Hlavní obsah

„Stačí tři minuty a jste bezdomovci.“ Jak žijí lidé rok po tornádu

Foto: ČTK/Deml Ondřej, ČTK

Před rokem se jižní Moravou prohnalo silné tornádo. Ničilo centra obcí, poškodilo nebo zdemolovalo 1 200 domů.

Reklama

22. 6. 5:00

Před rokem Česko postihlo nejsilnější tornádo na našem území za tisíc let. Na jižní Moravě převrátilo naruby životy tisíců lidí. Takto se konkrétní lidé vyrovnávají s následky extrémní bouře.

Článek

Ničivé tornádo o síle F4 navždy změnilo život v pěti jihomoravských obcích. Zpustošilo domy, zničilo zeleň, zranilo několik stovek lidí a hlavně si vyžádalo šest obětí. Reportéři Seznam Zpráv přinášejí příběhy čtyř domácností, které se s řáděním dosud živlu vyrovnávají.

Extrémní bouře přišla 24. června 2021 kolem půl osmé večer a poškodila 1 200 domů v Hruškách, Lužicích, Moravské Nové Vsi, Mikulčicích a Hodoníně. Napáchala miliardové škody. Tady jsou některé příběhy zasažených lidí.

Bouře jim vzala člena rodiny. Staví znova dům i hospodu

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Pavlína Sečkářová: „Těším se, až tohle všechno skončí.“

Někdy se stane, že na náměstí v Moravské Nové Vsi dorazí cyklisti a zmateně se rozhlížejí. „Hospoda u Sečkářů? To jsme tady špatně, ne?“ ptají se.

„Jste tu správně, jen dneska nevaříme,“ odpovídá Pavlína Sečkářová ironicky. Právě šibeniční humor je často drží na vodou. Oblíbený výletní cíl totiž loni zničilo tornádo a rodině Sečkářových převrátilo život naruby. Hospoda musela jít k zemi, teď na stejném místě vyrůstá znova. „Už se nemůžu dočkat na ten cvrkot. Člověka někdy štamgasti naštvali, včil bych s nimi ráda poseděla. Těším se, až tohle všechno skončí,“ hlásí nářečím energická žena v rozestavěném areálu.

S manželem a dvěma dcerami si loni užívali zahraniční dovolenou jen krátce. Zprávy z Česka je zdrtily. V mžiku bylo po dovolené i dřívějším životě. Bouře jim odvála hospodu, domov a zabila strýce Jana. „To je největší hrůza. Je nám to pořád moc líto. Kdyby žil, ten by nás tu popoháněl. Ve 72 letech byl zdravý jak řepa. Jezdil pořád na kole, ročně 10 tisíc kilometrů. Zabila jej nešťastná náhoda,“ říká jeho neteř.

Otec Pavlíny Ivan, bratr zemřelého Jana, rázem přišel o všechno. „Stačí tři minuty a jste bezdomovci bez příjmů,“ hlesne.

Rodina měla za hospodou i dům, kde bydlela. Škody přesáhly dvacet milionů korun. Na bydlení dostali dva miliony od státu v programu Živel, dalšími penězi přispěli dárci i charity. „S opravami pomáhali kamarádi, štamgasti nebo místní rybáři. Jsme jim moc vděční,“ zní od Sečkářů.

Díky pomoci dárců mohli už loni nakoupit stavební materiál na novou hospodu. Vzhledem k tomu, že se materiály prodražují i o polovinu, byl to strategický krok.

Sečkářovi však patří k šesti rodinám z postiženého regionu, které dosud míjela pomoc pro podnikatele. Hospodu spoluvlastnili bratři, Pavlína ji provozovala. Smrt Jana a dědické řízení tak zisk dotace zkomplikovaly. „Nejednali jsme protiprávně, ale pomoc se na nás nejdřív nevztahovala,“ říká Pavlína. Od dvou ministrů průmyslu dostali slib nápravy, peníze ještě nemají. „Ale snad už se to pohnulo správným směrem,“ říká Ivan Sečkář.

Rodina po bouři musela propustit šest zaměstnanců, Pavlína vyměnila restaurační vaření za školní jídelnu. „Jsme tam dobrá parta, ale člověk si tolik nezavaří. Ne, že bychom neměli co dělat. Chystáte třeba čtyři stovky porcí, ale každý den jedno jídlo,“ má jasno Pavlína.

Po běžné práci přichází stresy v rekonstruovaném areálu. Chybějící stavební materiál nebo napjaté termíny řemeslníků. A občas nenadálý šok. Až do minulého měsíce rodina provizorně bydlela v domě u příbuzných. Tvrdě na ni dopadl loňský krach Bohemia Energy, když rodina nestihla řešit změny na trhu s energiemi. „Kvůli novému tarifu jsme platili doplatek za plyn 140 tisíc korun. Myslela jsem, že mě omyjí. Kdybychom šli do hotelu se snídaní, tak nám to vyšlo levněji,“ popisuje na dvoře.

Ze židlí je přímo vidět na opravovaný kostel. Ničivá bouřka vzala všechny ploty i vzrostlé stromy. „Od kostela až na křižovatku to byla jedna velká pláň. Teď už aspoň nevidíme na náměstí,“ vtipkují Sečkářovi. Minulý měsíc se konečně mohli vrátit do opraveného domu. Rekonstruovali celé horní patro. „Hlavně že už bydlíme. Vnitřky jsou hotové, je to pod střechou,“ pochvaluje si Pavlína.

Většinu stavebních prací obstarávají řemeslníci z regionu a v dalších týdnech budou pokračovat i se stavbou hospody. „Tady bude stát nový výčep. Už si to člověk alespoň může představit,“ směje se Sečkářová a ukazuje na trčící trubky ze země.

Pokud stavbu nepotkají další problémy, Sečkářovi znovu otevřou na začátku příští sezony. Věří, že i s většinou někdejších zaměstnanců.

„Chceme znovu venkovský, selský styl. Žádná moderna. A taky posezení venku. Až zase otevřeme, život se snad trochu vrátí do normálu,“ zní z rodiny.

Při covidu daroval tisíce vín. Lidi mu po bouři pomoc vrátili

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Lubomír Dvořáček: „To, co jsme vybudovali za deset let, za pár minut zničil přírodní živel.“

„Na prvním místě je únava a permanentní stres. Pořád něco řešíte, sháníte, vyměňujete, domlouváte. Rok práce na takové rekonstrukci mě stál minimálně pět let života,“ popisuje Lubomír Dvořáček z Mikulčic období po tornádu.

Ač pracuje třicet let ve zdravotnictví, jeho celoživotní vášní je vinařství. Živel jej před rokem zastihl doma, kde s rodinou před deseti lety vybudoval vinařské centrum pro skupinové degustace či školení. Sledoval, jak tornádo zdevastovalo sousední hřbitov. Náhrobky poletovaly v obřím víru. Z jeho domu vyrval velkou část střechy i jednu z obvodových zdí. „Jen týden před tornádem jsme nově vymalovali, udělali fasády, nové logo,“ vzpomíná.

Deset dní zabralo, než se přesvědčil, že se jen neprobouzí z nějakého strašného snu. Škody přesáhly 11 milionů korun. „Zpočátku převládla totální deprese. To, co jsme za deset let vybudovali, za pár minut zničil přírodní živel,“ říká Dvořáček.

Rychle však převážila vůle nevzdat se. A začala úmorná dřina i zařizování. Návštěvník teď na první pohled nepozná, že se centrem tornádo prohnalo.

Dvořáček ukazuje posezení u baru, repasovaný nábytek i moderní vybavení. Všechno září jako dřív. „Chtěli jsme se z 99 procent vrátit k tomu, co tu bylo předtím. Opravy trvaly dvojnásobek času než stavba centra. V roce 2012 jsme měli hotovo za pět měsíců. Odstraňování škod bylo mnohem náročnější,“ upřesňuje.

Nepřidalo tomu ani složité papírování. Dvořáček v domě bydlel i podnikal. Státní dotace vyplácejí fondy dvou ministerstev odděleně. „Musím rozdělovat veškeré faktury, složitě vyčíslovat, co se týká čeho,“ říká.

Také účty za střechu musel dělit na část mezi bytem a vinařským centrem. „Takže mám třeba fakturu se 32 stranami příloh.“

Před centrem vysadil dva stromy, dvanáctileté katalpy. Už do několika let by mohly mít několikametrové zelené koruny. Právě zeleň od pohromy všem zasaženým obcím velmi chybí. „Znám to z vinic. Zelené vinohrady. Hmota, barva, samy o sobě uklidňují. Měl jsem tu z jedné strany na hřbitově desítky vzrostlých možná staletých lip. A před domem další zelené koruny. Teď vidíte jen šedé ruiny, novostavby.“

Právě neexistence přirozeného stínu podle něj lidem působila největší psychické problémy.

Dvořáček už se snaží dívat dopředu. Přesně po půlroce od tornáda – na Vánoce 2021 – se mohl vrátit do opraveného bytu v domě. Teď vyhlíží i zahájení provozu vinařského centra. O prázdninách chce začít menší degustační akcí. A naplno otevřít poslední srpnovou sobotu při festivalu otevřených sklepů. „Máme připravená vína. Bude to slušný začátek nové sezony,“ těší se.

Věří, že pravděpodobnost řádění tak silného tornáda na stejném místě se blíží nule. I tak přiznává obavy. „Namísto dřevěné části střechy dneska máme monolitický železobetonový strop. Přijali jsme opatření, ale přírodním živlům neporučíte. Strach tady je, i já ho mám. Pokud někdy něco podobného přijde, snad se to vyřádí někde v lesích. Nejsou v tom majetky lidí a hlavně jejich životy,“ dodává.

Když Česko zasáhla covidová pandemie, Dvořáček bezděčně poslal zničeným zdravotníkům celou svou roční produkci. Dvanáct a půl tisíce vín za několik milionů korun.

Spousta obdarovaných mu pomoc po extrémní bouři vrátila. A nakupovali jeho vína z e-shopu. „Podle adres jsem viděl, že jsou to často ti samí lidé,“ vysvětluje Dvořáček.

Říká, že je pro něj vinaření z devadesáti procent radost a z deseti obchodní činnost. „Proč neudělat radost i někomu jinému? Když jsme dary tehdy posílali, nechtěl jsem za to žádnou satisfakci. Řídím se heslem: Nikdy nic neočekávat. Když se pak něco takového naplní a lidé vám pomoc vrátí, je to příjemné překvapení,“ děkuje vinař.

Váží si pomoci ostatních, sám ubytoval Ukrajince

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Karel Divoký: „Pomoc Ukrajincům z mé strany byla přirozená reakce.“

Když Moravskou Novou Ves zasáhlo tornádo, jeho děti byly v jiném domě. Několik stovek metrů od něj, v půdní vestavbě u své maminky. „Strach o ně už nikdy nevymažu z paměti. Než jsem je zahlédl, bylo to nejhorších deset minut v mém životě. Pak jsem je uviděl na ulici, jak za mnou utíkají v pyžamkách. Mám úplný výpadek paměti,“ popisuje Karel Divoký.

Mozek se mu zapínal postupně. Nevnímal, že mu bouře vzala část střechy, shodila štít a z části obce udělala jen hromadu trosek. „Barák mě nezajímal. V ten moment si uvědomíte pravé hodnoty,“ dodává pětačtyřicátník.

Desetiletý Matyáš i jedenáctiletá Lucie naštěstí vyvázli bez zranění. Až později začala rodina sčítat škody. Silný déšť po několika dnech dokonal zkázu. „Promokly veškeré omítky, elektroinstalace, podlahy. Stropy se prověsily. Voda udělala devadesát procent škod,“ vzpomíná muž. Na domě mu jich napočítali za 950 tisíc korun.

Peníze mu zpětně proplatil stát, uvítal i dary od charit. Opravy dodělal v únoru, po sedmi měsících od ničivé katastrofy. Jenže v tu chvíli přišla další rána v podobě války na Ukrajině. „Hned 25. února jsem se zaregistroval ve skupině Pomáháme Ukrajině,“ líčí další část překotného roku.

Automaticky se rozhodl, že nabídne přístřeší Ukrajincům. A na konci dubna jeho děti uvolnily horní patro domu Julii se synem Antonem. Před bombardováním utekli z města Sumy. „Válku si trochu dovedu představit kvůli tomu, co jsme tady naštěstí jen několik minut zažili. Pomoc z mé strany byla přirozená reakce, aniž bych o ní přemýšlel,“ vypráví.

Dva ukrajinské uprchlíky ubytoval na neurčito, v domě se potkávají sporadicky. Přesto přiznává, že jej dojal vděk. A ukazuje papír popsaný úhledným písmem. „Rodiče Julie mi poslali děkovný dopis. Za to, že jsem přijal jejich dceru s vnukem. Je tam přání hodně štěstí, pozdravy mým rodičům. Dopis mě hodně potěšil.“

Také Julia je svému domácímu vděčná. „Poskytl nám ubytování zdarma s veškerým vybavením. Díky němu jsme se uklidnili. Syn chodí do školy. Moc se mu tam líbí. Učitelé i spolužáci ho přijali výborně,“ říká Ukrajinka.

Ničivá bouře v Moravské Nové Vsi poškodila stovky domů. Po roce se na většině z nich lesknou nové střechy. Do městyse přišla miliardová pomoc od jednotlivců i státu. „Ale žádné peníze nevyrovnají, co se stalo s psychikou dětí a spousty dospělých. Kdyby mně někdo dal miliardy a já to mohl vzít zpět, tak to udělám,“ zdůrazňuje Divoký.

Když na začátku června přišla silná bouře, jeho dcera se začala třást strachy. „Má v sobě těžké trauma. Po tornádu jsme byli u psychologa. Čeká nás letní období, kdy něco může přijít. Trápí mě strach dětí, nejen těch mých. Fyzické šrámy se zahojí, ale hlavní je, aby se zahojily duše dětí a mnoha dospělých,“ dodává.

Tornádo jim dalo políček, krizi ustáli a vzali se

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Filip Stöhr: „Tornádo nás zpočátku rozdělilo. Pak jsme se vzali.“

„Měsíc jsme žili jako poustevníci. Vařili jsme na plynové bombě, nefungovala elektřina. Přebývali jsme v jediné místnosti. A široko daleko nikdo další moc nezůstal,“ vypráví Kateřina.

Její partner přitakává, že některé dny po devastující bouři byly strašné. „Už nám z toho hrabalo. Hádali jsme se. Tornádo nás zpočátku rozdělilo,“ uznává Filip Stöhr.

Přírodní živel jim 24. června v Mikulčicích zničil dům i velkou část rodinného penzionu. Sotva se stačili oklepat z utlumeného podnikání v době covidu, potkala je další rána. Tornádo je zastihlo odděleně. Kateřina byla s dětmi v bytě v hodonínské části Bažantnice, Filip spěchal za čtyřmi hosty na penzion. „Hnala jsem ho tam chvíli předtím. Kdyby přišla nějaká větší bouřka a náhodou vypadla wifi, ať si lidi nestěžují. Že na ně spadne strop, jsme opravdu nečekali,“ říká s ironickým úsměvem.

Filip před bouří pomáhal jednomu z ubytovaných zakrýt plachtou nové auto. Za pár desítek vteřin bojovali o život. „Ještě jsem stihl zavřít dveře do kuchyně. Najednou jako by všechno vybuchlo. Skočil jsem pod postel a omítka se sypala. Všechna okna vyletěla, střecha spadla,“ vypráví Stöhr. Host chtěl v novém voze na poslední chvíli před bouří ujet, spadl na něj štít domu. Naštěstí se mu nic vážného nestalo, jen auto měl na odpis.

Zasažené lidi první noc v šoku chránil adrenalin. „Připadala jsem si jako v Matrixu. Každá vteřina fungovala neskutečně dlouhou dobu. Dokud si člověk nezažije takové trauma, nikdy neví, jak bude reagovat. Jestli jste typ, co se umí zmobilizovat, nebo panikář. Cítila jsem obrovskou vděčnost, že jsem dokázala racionálně jednat,“ vzpomíná Kateřina.

V následujících dnech a týdnech přišel stres, hádky, velké krize. Filip pracuje jako technik kvality v lužické fabrice. Po návratu ze zaměstnání následovala šichta na vlastním domě. „Mnohokrát jsem byl úplně fyzicky vyčerpaný. Znáte jen práci,“ popisuje. Do úzkých jej paradoxně dostávala i obrovská solidarita okolo. „Pomáhalo tu snad třicet dobrovolníků. Pořád se mě ptali, co mají dělat. Už jsem pak chodil jak smrt. Mozek prostě nezvládal,“ dodává.

Odhadci škodu na domě vyčíslili na 2,2 milionu korun. Po roce dřiny rodina bydlí v části penzionu, čeká na dovybavení vlastního bydlení. Vždycky si zakládali na precizní čistotě, penzion chtějí otevřít v létě. „Jen máme velké dilema. Budovali jsme si pověst, hodnocení a neradi bychom o to přišli. Musíme hostům vysvětlit, že přijíždějí do oblasti po tornádu,“ uznávají. V zasažené oblasti zmizely vzrostlé stromy, na mnoha místech zůstávají dělníci a hlučné stroje.

Partneři se shodují, že na červnový zážitek nadosmrti nezapomenou. „Uvědomili jsme si, jak jsou životy křehké. Tornádo nám dalo takový políček, tak jsme se vzali. Ještě nás čeká svatební party,“ smějí se novomanželé.

Kateřina zároveň říká, že se stala odbornicí na všechny meteorologické jevy. „Nikdy jsem nebyla takovým příznivcem různých meteostránek jako teď,“ směje se.

Filip přidává i překvapivý pohled. „Na jednu stranu jsem rád, že jsem to celé zažil a přežil. Byl to fascinující přírodní jev. Kdyby vám někdo řekl, že se vám domem prožene tornádo o síle čtyři, tak odvětíte, že se zbláznil.“

+4

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované