Hlavní obsah

Vizita: Válek místo nadstandardů sehrál jen standardní komedii

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Důvodem otevření tématu zřejmě nebylo nic hlubšího než Válkova obvyklá prostořekost.

Reklama

9. 11. 10:00

Někdy, třeba při pohledu na průzkumy obecné spokojenosti Čechů se zdravotní péčí, úspěchy tuzemských lékařů nebo pěkná umístění v některých mezinárodních žebříčcích, vyvolává české zdravotnictví radostný úsměv.

Článek

Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!

Jindy, jako při úvahách o finanční udržitelnosti a ochotě k systémovým změnám, případně o dostupnosti některých typů péče, je to spíš k pláči.

A pak je tady kategorie témat, která vyvolávají záchvaty gogolovského smíchu skrz slzy. Například když se politici pokusí rozproudit debatu o rozdělení péče na standardní a nadstandardní.

Současný ministr zdravotnictví Vlastimil Válek je mistrem tragikomických dramatických figur, což potvrdil během uplynulého víkendu. Jeho jednoaktovka na téma nadstandardy si jednu Vizitu nepochybně zaslouží.

Nadstandard je pohřbený. Ožít by ale mohl

Kdybychom chtěli popsat samotný průběh čerstvé diskuze o nadstandardech, vlastně bychom k tomu nepotřebovali mnoho. Konkrétně by stačily dvě věty, které zazněly během dvou dnů.

První byla vyřčena v sobotu na programové konferenci TOP 09 a jejím autorem je ministr zdravotnictví a místopředseda strany Vlastimil Válek. „Chtěl bych zákon vrátit do hry,“ pravil ministr v narážce na novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, která zaváděla dělení péče na „základní“ a „ekonomicky náročnější“ a kterou před lety zrušil Ústavní soud.

Druhá věta zazněla v neděli, jejím autorem byl týž ministr Válek a zněla: „Šlo pouze o vyvolání stranické diskuze, nikoliv o konkrétní návrh k realizaci. Žádný takový konkrétní návrh v tuto chvíli připravován není.“

Takže to bychom měli. Zbývá si odpovědět na otázky, proč jsme byli tohoto představení svědky a zda mělo alespoň nějaký smysl.

Válek o nadstandardech začal mluvit jako místopředseda strany na programové konferenci, zjevně aby řeč nestála. Následně z pozice vicepremiéra a ministra všechny ujistil, že nešlo o víc než řečnickou figuru, k níž svými exekutivními silami nemá vůbec co dodat. Takže důvodem otevření tématu zřejmě nebylo nic hlubšího než Válkova obvyklá prostořekost.

Otázka po smyslu celého expozé je složitější. Rozdělení péče na standard a nadstandard je složité a citlivé téma. Spadá – podobně jako diskuze o připojištění – pod širší tematický celek zvyšování spoluúčasti, tedy podílu přímých plateb pacientů na celkových nákladech zdravotnictví.

Politicky proto představuje téměř neprůchodné minové pole, na němž protiargumenty přicházejí snadno, rychle, takříkajíc z první signální soustavy („medicína pro bohaté“, „chudinská péče“ a podobně), zatímco jejich vyvracení vyžaduje složitější a konkrétnější rozvahy nad právním a parametrickým nastavením systému.

Konkrétně koncept rozdělení péče na standard a nadstandard se stal obětí politické chyby Válkova spolustraníka a někdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Ten projevil nespornou politickou odvahu, když samotný systém „základních“ a „ekonomicky náročnějších“ variant péče obhájil před vládními kolegy a posléze i před sněmovní většinou. Jenže při samotném zpracování zákona, který vešel v platnost v lednu roku 2012, se dopustil velkého omylu, kvůli němuž své „dítě“ nedokázal obhájit před Ústavním soudem.

Tuhle krátkou historii českého zdravotnického nadstandardu stojí za to si trochu připomenout.

Zásadním tématem v debatě o nadstandardu je vždy samotné rozdělení péče (či právně přesněji zdravotních služeb) do oněch dvou skupin. Pokud by se mělo odehrát skokově najednou, vyžadovalo by to obří a v důsledku neřešitelnou debatu stovek expertů ze všech zdravotnických oborů.

Ti by za použití profesních, ekonomických a etických argumentů stejně jako za mohutné účasti zdravotnické a farmaceutické lobby položku po položce určovali, zda ten který zdravotní úkon či zdravotnický prostředek má být dostupný všem, anebo představuje jakési drobné přilepšení k levnější, ale jinak stejně účinné variantě léčby. Tato debata by navíc vzhledem k rychlému rozvoji technologií musela běžet permanentně.

Heger se rozhodl tuto překážku obejít tím, že nadstandardy zavedl ve formě jakéhosi pilotního projektu. Pro rok 2012 bylo jako „nadstandard“ určeno jen 18 položek, z toho devět náhrad klasické sádry, dvě oční čočky a sedm vakcín. Plán byl takový, že seznam se bude každý rok rozšiřovat s tím, jak poběží diskuze expertů z jednotlivých odborných společností.

Jako nápad to nevypadalo vůbec špatně. Jenže právě kvůli kýžené pružnosti (aby nebylo nutné kvůli každému rozšíření seznamu pracně otevírat a novelizovat zákon) se seznam nadstandardů stal pouze součástí ministerské vyhlášky a nikoli samotného zákona. A tuhle Achillovu patu v červenci roku 2013 zcela neomylně trefili ústavní soudci a zákon s okamžitou platností zrušili.

Ve svém nálezu přesvědčivě odkazují na mnoho předchozích judikátů na podobná témata. Tak přesvědčivě a obsáhle, až se zpětně zdá zvláštní, že si Heger a jeho legislativci tuhle slabinu neuvědomili hned při tvorbě zákona. Byla to fatální legislativní chyba, která nejen pohřbila projekt nadstandardů pro daný čas, ale ještě jej pro všechny časy budoucí a pro méně podrobné debaty opatřila obecným cejchem protiústavnosti. Ten není úplně spravedlivý.

Podle ústavních soudců Listina základních práv a svobod (v pasáži, kde hovoří o nároku na bezplatnou zdravotní péči) připouští za jistých podmínek existenci plně nehrazených variant péče za příplatek, ale takové omezení základního práva musí vždy provést zákon. Nikoli podzákonné opatření, v tomto případě vyhláška.

„Jak bylo řečeno, podzákonná normotvorba je protiústavní, jestliže meze základních práv a svobod nemůže stanovovat nic jiného než přímo zákon. Tak je tomu i v řešeném případě mezí práva na bezplatnou zdravotní péči,“ napsali v závěru svého přezkumu ústavní soudci. A protože verdikt padl v červenci 2013, zhruba tři týdny po slavném policejním zásahu na Úřadu vlády, měl kabinet Petra Nečase už úplně jiné starosti než ladění reformního nepodarku.

Nicméně platí, že kdyby někdo měl skutečnou odvahu projekt nadstandardu oživit a absolvovat těžkou politickou diskuzi, která by takový krok nepochybně provázela, nebyl by úplně bez šance. Vyžadovalo by to ale mnohem víc než uvolněný projev na stranické konferenci a následné vystrašené popření jeho obsahu.

Tak třeba příště.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba rozbor některého z odborných zdravotnických pojmů nebo zajímavé tipy na čtení z českých i zahraničních médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované