Téměř každá rodina má doma zbraň, líčí Sýrii český diplomat. Hájí i zájmy USA

Když se český diplomat Vítězslav Pivoňka v únoru letošního roku ujal funkce chargé d’affaires v Damašku, přicestoval do země, která právě symbolicky otočila list, na sklonku loňského roku v zemi padl režim Bašára Asada. „Sýrie je totálně jiná než před osmým prosincem. Nové vedení rozpustilo armádu, úředníky, bezpečnostní složky a začíná budovat stát od nuly,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Česká republika v zemi zároveň zastupuje Spojené státy jako takzvaná ochranná mocnost – podobnou roli vykonává pro USA Švýcarsko v Íránu. Česká ambasáda tak hraje klíčovou roli v zemi, která se snaží vymanit z mezinárodní izolace a zároveň čelí hluboké humanitární krizi. „Na politické a lidskoprávní otázky si musíme počkat. Dnes jde o přežití. Lidé mají vodu dvě až tři hodiny denně,“ říká Pivoňka.

V zemi přitom stále hrozí návrat násilí. „Neznám jedinou rodinu v Damašku, která by doma neměla zbraň,“ upozorňuje český diplomat s tím, že po letech války zůstává Sýrie neklidným místem s radikály, traumatem a nejasnou budoucností. Právě stabilizace a obnova funkčního státu má být i cílem české diplomatické mise.

V jaké kondici se nyní Sýrie nachází? Jak se jí daří přerod z totalitárního státu?

Představte si zemi, kde zuřila občanská válka. Kromě vnitřního perimetru hlavního města Damašku je celá země, všechna města, v podstatě buď zcela zničena nebo zásadně poničena. Nefunguje tam elektřina. Vodu tam máme od státu 2 až 3 hodiny denně. Lidé řeší základní životní potřeby. Sýrie je tak ve fázi humanitární krize, což pro nás na Ministerstvu zahraničních věcí znamená, že je nezbytná pomoc bez podmínek.

Na všechny ty nadstavby v rámci politického zřízení, náboženství, hodnot a lidských práv si musíme počkat na rekonstrukční fázi. To, co zásadním způsobem Sýrii chybí, jsou peníze. A ty dostane, až budou sňaty všechny sankce, jak národní, tak ty spojené s hlasováním v Radě bezpečnosti OSN.

Co je k tomu zapotřebí?

Sýrie nyní vyjednává se všemi stálými členy RB OSN. Je tam absolutně klíčová role Spojených států, Číny, Ruska, Velké Británie a Francie. Jeden z těchto stálých členů předloží následně hlasování, bude to v okamžiku, kdy budeme vědět, že existuje konsenzus NATO, aby k takovému kroku definitivně došlo.

Česko zastává v Sýrii pozici tzv. ochranné mocnosti USA. Co to v praxi znamená a jak dlouho tato situace ještě může trvat?

Je nutné zmínit kontext, protože zahraniční politika pracuje s realitou a jakýkoliv konflikt má svůj regionální a mezinárodní rozměr. Čili syrský konflikt je konfliktem blízkovýchodním, což znamená, že má vliv na veškeré sousední státy, tedy i Izrael. I když už v Sýrii konflikt není, pokračuje konflikt v Pásmu Gazy, to všechno je součástí řešení geopolitických hráčů. Nikdy to proto nemůže být vytrženo z kontextu.

My jsme jako česká ambasáda, české Ministerstvo zahraničních věcí a Česká republika přijali roli „protecting power embassy“ v rámci zastupování zájmů Spojených států. Je to mimořádná role, protože Spojené státy takto používají jen švýcarskou ambasádu v Teheránu a českou ambasádu v Damašku.
Základní role je konzulární, tedy můj kolega diplomat funguje v roli amerického konzula.

V té přenesené roli je to samozřejmě i role technicko-administrativní, kdy se staráme o nemovitosti Spojených států. V Damašku máme na starosti i jejich lokální zaměstnance, těch je několik desítek. Fungovalo to například i tak, že naše někdejší paní velvyslankyně Eva Filipi měla možnost zachraňovat jak občany Spojených států, tak západní Evropy z vězení syrského režimu.

Vás osobně už Spojené státy v této roli potvrdily?

Ano, byl jsem v této pozici po příjezdu potvrzen a oficiálně jsem předával osobní dopis ministra zahraničí Spojených států Marca Rubia do rukou ministra zahraničních věcí Sýrie. Nyní fungujeme i jako prostředník v rámci přípravy a organizace návštěv oficiálních představitelů USA, kteří zatím přijíždějí na krátké jednodenní návštěvy.

Co jsou v současnosti hlavní cíle vaší mise?

Našim cílem je do budoucna vytvořit s novým syrským vedením celou škálu diplomatických vztahů: to je agenda politická, diplomatická, vojenská a do určité míry, v rámci boje proti terorismu, i zpravodajská.

Samozřejmostí je také kulturní, školská a muzejní agenda, do budoucna by měla být vize proexportní. Řada závodů v Sýrii byla kdysi stavěna našimi inženýry, jsou tam naše technologie. Máme celý seznam a postupně se snažíme se syrskou vládou domlouvat a identifikovat projekty, nabízet se jako stát, který má zájem o dvoustranné, vzájemně výhodné vztahy.

Přišel jste do země v troskách, navíc stále velmi nebezpečné, to jistě není jednoduchá mise. Máte srdce dobrodruha? Či co vás vedlo k tomu, že jste na odjezd do Sýrie kývl?

Tuto misi jsem si vybral sám. Zapadlo to tak nějak dohromady – moje historická kariéra a potřeba Ministerstva zahraničních věcí. Do země, která vstává z popela, bylo zapotřebí, aby odjela trochu těžší váha české zahraniční politiky, protože Sýrie je od osmého prosince totálně jiná.

Nová vláda v zemi odmítla všechno, co tam předtím bylo, což znamená, že poslala všechny státní a veřejné zaměstnance domů, rozpustila armádu, ministerstvo zahraničích věcí, policii, zpravodajské služby a začíná úplně od nuly. To je absolutně unikátní příběh v jedenadvacátém století a pro nás je to profesně a profesionálně strašně zajímavé.
Pamatuji si konec celého socialistického tábora, celý transformační proces po listopadu 1989.

Ze začátku jsme si mysleli, že Sýrie půjde podobnou cestou, tedy třemi základními kroky: lustrace, restituce a privatizace. Ale ona si vytváří svoji vlastní cestu, v podstatě se buduje úplně od začátku. Je to unikátní, nepředstavitelně zajímavé. Každý den je zcela nový.

Když nové vedení od základů vše mění, má na to vůbec lidi? Kde bere nové příslušníky policie, státní správy, diplomaty?

Mají určité množství odborníků a pracovníků z oblasti, kterou dříve ovládali. Tedy z Idlíbu, což je území na severozápadě u hranic s Tureckem. Přesunuli se do Damašku, ale samozřejmě je to absolutní výzva. Je rozdíl řídit jeden kraj a řídit obrovskou zemi, jako je Sýrie. Navíc v historickém zatížení občanské války a v realitě mnohonárodnostního a mnohonáboženského státu.

Jak na to celé reagují obyčejní lidé? Jaká v zemi panuje nálada?

Do Sýrie jsem přijel v únoru a zažil jsem ji ještě ve fázi euforie. Skutečně přítomnost íránských ozbrojených složek byla brána jako okupace a pomoc asadovskému režimu, kdy minorita ovládala majoritu. Euforie ale nevydrží dlouho, pokud není živena zlepšením životních podmínek, vodou, elektřinou. Doteď ještě nevíme, do jaké míry se islámské právo stane součástí běžného života každodenního člověka.

Jako se říká, že Praha není Česká republika, tak Damašek není úplně Sýrie. Byl bohatý, žily v něm bohaté rodiny - sunnitské, šíitské, drúzské, křesťanské. Právě Damašek má teď největší problém zvykat si na nové pořádky, protože žil určitým způsobem v sekulárním systému. Mimochodem slovo sekulární není na Blízkém východě vůbec populární. Víra v tomto regionu znamená vše.

Všechny náboženské skupiny si proto budou muset zvyknout na tuto realitu, bude jiná realita křesťanů, jiná drúzů, šíitů, alavitů, ismailitů. Majoritní společnost se vrátila k vládě a bude tvořit systém fungování státu. Uvidíme, jestli bude blíž jordánskému nebo saúdskému modelu, či tomu, který je vedle v Libanonu, kdy se určité funkce rozdávají na základě předem domluveného klíče určitým náboženským skupinám - křesťanům, drúzům, šíitům a sunnitům.

To, aby byl stát schopen fungovat a udržel jednotnou Sýrii, bude i náš úkol do budoucna. Rozpad Sýrie musíme zásadním způsobem odmítnout.

Co by v případě rozkladu Sýrie hrozilo?

Obáváme se obrovské destabilizace celého regionu. Nejhorší by byl návrat občanské války. Klíčové je proto odzbrojit obyvatelstvo, protože neznám jedinou rodinu v Damašku, popřípadě v Sýrii, která by doma neměla zbraně a která je připravena v případě, že by jí šlo o život, je použít.

Jak lze vůbec eliminovat emoční jizvy, touhu po pomstě, která musí být v zemi obrovská? Za lecčím se může udělat tlustá čára, ale vyvraždění rodiny se nevygumuje.

Po jakémkoliv konfliktu a válce vám zůstane strach a nenávist. A to je velmi silná emoce. Mluví se o 650 tisících obětí, ohromné číslo. V rámci toho skoro každá rodina byla nějakým způsobem zasažena a má doma zbraně. Situace nicméně zapadá do historického kontextu, rozpory mezi jednotlivými náboženskými a národnostními skupinami jsou daleko delší než občanská válka. Jen nyní je situace velmi křehká, protože právo a pořádek nefunguje, ani to není zafixováno v lidech, je velmi brzy po konci konfliktu. Musíme si také uvědomit, že jde o oblast takzvaného Starého zákona, který je postaven na principu oko za oko, zub za zub.

Jak velká je česká mise v Damašku?

Dohromady je nás deset plus místní síly. Jsme jedni z mála z Evropy, kteří tam fyzicky působí. Ze Západu je tam ještě Řecko, Kypr, Bulharsko. Němci a Francouzi fungují v podstatě mezi hotelem a ambasádou, což znamená, že mnohdy úřadují z hotelů. Samozřejmě se do Damašku vrátilo Turecko, protože to je nyní hlavní spojenec.

Bezpečnostní situace v zemi je stále napjatá. Už spíte v klidu celou noc?

Když jsem přijel, tak jsem nejprve bydlel v hotelu, ale tam jsem se necítil dobře, člověk tam už vůbec nemá žádnou osobní svobodu. Brzy jsem naštěstí začal bydlet v rezidenci, samozřejmě máme evakuační a režimové směrnice. Máme přesně stanoveno, jak se v určitých nebezpečích chovat. Když začala třeba střelba v nedalekém parku, tak v prvních nocích jsem chodil do koupelny, která má pevné zdi, lehnul jsem si do vany. To vám ale vydrží tak měsíc, pak už vnímáte rozdíly střelby. Jestli je z revolveru, nebo je to třeba ohňostroj.

Po čase zjistíte, že se vám zvyšuje odolnost, jste čím dál tím profesionálnější v tom, jak se pohybujete, jak vnímáte okolí, jak vnímáte, kdo má jakou uniformu, jak chodí, jestli má zbraně, nebo ne.

Ale s tou vyšší odolností vám nesmí odcházet ostražitost. Neustále si musíte hlídat, abyste s profesionalitou neztratila tento prvek, který vás drží jakoby při životě.

Samozřejmě máme pravidelné porady, každý týden si vyhodnocujeme situaci. V únoru a březnu se mi například stalo, že jsem byl s ohledem na hrozbu teroristických útoků a únosu nucen žít 14 dní jen v rezidenci, bez možnosti jít ven. A jestli, tak výjimečně a jedině s týmem Útvaru rychlého nasazení v opancéřovaném autě.

Do jaké míry je v Sýrii předností nebo případně překážkou, že jste působil jako velvyslanec v Rusku, které není u nového syrského vedení v milosti?

V diplomatickém světě je realita taková, že kdykoliv se jdu potkat s kýmkoliv, tak dopředu čtu jeho životopis. A to je i obráceně. Kdokoliv, kdo diskutuje se mnou, tak čte můj životopis. Naše profesionální kariéra je v podstatě postavena na junioritě nebo senioritě. S tím, co už mám za sebou, přes Slovensko, Ukrajinu, Ázerbájdžán, Rusko, dneska Sýrii, už se můžu považovat za seniorního velvyslance. Plus je znám i příběh Vrbětic a naše uvedení na seznam nepřátelských států Ruska.

Některými zahraničními kolegy jsem považován za člověka, který ruské zahraniční politice rozumí. Diskuze o ruské zahraniční politice byla také jednou ze zásadních agend i mého setkání s novým ministrem zahraničí Syrské arabské republiky. Zajímal se o naše zkušenosti, jakým způsobem ruská zahraniční politika funguje. Čekají je totiž zásadní rozhovory s Rusy. Cíl Rusů je zřejmý - chtějí setrvání svých dvou vojenských základen na syrském území. A nezapomeňme, že Rusko je jeden z těch členů RB OSN, který bude hlasovat pro, nebo proti Sýrii.

Sýrie je doslova „prošpikovaná“ radikály. Daří se je držet pod kontrolou?

Toto je zásadní bezpečnostní i zahraničněpolitická otázka, kterou diskutujeme. Teritorium Sýrie se stalo místem, kam se všichni celoživotní radikální islámští bojovníci stáhli, někteří z nich byli chyceni a jsou zavřeni ve vězení. Jejich rodiny na ně čekají v táborech, kde děti vyrůstají v absolutním radikálním prostředí.

Syrská vláda se snažila a nabídla všem zahraničním bojovníkům, aby se stali součástí regulérní syrské armády, což se mnohdy stalo, ale to neznamená, že ti bojovníci ztratili svůj radikalismus. Ti, kteří s tím nesouhlasili, zmizeli ve východní Sýrii a vstoupili do oddílu Islámského státu. Islámský stát není homogenní vojenská organizace, jsou to různé bojové skupiny, které mají různé nuance v rámci chápání jak svého postavení, tak víry.

Čili otázka radikalizace v Sýrii je absolutně zásadní, protože Sýrie je pro nás blízké zahraničí. Jestli stát v Sýrii zkolabuje, tak scénář bude kritický nejenom pro Sýrii, ale i pro Evropu z hlediska migrace. Přišla by další vlna utečenců střední třídy - učitelé, doktoři, podnikatelé. V Sýrii by v podstatě zůstala už jen chudá vrstva obyvatelstva, která by byla vystavena radikalizaci.

Dochází už nyní k návratu někdejších utečenců zpět do Sýrie?

Zatím syrské komunity v západních státech vyčkávají. Posílají tam někoho z rodiny, aby zjistil, jestli místo, kde žili, ještě existuje. Jestli je tam voda, elektrika. Navíc odešli už před spoustou let, v nové zemi se jim narodily děti, které mluví německy nebo francouzsky. Evropské státy samozřejmě návratovou politiku podporují, ale musíte nabízet přibližně stejný standard, podmínky, ve kterých utečenci žijí v Evropě. A to nyní není reálné. V humanitární krizi nelze očekávat, že se syrská diaspora žijící v západní Evropě bude vracet.

O jak velké humanitární krizi mluvíme?

Jsme v situaci, kdy mluvíme o tom, že skoro 90 procent obyvatel Sýrie žije na hranici chudoby. Nový stát se snaží nějakým způsobem stabilizovat jak sebe, státní a veřejnou správu, stejně tak vytvořit pro lidi podmínky pro život. Diaspora samozřejmě posílá do Sýrie peníze a snaží se podporovat své příbuzné.

Je zmapované, jak velká je syrská diaspora?

Nejnovější statistiky OSN mluví o tom, že Sýrii opustilo asi 6 700 000 obyvatel. Nejvíce migrantů odešlo do sousedního Turecka.

Jak patrný je nyní v Sýrii právě vliv Turecka?

Turecko je nástupnický stát Osmanské říše, má imperiální historii. Ačkoliv obrovskou část impéria ztratilo, žije v nových hranicích, je součástí NATO a je kandidátem do Evropské unie, ve svém geograficko-historickém hodnotovém kódu si ale nese odkaz nejsilnějšího sunnitského impéria do konce první světové války.

Dneska můžeme mluvit o tom, že i Turecku by se tato pozice znovu líbila a bude s ní soutěžit se Saúdskou Arábií. 
V současné době je to tak, že Turecko je hlavní partner, podporuje Sýrii vojensky, potravinami, zbožím. Je nicméně jasné, že není a nebude hlavním finančním donorem - tím jsou státy Perského zálivu a arabského světa.

A co Rusko – je v Sýrii úplně ze hry?

Rusko po 8. prosinci vyvedlo přes Turecko velkou část svého vojenského kontingentu. My se můžeme bavit o tom, že i ta role nějakým způsobem dospěla do určitého stadia, protože Rusko má svůj konflikt v Ukrajině. A v rámci vojenského plánování to jsou kapacity, které mohlo využít tam.

To, co ale zůstává realitou, je, že ruský vliv nikdy Damašek neopustil. Vysílá signály a nabízí spolupráci, reparace, naftu, zboží. Říká, pojďte se o tom bavit, jsme připraveni zaplatit za to, co se tady stalo. A to je pro Sýrii skutečně složitá situace. I když by vnitřně byli syrští představitelé radši, kdyby tam ruské vojenské základny nebyly, musí pracovat s tím, že budou zahraničněpolitickou situací donuceni k tomu, že tam zůstanou.

Proč jsou pro Rusko ty dvě základny tak důležité?

Je to důležité pro kontingent v Africe, pro přelety, pro zásobování, pro jejich pozici v rámci Středozemního moře. Vedle těch praktických věcí to je i otázka symboliky. Velcí geopolitičtí hráči nemají rádi malé porážky.

Z pohledu České republiky, co ona může Sýrii nabídnout?

Už jsme v Sýrii přivítali dvě obchodní delegace z České republiky, spolupráce jsou z minulosti nastaveny. Snažíme se nabízet další sektory, vrátit se k muzejní spolupráci, protože Národní muzeum například pomáhalo s vykopávkami. Máme také studia arabistiky, která chceme dále rozvíjet.

Hlavně chceme maximálně pomáhat. Nemáme žádné vojenské imperiální zájmy, nepotřebujeme Sýrii nějak měnit, ovlivňovat, přetvářet ji, využívat. A oni vědí, že můžeme fungovat jako most. Rádi bychom také u nás školili nové syrské diplomaty.

Je o to ze strany Sýrie zájem?

Máme to jako jedno z témat, která budeme vyjednávat. Budeme se snažit hledat model, který by vyhovoval oběma stranám.