Hlavní obsah

Letadla ho děsí a i domky z Lega staví pětiletý hoch pobořené

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Ukrajinská a česká rodina v jedné domácnosti, u jednoho stolu. Světlana a šestnáctiletý Vitalij v Praze u Jirsových.

Reklama

4. 4. 5:00

Stovky ukrajinských uprchlických rodin našly zázemí v českých domácnostech. Jak se „noví spolubydlící“ sžívají?

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve dvougeneračním domě na okraji Hodonína je živo. Nově tady bydlí Ukrajinka Irina se synem Andrijem a matkou Aleksandrou. „Máme se tu krásně. Člověk se konečně zase normálně vyspí bez sirén a bombardování,“ hlásí rodina od stolu.

Už jsou to dva týdny, co nuceně vyměnili domov v poničeném přístavě Mykolajivu za jihomoravské hraniční město. A jsou vděční za celé spodní patro v domě Kantekových. Mají tu obývací pokoj, ložnici, kuchyni a hlavně – za posuvnými dveřmi potřebné soukromí. „Než jsme se sem dostali, strávili jsme několik dní na ubytovně. Mačkalo se tam hrozně moc lidí,“ říká Irina.

„Budu stavitel, voják určitě ne“

Pětiletý Andrij si na posteli rozložil starší model lega. „Dostal je od dobrovolníků. Pořád si s ním hraje. Staví z něj domky. Některé dělá celé, některé rozbité. Válku máme pořád před očima,“ povzdechne si jeho babička Aleksandra.

„Až budu velký, bude ze mě stavitel. Voják? To určitě ne,“ utlumí Andrij hlas a očima mu projedou zážitky z posledního měsíce. Na hlavě má i v obýváku cyklistickou přilbu. Možná i z vděku, že od českých dárců dostal kolo. „Stále ho děsí letadla a hlasité zvuky. Pamatuje si vlak, kterým jsme odjeli z Ukrajiny. Bylo to děsivé. Chtěla by ho dát do školky, aby se rychleji přizpůsobil,“ říká Irina.

Patro po prababičce, která loni zemřela, propůjčil běžencům právník Miroslav Kantek. V domě žije s bratrem a maminkou. Obývají horní část domu. „Dřívější stereotyp je pryč. Chtěli jsme se jako jednotlivci zapojit do komunity lidí, kteří pomáhají. Irina s rodinou byli rádi, že se můžou přesunout z ubytovny v Hodoníně, která nebyla vhodná pro pětileté dítě,“ říká Kantek.

Ze začátku se bojíš úplně všeho, včetně lidí. Netušíš, kam jedeš, co tě čeká. Vystraší tě kdejaký zvuk. Probouzíš se strachem, jestli zase neletí rakety, ale teď už se to lepší.
Irina, uprchlice z bombardovaného Mykolajeva

K problematice běženců má velmi blízko. Studoval lidská práva na univerzitě ve Vídni. „Pracoval jsem tam s uprchlíky z Afghánistánu, byl jsem také v Kosovu. Spousta lidí vnímá strach z neznámého. Když pak vidí, že soužití funguje, tak se také rozmýšlí, jestli pomůžou,“ říká ke své motivaci. Podle něj sousedi v okolí nejdřív nahlíželi na spolubydlení obezřetně, teď ale obracejí.

Rovněž Irina s rodinou po dvou týdnech zapomíná na úvodní nedůvěru. „Ze začátku se bojíš úplně všeho, včetně lidí. Netušíš, kam jedeš, co tě čeká. Vystraší tě kdejaký zvuk. Probouzíš se strachem, jestli zase neletí rakety, ale teď už se to lepší,“ vypráví.

Od minulého týdne pracuje v místní fabrice na autoplachty. Potkala se tam s další ukrajinskou běženkyní, Stefanií ze Lvova. „Přijali nás v práci v pohodě. Momentálně je nejtěžší jazyková bariéra, ale přihlásila jsem se do kurzů češtiny,“ vyjmenovává Iryna. Soužití v domě se rychle utužuje. „O víkendu nám pomáhali s pracemi na zahradě. Andrij zkoušel hrabat listí,“ líčí pobaveně Miroslav Kantek.

Boj o elektrárnu na vlastní oči

S novými spolubydlícími mluví směsicí češtiny, ukrajinštiny, angličtiny, posunků a hlavně překladače v mobilu. „Občas je to legrace. Ukrajinsko-český slovník není tak přesný. Snažili jsme se jim třeba napsat, že jsou šikovní, ale překladač to prostě nezvládal a psal samé nesmysly,“ směje se Kantek.

Irina jej zaskočila dotazem na ovládání pračky. „To se teda ptali toho pravého. Nakonec jsem to zvládl. Ale měl jsem strach, aby nevyprali a neměli o polovinu menší prádlo,“ popisuje domácí.

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Dvě ukrajinské rodiny ubytoval na Hodonínsku Miroslav Kantek (vpravo)

Irina je každý den v kontaktu s manželem, který hlídá jejich dům v Mykolajivu. Komunikují přes jednu z mobilních aplikací, Irina v telefonu ukazuje fotky rozbombardovaného města, včetně budovy oblastní správy. „Za ní je skoro všechno zničené,“ říká se smutkem.

Jen dva domy od jejich domova spadly bomby. Jejich dům zatím jako zázrakem stojí. „Andrij pak čtyřiadvacet hodin vůbec nemohl spát. To byl poslední impulz k odchodu,“ vzpomíná žena. S rodinou má za sebou cestu přeplněnými vlaky. Na hrozné zážitky do konce života nezapomenou.

Válka na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy

Dění na Ukrajině ON-LINE sledujeme každý den. Podívejte se, jak pomoci Ukrajině. Reportéři Seznam Zpráv a jejich očitá svědectví z válkou zmítané Ukrajiny. Seznam Zprávy v ukrajinštině (praktické informace, zprávy, příběhy) – Українські новини.

To nejdůležitější k dění na Ukrajině shrnujeme každý všední den v newsletteru Tečka. Přihlaste se k odběru.

Teď si ale v hodonínském obýváku bezstarostně povídají s ukrajinským párem Jurijem a Aleksandrou. Vidí se poprvé v životě a klábosí o všem možném. Také Jurije s manželkou a desetiletou dcerou Zlatou Kantek ubytoval. V bytě po babičce ve slovenské Holíči, jen pět minut od Hodonína. Kantek kromě advokátské praxe pracuje s koňmi. A Jurij vyslyšel jeho nabídku práce v hřebčíně.

Doma v Záporoží ukrajinská rodina sledovala z oken boje o jadernou elektrárnu. „Kdyby to tam bouchlo, máme po celé Evropě. Zařízení je mnohonásobně větší než Černobyl,“ říká Jurij.

Do Česka jeli skoro čtrnáct dní. Po cestě se jim dvakrát porouchalo auto. Do Holíče dorazili v půlce minulého týdne. „Jen přes Rumunsko to zabralo den,“ povídá Aleksandra. Přestože ještě nemá práci, její původní profese nejspíš přijde vhod. „Jsem psycholožka dětí. Uf, s našimi ukrajinskými bude teď hodně práce,“ uvědomuje si.

Obě rodiny běženců teď kromě Česka spojuje nový „pan domácí“. „Ani nevíme, jak Miroslavovi poděkovat. Má obrovské srdce,“ shodují se.

Plný batoh ukrajinských specialit

Liboc je součástí rozlehlé Prahy 6, nicméně klid, staré vily, rybník a kostel už člověka v mysli okamžitě přehodí mimo velkoměsto. Jarní mráz, občasné sněžení a počínající večerní šero působí extrémně nevlídně. Ale jen do té doby, než Vojtěch Jirsa otevře dveře svého nového domu a zavane teplo.

Na zápraží mě vítá on, jeho žena Mirka, jedenáctiletý syn Josef a také Světlana a šestnáctiletý Vitalij. Právě ukrajinské mamince s dospívajícím synem Jirsovi nejen otevřeli své dveře, ale přenechali jim volný pokoj ve svém domě.

„Dozvěděli jsme se přes známé, že do Česka míří velká skupina z Charkova a že se pro ně hledá bydlení. Dlouho jsme neváhali, máme volný pokoj, a tak jsme se v pátek dozvěděli, že v pondělí dorazí Světlana s Vitalijem,“ líčí Vojtěch, který se živí jako architekt.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Světlana se synem Vitalijem.

Světlana s Vitalijem ale nepochází z Charkova, nýbrž z Kyjeva. K charkovské skupince se dostali až ve Lvově, kde se náhodou potkali a zjistili, že míří do Prahy. „Nevěděli jsme, kam jet, tak jsme jeli s nimi,“ říká Světlana. V hlavním městě Ukrajiny nechala svého manžela, otce Vitalije, i svou starší dceru s manželem.

Po náročné cestě několika vlaky i autobusy se přes Polsko dostali až do Česka. „Vyzvedl nás Vojtěch, a když jsme u dveří viděli Mirku a Josefa, hned jsme si připadali v bezpečí a jako doma,“ líčí Světlana a Vitalij přitakává. Teď už jsou u Jirsů v Praze čtvrtý týden.

„Těch prvních pár dní bylo opravdu náročných. Než si zařídili veškerou administrativu, bylo to tak týden a půl jako full time práce,“ vypráví Vojtěch. Sedíme u velkého stolu v kuchyni, kterou teď využívají obě rodiny. „Přenechali jsme jim pokoj za kuchyní a koupelnu v přízemí,“ doplňuje jeho žena Mirka, mechanická inženýrka.

V kuchyni si vaří každý svoje, ale i pro sebe vzájemně. „Světlana umí naprosto skvělý boršč. Přijeli sice jen v oblečení, které měli na sobě, ale měli celý batoh nabalený jídlem. Prvních pár dní jsme z toho všichni žili,“ pokračuje Mirka. Vojtěch v tu chvíli vyskočí a jde nakrájet ukrajinský špek, který Světlana přivezla, a nabízí mi. „To musíte ale zakousnout česnekem, tak to jíme my,“ podává mi Světlana čerstvý stroužek. Po prvním soustu pochopím, proč se na Ukrajině pije vodka ve velkém.

Ani matematika není stejná

Podobně jako v Hodoníně, i tady na Praze 6 se rodiny pouští do společné jarní práce na zahradě. „Sázeli jsme strom. Já už bych to někam zasadila, ale Vojtěch to vyměřoval na centimetry,“ směje se Světlana Vojtěchovi a jeho oku architekta.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Jako jedna rodina.

Světlana je učitelka matematiky. I na dálku vyučuje online. Na začátku ruské invaze se samozřejmě ukrajinské školy zavřely a učit se přestalo. Po asi dvou týdnech se ale rozjela online výuka a do hodin se připojují děti a studenti, kteří jsou teď rozuteklí po celé Evropě. Stejně tak Vitalij se přihlašuje zase na svou výuku.

Vzhledem k tomu, že je ale ukrajinský školský systém velmi rozdílný od toho českého, nemá vlastně Vitalij možnost nastoupit tady v Česku do ročníku, který by odpovídal jeho úrovni na Ukrajině. Jako šestnáctiletého by ho na Ukrajině příští rok čekala závěrečná zkouška, která je obdobou české maturity. Není však na střední škole, ale vlastně na základní, která trvá delší dobu.

„Přihlásili jsme ho na přijímací zkoušky na gymnázium, češtinu má odpuštěnou, ale musí udělat zkoušku z matematiky v ukrajinštině. Jenže oni se i matematiku učí úplně jiným způsobem a není skoro možné, aby se za pár týdnů naučil na zkoušku,“ vysvětluje Vojtěch.

Jejich syn Josef se právě připravuje na osmileté gymnázium, Vitalije přihlásili na stejnou školu, ale na čtyřleté studium. „Budete se o víkendu učit spolu s Josefem,“ říká Mirka Vitalijovi, který se usmívá, ale v očích se mu leskne nejistota a strach z budoucnosti.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované