nekvalitní pro svou obecnost, chybí v něm řada zásadních skutečností a úprav souvisejících se současným technickým a organizačním nastavením České televize a Českého rozhlasu.“ Bez servítků Českomoravská komora odborových svazů.
„Dovolujeme si upozornit, že předložený návrh zákona obsahuje zásadní legislativní nedostatky, které je nezbytné v dalších fázích legislativního procesu odstranit, neboť v aktuální podobě nesplňuje základní požadavky na jasnost, srozumitelnost, a především normativnost právního předpisu.“ Jedna z osmi zásadních připomínek, které dorazily z ministerstva vnitra.
„Navrhuji právní úpravu zpřesnit tak, aby bylo jednoznačně stanoveno, kdo Kodex České televize a Kodex Českého rozhlasu schvaluje.“ Tuto zásadní připomínku vznáší například úřad ombudsmana.
Asi nejvíc výčitek se slétlo na paragraf, podle kterého rozhlas a televize „plní tři hlavní funkce v následujícím pořadí priority: funkci zpravodajskou, funkci vzdělávací, kulturně společenskou a publicistickou a funkci zábavní“. Připomínkujícím není jasné, jak takové priority změřit a jak se jimi řídit, když třeba „satirický nebo dramatický pořad může mít významný společenský a vzdělávací přesah“.
Oponentury se zabývaly i detaily jazyka, takže jedna z nich vychytala i to, že zákon mluví o „podpoře národní historie“. A doporučila vložit před slovo „národní“ slovo „chápání“, vždyť jinak „tato formulace představuje logický nesmysl, protože podporovat dějinný vývoj (jakožto souhrn minulých událostí) nelze“. Bystré oko!
Dosavadní průběh operace „zrušení poplatků je naše vlajková loď“ vystihuje připomínka Unie zaměstnavatelských svazů, kterou - navzdory přiměřeně oficiálnímu jazyku - stojí za to ocitovat na větším prostoru:
„Za mimořádně problematické považujeme, že takto zásadní legislativní změně nepředcházela skutečně odborná, fundovaná a široká debata napříč mediálním prostředím i širší veřejností o hodnotě a obsahu veřejné služby pro společnost, jejích prioritách, rozsahu, povinnostech vůči společnosti a pevných garancích její obsahové nezávislosti. Nedostatek relevantních informací, srozumitelných argumentů a důvěryhodně vedené debaty pak nevyhnutelně přispívá k dezorientaci veřejnosti, prohlubování názorové polarizace a v krajních případech až k fundamentalizaci postojů na obou stranách společenského sporu. Veřejná diskuze se pak snadno zužuje na dílčí a zástupné otázky, například zda ten či onen pořad nebo formát do vysílání média veřejné služby patří, namísto toho, aby se soustředila na podstatu věci: Jaké má veřejná služba poslání, jaké má povinnosti vůči společnosti a jaké institucionální garance musí mít bez ohledu na momentální politickou situaci.“
Připomínkové řízení zaplaťpánbůh skončilo. Následovat by měla pracovní skupina, kterou avizoval Andrej Babiš minulý měsíc po jednání s ředitelem ČT Hynkem Chudárkem. Ze začátku by si mohla ujasnit, jestli se pokoušet tu kaskádu připomínek zapracovat do Klempířova návrhu, anebo to vzít zgruntu jinak.
To druhé vypadá jako lepší možnost. Kvůli praktičnosti i kvůli tomu, jakou kritiku návrh přivolal. Ve své současné podobě má mimořádně důležitý zákon potenciál rozervat společnost: Až tak dalece se dají interpretovat snesené výhrady.
Jednotlivosti se opravovat dají, ale celkový dojem už byl zanechán. Pracovní skupina s Babišem, převezme-li inciativu, klidně může začít od začátku.
Když se hlasovalo o důvěře, Tomio Okamura potěšeně tvrdil, že vláda má „vysokou odbornou úroveň“. Návrh mediálního zákona to v případě ministra kultury až dramaticky nepotvrdil. I když šlo o následek koaliční dohody, Oto Klempíř nese odpovědnost a měl by vážně uvažovat o demisi. Na úrovni ministerstev se zákony – ani v potenciální časové tísni – nedají tvořit tak, že se dá „něco do placu“ a potom politik jen pokrčí rameny: Svůj úkol jsem přece splnil.
