Proč zdražuje jídlo? Velcí hráči si rozdělili trh, říká ekonomka o Agrofertu

Zřejmě až na jaře by se čeští spotřebitelé mohli dočkat poklesu cen potravin. Ty rostou nebývalým tempem. V prosinci podle Eurostatu potraviny v Česku meziročně zdražily o 27 procent. A to i přesto, že světový index potravin již deset měsíců vytrvale klesá. Čím to je, že v tuzemsku je trend přesně opačný?

„Na našem trhu není dostatečná konkurence v potravinářství, v drogistickém zboží a to ani u výrobců, ani u prodejců, ale zejména ne u výrobců,“ vysvětluje v úterní epizodě podcastu 5:59 mimo jiné ekonomka a bývalá zástupkyně České republiky při Světové bance Jana Matesová.

Kvůli tomu spolu firmy na českém trhu reálně nesoupeří o nakupující, což ukazuje i dlouhodobé pozorování.

Kdo za současnou situaci nese největší díl odpovědnosti: zemědělci, zpracovatelé, nebo obchodníci? Nebo je třeba kořeny problému hledat ještě jinde?

V Česku zůstávají stále jedny z nejvyšších cen potravin, přestože inflace podle údajů Českého statistického úřadu z minulého týdne trochu klesla. Zároveň víme, že klesá světový index potravin, a to dokonce setrvale už deset měsíců. Čím to je, že ceny základních potravin v Česku se dostaly na tak vysokou hodnotu a že na ní hlavně dál zůstávají?

Ony nejen zůstávají, ony i rostou. Index inflace je index růstu cen potravin čili dál rostou. Ten nejvýznamnější důvod je vysoká tržní síla těch, kdo pro nás potraviny vyrábějí a pak je prodávají. Příliš velká dominance na trhu, se kterou stát málo dělá.

Nicméně, když dovolíte, vrátila bych se do minulosti, protože budou lidé, kteří budou říkat, že je to cenami energie. Ale ne, to je cenami surovin.

Třeba když se podíváme na leden minulého roku, to bylo dávno před invazí Ruska na Ukrajinu. Tam byly řetězce, které začaly šmahem šablonovitě zvyšovat ceny. Všechno, co bylo do 10 Kč, tak o korunu. Všechno, co bylo do 20 Kč, tak o dvě koruny, a ostatní o pět korun. A v únoru znovu.

Čili to nebylo o 10 % za měsíc, protože ano, 10 % je to u těch výrobků, co stály 10 Kč, ale u těch výrobků, co stály čtyři, je to o 25 %. Tehdy nastal tenhle růst a prodejci by to byli zdůvodňovali jistě tím, že rostly ceny energií a že v tom předchozím roce 2021 rostly ceny potravin na zahraničních trzích. To je pravda. A ceny energií rostly u nás, protože - zase všichni si vzpomenou - na případ Bohemia Energy, čili chybu státu, která dovolila vzniknout takové situaci.

A zároveň obrovské množství domácností spadlo do režimu dodavatele poslední instance. Ostatní dodavatelé, kteří měli smlouvy ještě levné, museli prodat novým zákazníkům a začali automaticky navyšovat ceny. A je třeba říct, že lidé tehdy hodně zpanikařili a začali nakupovat zásoby ve velkém, zásoby trvanlivého zboží, jako balíky rýže, mouky, konzervy, a samozřejmě tím ukázali prodejcům, že mohou vysoké ceny držet a mohou je i navýšit. Lidé ty ceny akceptovali.

A hodně to bylo tím, že v druhé polovině roku 2020 a v celém roce 2021 český stát bezprecedentním způsobem vypouštěl z veřejných rozpočtů peníze domácnostem a proti tomu nebyla nabídka. To byly prostě volné nekryté peníze. A v této míře to jiné evropské země nedělaly. Později nám Nejvyšší kontrolní úřad sdělil, že 90 % takto poskytnutých peněz nemělo nic společného s pandemií. Lidé tedy měli peníze.

Pak přišla invaze Ruska na Ukrajinu a světové trhy zpanikařily.

Do jisté míry panikaří dosud, protože to bylo za posledních mnoho desítek let, v podstatě od padesátých let, první narušení toho úplně nejzákladnějšího, co ekonomiky potřebují vědět. A to, že mezinárodní smlouvy, ty celosvětové, které zajišťují bezpečnost a které říkají, že žádný stát nenapadne jiný stát s cílem územních zisků, byly narušeny. Ta nejvyšší možná forma politického rizika, jak se říká v ekonomii, byla narušena.

Trhy zpanikařily, panikaří dosud, a dokud nebude Rusko vytlačeno z území Ukrajiny, budou panikařit dál. Dneska v menší míře než dřív, ale dokud bude tato volatilita (cenová nestabilita - pozn. red.) na trzích, tak budou panikařit.

Nicméně velkým vynaložením úsilí skupiny G7, těch největších ekonomik světových, s přizváním mnoha dalších ekonomik, zejména z jižní polokoule a úsilím světového potravinového programu a úsilím Světové banky se podařilo zajistit jakousi náhradu dodávek obilnin z Ukrajiny a z Ruska. A zároveň potom s velkým přičiněním Turecka zase zajistit alespoň částečně i dopravu obilí z Ukrajiny přes Černé moře. Trhy se tedy uklidnily, ale to se nestalo cenám na našem trhu.

Zhruba do června působilo to, že lidé nakupují, protože na to zkrátka mají, a pak najednou začalo být znát, že lidé na to nemají. A začínají omezovat už i potraviny, ale ceny rostly pořád dál. A to není možné u čehokoli jiného, než jsou primární potřeba. Když vám takto začnou zdražovat kola, bicykly nebo obojky pro pejsky, tak lidé přestanou za ty nesmyslné ceny nakupovat. Ale u primárních potřeb to není možné. Musí akceptovat ty ceny, něco jíst musí, snaží se měnit strukturu spotřeby.

A stát musí hlídat, aby se tohle zneužívání tržní síly nestalo. A u nás se děje. Děje se nejenom v té oblasti potravin, děje se systematicky po celou existenci České republiky, ale nyní je to u těch potravin velmi citlivé.

Potraviny se ale do Česka přece také dovážejí. A díky indexu potravin vidíme, že jsou mnohdy i levnější. Jak je tedy možné, že například řetězce zdražují na úroveň, která je vidět v Česku?

Je to tím, že trh prodejců u nás je velmi koncentrovaný. Ale ono to není tolik o úrovni jako o trendu. Jednak většina potravin, které se prodávají v České republice, je vyrobená českými výrobci. A pokud jde o potraviny z obilnin, tak jsou zase z českých obilnin. A podobně je na tom mléko.

A pokud jde třeba o vepřové maso… V prezidentské kampani jeden z uchazečů vznesl dotaz, jak je možné, že čeští spotřebitelé musí nakupovat polské vepřové.

Ale přece většina posluchačů a čtenářů, kteří sledují alespoň zběžně českou ekonomiku, tak si velmi dobře z nedávné doby pamatuje, že Kostelecké uzeniny koupil holding Agrofert (ve svěřenském fondu expremiéra a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše - pozn. red.). A čeští chovatelé prasat si velice stěžovali, že Kostelecké uzeniny přestaly nakupovat jejich vepřové a nakupují polské. Nejde tedy zároveň říkat „vybudoval jsem Agrofert“ a stěžovat si, že je dováženo polské vepřové.

Nicméně skutečně nejde o tu úroveň, protože úroveň cen potravin v Polsku je třeba snížena tím, že polská vláda dočasně zavedla nulovou DPH.

Tím pádem klesly ceny potravin…

Anebo se nezvyšovaly, nebo se nezvyšovaly tak rychle. Ale to bych nedoporučovala a myslím, že žádný ekonom to nemůže doporučit. Protože jednak se to nemusí v cenách projevit a jednak se to velice silně projeví ve veřejných rozpočtech zvyšováním schodku. A peníze vydané z veřejných rozpočtů nejsou peníze státu, to jsou zase peníze spotřebitelů, které každý obyvatel, který v České republice cokoliv platí a nakupuje, platí v DPH čili tohle splácí.

Samozřejmě bude splácet i ty dluhy, splácí obsluhu toho dluhu, jestliže nám během pěti až sedmi let naroste z 10 miliard na 100, jak se odhaduje, tak to je 90 miliard, které někde jinde budou chybět, primárně na zdravotnictví a na sociální péči. To postihuje nejenom budoucí generace, jak se říká, naše děti to budou splácet, to postihuje i současné občany.

Tudíž určitě bych nedoporučovala snížení DPH. Dočasnost je vždycky problematická, ono je pak obtížné vracet tu daň zpátky, ale ten trend je u nás jiný, je rychlejší než v sousedních zemích. To je dané tím, že prodejci to zkoušejí a prochází jim to.

A to jim v tuhle chvíli prochází kvůli tomu, že to jsou potraviny, které všichni potřebují, tím pádem přistupují na tu hru. Zároveň ale máme data Českého statistického úřadu, která říkají, že už čeští spotřebitelé nakupují méně i potraviny. Je to tak?

Nakupují méně i potraviny, nakupují přes 60 % ve slevách. Slevy jsou o zhruba 37 procent dražší, než bylo zboží ve slevách v průměru loni. Ale to znamená, že přibližně jsou ty ceny ve slevách v průměru takové, jako byly u nás základní ceny potravin před rokem, tedy ceny nakupovaného košíku běžnými spotřebiteli ve slevách. To je jeden důvod, že jsou to ty základní životní potřeby, které každý musí nakupovat.

A druhý důvod je, že na českém trhu není dostatečná konkurence v potravinářství, v drogistickém zboží, a to ani u výrobců, ani u prodejců, ale zejména ne u výrobců. Na tom trhu prodejců neprobíhá skutečná konkurence čili nefunguje tržní mechanismus. Ti, kteří mohou snížit náklady, se tedy nesnaží konkurovat těm, kteří prodávají draze, a tím pádem prodat více.

Celou úterní epizodu podcastu 5:59 si můžete poslechnout ZDE:

Je spousta nástrojů, jak tohle měřit. Potřebují tedy mnoho dat, ale ta nejsou složitá. Stačí je sesbírat. Modely jsou složité, ovšem složité matematické modely potřebuje každý statik, když projektuje dům, natož mrakodrap nebo most, a potřebuje je každý technik, který konstruuje auto. To prostě není něco, nad čím bychom se měli pozastavovat.

V zásadě ochrana trhu před zneužíváním velké tržní síly, aby mohl fungovat tržní mechanismus, je technického datového typu. To není o tom, že kontrolujete, jestli každý řádek ve vyhlášce nebo v zákoně byl naplněn. To je skutečně o tom, že pozorujete trh, jestli někdo nezneužívá tržní sílu.

A když je turbulentní doba, a my ji teď máme, dokonce takovou, jaká tady nejmíň čtvrt století nebyla, tak není možné, že by si prodejci udržovali stejné tržní podíly. Pokud to tak je, tak to znamená, že se snaží udržet se na svém.

A je spousta dalších takových náznakových analýz, které ukazují, že se děje něco ve zneužívání tržní síly. Třeba, když ty trendy u všech jednotlivých prodejců jsou stejné, nebo když ty trendy růstu cen jsou odtržené od toho, jaký je trend růstu nákladů.

Co tedy může stát dělat? Mluvila jste o tom, co se stalo například v Polsku, tedy že stát nemusí vybírat DPH na potraviny. To vy jako ekonomka nedoporučujete, ale je to možná jedna varianta. Druhá varianta je lepší kontrola fungování trhu a uplatňování lepších regulací, rozumím-li tomu správně. A co jsou ty další?

To je primární, aby mohl fungovat tržní mechanismus, stát musí kontrolovat, že nikdo nezneužívá tržní síly. Že nevzniká monopol, ale také, že nevznikají dominantní oligopoly, které by jiným konkurentům bránily ke vstupu. Pokud nejsou nějak spojené, třeba nemají stejné vlastníky.

Drobné zemědělce bych z nějakého nekalého zneužívání tržní síly nepodezírala, oni žádnou tržní sílu nemají, takže ji nemohou zneužívat. Sami jsou oběťmi těch velkých. Ale v té primární zemědělské výrobě je několik málo obrovských agropodniků.

Pak je segment potravinářů, toho zpracování základních surovin na ten konečný výrobek, a ten je u nás extrémně koncentrovaný. To je skutečně jenom několik velkých kolosů, které dominují trhu. A mají třeba různá jména, ale jsou vlastněné stejným holdingem. A to je pravděpodobně velký zdroj toho problému, tedy drahých a stále se zdražujících potravin u nás.

A pak jsou teda prodejci a i ten trh prodejců je u nás velmi koncentrovaný. Třeba největší prodejce - co se do podílu na tržbách týče, a druhý největší prodejce je vlastněn úplně stejným identickým vlastníkem. Pak jsou další, kteří jsou také vlastněni zase jinými vlastníky, ale identickými.

A pak tady je veliká skupina různých večerek. To je asi polovina podílu na tržbách. Ale mohou ty večerky opravdu nakupovat od těch stejných dodavatelů? Neříkám za stejné ceny, protože malé večerce nebo skupině třeba 30 večerek nebude ten kolos prodávat totéž, co obrovským řetězcům za stejné ceny, ale mají vůbec možnost tam nakupovat, nebo tu možnost nemají?

Vždyť to vidíme - část nakupuje v Makru, ovšem Makro je jedna ze součástí těch řetězců, a 600 večerek Můj obchod jsou franšízy Makra. A Makro a Košík jsou potom propojené vlastnicky v dominantní síle. A zbytek večerek nakupuje v těch řetězcích, ony si nemohou nakoupit přímo ten primární výrobek bez marže toho řetězce čili tohle je velký problém.

Ale větší problém bude sektor těch potravinářů, těch zpracovatelů. Protože tam ta dominance jednoho a vedle něho několika málo dalších je obrovská. Nikdy nemělo nastat, že by v této oblasti uspokojování základních potřeb bylo dovoleno, aby vznikl obrovský kolos, který má celý potravinový řetězec pod svou kontrolou, a dokonce se tím chlubí, z pole až na vidličku.

To teď mluvíme o Agrofertu?

To mluvíme o Agrofertu, ano.

Když se díváme na to, co tedy konkrétně vláda může dělat, tak víme, že ministr zemědělství za KDU-ČSL Zdeněk Nekula říká, že se chce zabývat cenami potravin. Zároveň vláda tvrdí, že chce prověřit ceny u zemědělců, u potravinářských podniků i obchodních řetězců. Chce se snažit zjistit výši obchodní přirážky jednotlivých sektorů. Je to adekvátní krok? Co konkrétně by měla vláda v tuhle chvíli podniknout?

Je adekvátní, že vláda vstupuje do té oblasti. Tady bych opravdu zdůraznila, že péče o udržování konkurence na trhu a obrana proti zneužívání tržní síly je jeden ze dvou základních ekonomických povinností exekutivy v každé zemi, která má ekonomiku založenou na tržním mechanismu.

Když totiž ten tržní mechanismus nefunguje, tak se potom na něj nemůžete spoléhat a bude to v neprospěch spousty podnikatelů, kteří do toho trhu chtějí vstoupit a konkurovat a zlepšovat služby pro zákazníky. A je to samozřejmě v neprospěch spotřebitelů.

Stát tedy má za povinnost udržovat makroekonomickou stabilitu prostřednictvím měnové politiky a částečně fiskální politiky. Fiskální politika je na straně povinností exekutivy spolu s poskytováním veřejných služeb a vedle toho úplně stejně důležitý úkol je bránit zneužívání velké tržní síly.

Co Česká republika existuje, tak to nedělá. Opravdu to nedělá žádným účinným způsobem, je to dlouhodobá věc. Myslím, že na začátku to nebylo potřeba, protože jediný, kdo dominoval na českém trhu v různých odvětvích, byly podniky kontrolované státem. Na začátku to tedy nebylo určitě zlou vůlí, ale protože byly jiné priority.

A pak se to postupně - nelze se ubránit dojmu - že se to stalo vlastně záměrem. Celá ta ochrana trhu před zneužíváním konkurence je budovaná tak, a je rozdělená do jednotlivých institucí a v některých případech ty jejich mandáty jsou stanovené tak, aby tuhle funkci nedělaly.

Konkrétně antimonopolní úřad, tedy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, má na starosti také veřejné zakázky, a ten zájem se evidentně soustředil na to, aby veřejné zakázky probíhaly tak, jak si každá vláda v daném odvětví myslela.

Není to tak úplně o těch maržích, o těch obchodních přirážkách, protože to je rozdíl mezi prodejními cenami u jednotlivých výrobků a jejich náklady, ale ty náklady na tu jednotku, to jsou v zásadě soukromé privátní informace těch prodejců nebo těch výrobců čili do toho stát samozřejmě v daňové oblasti sahá, ale nad to by tak úplně neměl.

Ale obrovské množství informací, vlastně všechny, které potřebujete, získáte z těch vývojů tržních podílů, dlouhých řad vývoje cen na trhách, toho, jestli ty ceny u různých konkurentů rostou paralelně, čili na to není potřeba nevyhnutelně jít do těch přirážek.

Nicméně je dobře se dívat na všechny části toho dodavatelského řetězce, protože my teď nevíme, jestli je to u zemědělců - jak jsem řekla u malých asi ne, ale u těch velkých by to mohlo být, nebo u potravinářů, kteří jsou největším podezřelým, anebo u těch prodejců, takže tohle stát dělá dobře.

Zmiňujeme stát, exekutivu, pak tu je také Česká národní banka, která má nástroje, jakými může postupovat. Pak tu jsou ještě ty vnější faktory jako válka na Ukrajině. Co z toho bude nejdůležitější?

A pak tu jsou zaměstnavatelé, tedy nakolik budou ustupovat mzdovým tlakům, a jestliže budou, tak samozřejmě v ekonomice zase bude posilována poptávka a bude růst tendence mezi spotřebiteli, aby nakupovali i za vysoké ceny.

A Česká národní banka to má jako primární poslání udržovat cenovou stabilitu.

Růst cen je obrovský, a to, že by letos měl dosáhnout zhruba 10 procent, je strašně moc. S tím se přece nemůžeme smířit. Měli jsme jednou v historii vysokou inflaci, v roce 1993. Byla ještě vyšší než teď a byla velmi krátká, dotkla se dvou třetin domácností, kterým spadla opravdu hrozivě kupní síla a vláda tehdy dokázala říct: Vydržte to. Tohle bude těžký rok, ale když to teď vydržíte, tak se brzy vrátíme k růstu, a pak přijdou ty dobré ekonomické demokratické perspektivy. A to se také stalo.

Já vím, tehdy byla jiná situace a lidé se radovali ze změny režimu. A teď to nedokázala říct vláda velmi často pod tlakem opozice a nedokázala to ani centrální banka. Neřekli: Vydržte to. Teď musíme dupnout na brzdu, aby se ty nerovnováhy na trhu srovnaly. A čím dřív dupneme, tím rychlejší bude potom růst, protože ty ztráty pro ekonomiku jsou největší, když se tahle situace dlouhodobě táhne.

Dupnout na brzdu znamená vysoké úrokové sazby a co největší snižování výdajů z veřejných rozpočtů. Například na tom, že nepřidáváte zaměstnancům státu. Protože soukromý sektor ve chvíli, kdy nemá příjmy - a v takové situaci už je většina podniků kromě oblastí nezbytných primárních potřeb, tak nemůže zvyšovat mzdy. Prostě na to nemá.

Kdežto stát na to jakoby vždycky má, ale to jsou peníze, které budou chybět někde jinde, budou chybět na té sociální politice. Už teď chybí na důchodech, půjčujeme si, budeme vynakládat obrovské sumy jenom za ty úroky. To by tedy bylo dupnout na brzdu, podstatně víc přiškrtit.

A já si myslím, že vláda byla pod obrovským politickým tlakem opozice, která argumentuje slovy „po nás potopa“, i tak se předtím chovala. A spousta lidí v dobré víře věří tomu, že jsou to návody na to, jak ekonomiku zlepšit, ale nejsou. A já nechápu politiku centrální banky zejména v tom druhém pololetí roku 2022. Ale prostě byla taková, jaká byla.

Co se bude dít dál? No, projevuje se evidentně chybějící kupní síla. Rychlost růstu se zpomalí, ale pořád je to růst. Průměrná inflace o 10 % za rok znamená, že ceny oproti konci prosince letos vzrostou ještě o 10 %, ne že se něco začne snižovat.

A pokud by stát razantně začal sledovat, kdo a jakým způsobem zneužívá tržní sílu… V téhle oblasti je vždycky obtížné trestat. Samozřejmě trestat jde, ale tresty přicházejí většinou po řadě let sbírání důkazů a potom soudních procesů.

Nicméně většinou stačí ta data zkrátka zveřejňovat a trh už si poradí. Speciálně, když je to u něčeho, jako jsou základní životní potřeby, tak lidé přestanou nakupovat značku, o které si myslí, že je bere na hůl. Přestanou nakupovat tam, kde jim stát dává signál, že jsou podezřelí z toho, že berou spotřebitele na hůl.

Myslím, že potom sebekontrola prodejců a možná i výrobců, ale prodejců zejména, protože na ně je dobře vidět, na potravinářské výrobce, na ten prostřední článek, není tolik vidět… Ale ty velké řetězce mají také velkou tržní sílu, že by začaly zase na své dodavatele tlačit.

Myslím tedy, že je potřeba, aby v tomhle stát začal jednat, aby neříkal, že je to příliš složité, protože je to příliš složité, je složité proti těm velkým kolosům zasáhnout. Jsou za tím veliké ekonomické zájmy, je to citlivé, ale je to role státu.