Hlavní obsah

„Osobní život? Na ten nemám čas.“ Jak to chodí v nemocnici, kde chybí sestry

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

Iulian Gant pracuje jako staniční na koronární jednotce. „Nedostatek personálu je jeden z nejaktuálnějších problémů,“ říká.

Reklama

2. 12. 2022 10:40

Zachraňují pacienty po infarktu nebo embolii a vrací je zpátky do života. Sami se přitom skoro nezastaví a patří mezi nejohroženější profese. Jednotka intenzivní péče ukazuje, co je bolestí i hnacím motorem zdravotnictví.

Článek

„Jste moc statečná, bude to dobré. Už jen chvilinku a odpočinete si.“ Konejšivý hlas sestřičky je spolu s občasným zapípáním monitorů a pokyny lékaře tím jediným, co se nyní rozléhá po pokoji.

Primář Jan Bělohlávek asi 80leté pacientce provádí punkci tekutiny, která se jí nahromadila v dutině mezi osrdečníkem a srdcem a ohrožovala ji na životě. Jde sice o bolestivý výkon, ale pacientku kvůli němu nemuseli uspávat. Zatímco jí mezi žebry hadičkou proudí tekutina, opírá se hlavou o sestřičku, která ji drží za ruku a nepřestává ji vlídnými slovy uklidňovat.

Na koronární jednotce kliniky kardiologie a angiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jde rozhodně o jednu z klidnějších chvil. Na vysoce specializované pracoviště intenzivní péče běžně vozí pacienty třeba se srdečním selháním. Lidi, které je pomocí resuscitace nutné doslova vyrvat smrti a vrátit zpět k životu. Jde o adrenalinovou smršť, při níž záleží na každé vteřině. Jindy je ale práce zdravotní sestry přesně o tomhle – držet pacientku za ruku, mluvit na ni a ujišťovat ji, že to zvládne.

„Empatii beru jako běžnou součást té práce. Hlava je nejdůležitější. Vždy se snažíme s pacienty probrat, jak se cítí, a budovat tu vzájemnou důvěru. Byť toho času není tolik, kolik bychom rádi,“ říká Iulian Gant, mladý zdravotnický záchranář, který je zároveň staničním. „Je to jako staniční sestra. Ale tím, že nemám vystudovanou sestru, mám to napsané jako zdravotnický záchranář – staniční. Pro některé lidi je to matoucí, to rozhodně,“ směje se.

Právě časový pres spojený s nedostatkem personálu je podle něj jedním z nejaktuálnějších problémů. Místní oddělení ho má společný s mnoha dalšími po celém Česku. Chronická bolest, o které se sice řadu let mluví, ale dosud se ji nepodařilo vyléčit, se za zdmi nemocnic projevuje jasnými příznaky.

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

Punkci je možné provádět na pokoji a při vědomí pacienta. Personál je oporou.

Koronární jednotka musela například dvě intenzivní lůžka zcela uzavřít a ponechat jich jen šest. Pro plný provoz by tady potřebovali alespoň dalších sedm sester. Ty stávající pracují na 12hodinové směny od sedmi ráno do sedmi večer nebo od sedmi večer do sedmi ráno.

Standardně vše vychází přibližně na 14 směn do měsíce. Přesčasy jsou ale běžnou součástí pracovního chodu. Pojem přesčas zároveň neznamená třeba hodinu ke standardní době navíc. Něco takového se ani nepočítá a ani nezmiňuje. Jde o další 12hodinovou směnu, kterou sestra odslouží nad plán.

Pro Iuliana Ganta se pracovní náplň po nástupu do nové funkce změnila. Že je stále náročná a zasahuje po mnoha stránkách i do osobního života, ale připouští. Myšlenky na pacienty a na práci navíc východem ze dveří rozhodně nekončí.

„Už když jsem pracoval jako záchranář, vždy jsem přemýšlel, jestli jsem udělal vše správně a zda nešlo udělat ještě víc. Zda tam ten pacient další den ještě bude, co se bude dít přes noc a zda jsou všichni v pořádku. Teď s tou novou odpovědností řeším i další věci, hlavně organizační a personální. Ale je mi jasné, že se budu muset naučit trochu vypnout. Syndrom vyhoření je tenký led. Uvědomuji si, že tu trávím spoustu času. Ale ta práce mě opravdu naplňuje,“ říká.

Na oddělení panuje kolem poledne čilý ruch a zdravotníci jako by byli téměř v neustálém pohybu. Seniorku, která už má nyní punkci za sebou, sestřičky ještě doošetřují. Teď ji čeká odpočinek na lůžku ve větším pokoji, kde personál nepřetržitě monitoruje další pacienty. Kromě toho je tu ještě několik samostatných boxů.

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

Ve službě je nyní pět sester. Oddělení by jich celkem potřebovalo asi o sedm více.

„Jestli mám čas na osobní život? Ani ne,“ říká s rozpačitým smíchem mladá záchranářka Ema Varvažovská, která se právě zastavila na vedlejší sesterně. Také ona zmiňuje nedostatek personálu jako problém, který přepracovanost stávajících sil prohlubuje.

„Jak sester není dost, máme hrozné přesčasy a je to náročnější. Ale třeba ty pauzy a oddech, to se tady asi změnit nedá. Pacienti jsou akutní a je třeba, aby tu byl pořád někdo připravený. Ten kolektiv je tu ale skvělý a držíme se. I když je ten den opravdu náročný a nezastavíme se, ta psychická opora je skvělá, kolikrát někdo na sesterně odlehčí situaci nějakým vtipem a práce jde od ruky,“ dodává. Dnes bude Ema Varvažovská pracovat do sedmi večer a zítra ji čeká noční služba.

„Hodněkrát se stane, že jíme třeba ve čtyři odpoledne. Ale většinou se snažíme, aby někdo na oběd šel a prostřídali jsme se, klidně alespoň s krabičkou tady v kuchyňce. Vycházíme si vstříc, protože víme, že 12 hodin, kdy se člověk nenaobědvá a nenasnídá, to je špatné,“ dodává staniční Gant.

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

„Když je příjem, máme v hlavě jen to, že je třeba toho člověka zachránit. Nestane se, že někdo řekne: odbila sedmá, jdu domů. Hodněkrát přetahujeme, jen abychom dokončili, co jsme začali,“ líčí zdravotník.

„Musíte to mít v sobě“

Právě pauzy na oddech a oběd se v posledních dnech ve zdravotnictví opět více řešily a ministerstvo kvůli nim hodlá prošetřit dodržování zákoníku práce. Pokud jde o počty všeobecných sester, jak Seznam Zprávy nedávno upozornily, zdravotnictví by potřebovalo nejméně dalších 1959 úvazků. A kdyby měly české nemocnice tolik lůžek, kolik je potřeba, bylo by nových sester potřeba ještě jednou tolik.

Pozitivní zprávou je alespoň to, že se v posledních letech zvedl zájem o studium. Zdravotnické školy se letos po dlouhých letech zcela naplnily. Nicméně dokončení studia trvá několik let a tou dobou bude vyčerpání stávajícího personálu nejspíš ještě větší.

„Myslím, že ten vzdělávací systém není dobře nastavený a je to příliš dlouhé. Nejvíc se toho stejně naučíte při praxi. Dnes už to asi ani tolik není o penězích, není jich sice pořád mnoho, ale ani málo. I tak ale část lidí odchází mimo zdravotnictví. Je to těžké. Ale myslím, že to kolikrát prostě musíte mít v sobě – vědět, že chcete lidem pomáhat,“ myslí si Iulian Gant.

Okolo procházející lékař Daniel Rob se na něj usmívá a podává mu několik papírů. Se svým kolegou souhlasí, zvlášť práce na podobném pracovišti je podle něj ale naštěstí sama o sobě také velmi motivující.

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

„Hlavním pohonem pro nás je, že je ta práce motivující. Opravdu zachraňujeme lidské životy, což všude nezažijete. Rozhodně to není rutina,“ říká lékař Daniel Rob.

„Ten tým je perfektní. Opravdu tady zachraňujeme lidské životy, což všude nezažijete. A i v tomhle počtu děláme špičkovou invazivní medicínu. Rozhodně to není rutina. Dopad na osobní život to ale každopádně má. Moje manželka i celá rodina jsou z toho trochu nešťastné,“ přidává lékař své zkušenosti.

Dvojice prochází okolo nástěnky s vánoční výzdobou a fotkami. Momentky svědčí o tom, že se místní kolektiv rád schází i mimo práci, nedávno třeba při rozlučce s bývalou staniční. Mezi fotkami je ale i snímek muže obklopeného zdravotnickým personálem.

Foto: Daniela Přádová, Seznam Zprávy

Iulian Gant ukazuje, že na nástěnce mají zdravotníci fotografie ze společných akcí i momentku z návštěvy vyléčeného pacienta. O život tady s covidem bojoval dva měsíce, nakonec vše dobře dopadlo.

„Tenhle pacient tady byl za covidu. Opravdu velmi vážný a těžký případ. Strávil tady asi dva měsíce a šance byly minimální. Nakonec to ale dobře dopadlo a po čase nás přišel pozdravit a poděkovat. Taková zpětná vazba je pro nás nesmírně důležitá. Když najednou toho člověka nevidíte na lůžku, ale na vlastních nohách, tak je to skvělé, “ usmívá se zdravotník.

Vděk pacientů je pro místní personál výraznou vzpruhou i při těžkém pracovním vypětí. Právě to přitom covidová pandemie zahnala do téměř neúnosných mezí. Jednotka byla během té doby rozdělena na infekční a neinfekční část.

Pacientů tady leželo více a byli zároveň v nejtěžších stavech na mimotělních obězích. Nikdo z personálu na nejtěžší měsíce nevzpomíná rád. Dnes už ale zrušený filtr mezi infekční a neinfekční zónou připomíná jen tyč zabudovaná ve stropě. „Snad se to nevrátí,“ dodává staniční.

Kromě toho podobně jako jeho kolegové doufá v jediné – že se co nejdříve podaří sehnat nové pracovní síly a stávající tým posílit, aby mohl mít více oddechu, ale i více času na samotné pacienty.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované