Azylová turistika. Chudé matky s malými dětmi se musí stěhovat i co rok

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvanáct let neustálého stěhování s dcerou a synem mezi azylovými domy, přebýváním u rodiny a nájmem, který si nezvládala udržet, popisuje paní Petra klidným, věcným až odevzdaným hlasem bez lítosti.

V jeden okamžik ale odhalí tlak, kterému denně čelí. „Strašně mě to děsí… co bude dál,“ poznamená během popisu, že v azylovém domě v Žamberku je už půl roku, což znamená, že opět musí řešit, kam se přestěhuje za dalších šest měsíců.

Azylové domy totiž poskytují zpravidla ubytování na jeden rok. Protože slouží jako záchytné bydlení pro lidi, kteří potřebují překlenout krizové životní situace a ztrátu bydlení.

Jenomže v řadě případů dochází k tomu, že si lidé nedokáží stále bydlení za rok sehnat, a přechází tak z jednoho azylového domu do druhého. Vžilo se pro to označení „azylová turistika“.

Sociální pracovnice a vedoucí azylového domu Cesta pro rodinu v Žamberku Dagmar Jansová popisuje, že zhruba každá desátá matka s dětmi, která se do služby dostane, potřebuje vlastně jen pomoci se vzájemnou komunikací s rodinou. Dalším 40 procentům matek pak chybí finanční nebo hmotná podpora.

„Přibližně 50 procent klientek přechází z azylového domu do dalšího azylového domu,“ konstatuje Dagmar Jansová. Důvodů je podle ní vícero - putování může být jejich životní styl, nebo mají disfunkční návyky, které je obtížné měnit. Často se ale stává, že azylovými turistkami jsou i matky s dětmi, které tak přitom žít vůbec nechtějí.

„Komerční byty jsou drahé nebo majitelé často zvyšují nájmy, až je situace neúnosná. Případně si najdou nového nájemce, který nemá děti,“ říká sociální pracovnice. Dodává, že sociální byty pro takové případy chybí.

Petřin případ ilustruje, jak beznadějnou situaci některé matky s dětmi zažívají, zatímco systémová pomoc jejich potíže úplně neřeší.

Redakce zná celé jméno Petry, příjmení ovšem nezveřejňuje, aby její situaci nezhoršila a neuškodila jejím pokusům se z pasti vymanit.

Do azylového domu v Žamberku se Petra s dětmi vrátila ze sociálního bytu v Šumperku. I zde je totiž pravidlo, že délka pobytu je na rok.

„Nevyhodí vás hned po roce, nejsou takoví, ale je to bydlení zpravidla na rok,“ říká Petra s tím, že si zároveň našla práci. Z pohledu podmínek sociálního bytu tak podle jejího tvrzení současně přestala být „sociální případ“, i když jiné stabilní bydlení nesehnala.

Získat nájem je pro Petru prakticky nemožné hned z několika důvodů. „Co mě asi nejvíce svazuje, jsou kauce. I když pracuji, snažím se hledat bydlení, tak je to pro mě strašně složité,“ říká.

Vypočítává, že vedle kauce je potřeba v jednom měsíci zaplatit jak nájem za první měsíc, tak i za ten následující, protože nájem se většinou platí vždy na měsíc dopředu.

„Takže když se to sečtete, tak to máte částku kolem 50 tisíc korun. To se opravdu nedaří našetřit, mám dceru, která nastupuje na střední školu, a mám syna v šesté třídě, bojujeme, jak se dá, a můžu říct, že jeden plat je málo,“ vypočítává Petra.

V práci aktuálně vydělává okolo 22 tisíc korun, za azylový dům platí společně s dětmi sazbu kolem 10 tisíc korun, nájem se pohybuje kolem 15 tisíc korun. Ke všemu kvůli neustálému stěhování přišla o všechen nábytek. Což jsou pro ní další výdaje, na které při zabydlování nemá peníze.

I kdyby se Petře podařilo finance získat, naráží na další úskalí. Matky s dětmi nejsou vnímané na trhu s bydlením jako spolehliví nájemníci.

„Když vidí mámu samoživitelku s dvěma dětmi, tak pro ně nejste spolehlivý člověk, který bude mít každý měsíc zaplacený nájem. I když se snažíme, co to jde,“ říká Petra.

Souhlasí s ní Dana Pavlousková, ředitelka Klubu svobodných matek. Popisuje, že často matky naráží na předsudky, že jsou nespolehlivé. „Odmítají single rodiče. Samotné označení riziková nájemnice, které je běžné pro vnímání samoživitelek, ještě ztěžuje jejich situaci, protože zde panuje obava, že nebudou schopné hradit nájemné v případě výpadku zaměstnání nebo nemoci. A když si představíte samoživitelku se psem, je téměř sci-fi najít pro ni jakýkoliv podnájem,“ říká Dana Pavlousková.

Často je také podmínkou bezdlužnost. I to je pro Petru, ale i další matky problém. „Bohužel matky samoživitelky mají dluhy. Taky mám nějaké dluhy a zařizuji si insolvenci,“ konstatuje Petra.

Do dluhů se měla dostat opět kvůli bydlení. „Když vám hrozí, že vás vystěhují z bytu, tak co uděláte? Vyzkoušíte všechno možné. Jdete do nevýhodné půjčky. A pak to není z čeho splácet, já to vím, ale o to bydlení nechcete přijít,“ vysvětluje Petra.

Poprvé se do azylového domu dostala jako těhotná těsně před porodem syna. „Přítel je cizinec a nešlo to. Bylo tam psychické násilí, trochu i fyzické násilí. I moje rodina říkala, ať odejdu, že to nejde. Když to tak řeknu, to byl můj start v azylovém domě,“ vypráví.

Přechodně bydlela u své sestry, která má ale také děti a menší byt, a jak říká „nejde u ní být do nekonečna“. Když si dříve pronajala byt, doplatila na to, že menší děti jsou často nemocné. „Vždycky, když jsem si našla práci, tak jsem skončila na ošetřovném a dostala výpověď,“ konstatuje.

Obecně mluví o tom, že by matkám v podobné situaci pomohlo, kdyby existovaly „levnější nepřepálené byty“.

Podle Českého statistického úřadu žilo ke konci roku 2023 v zemi 5 463 osob v azylových domech.

Zpráva o vyloučení z bydlení v roce 2024, za kterou stojí Platforma pro sociální bydlení společně s Ostravskou univerzitou, pak odhaduje počet osob v azylových domech na šest tisíc. Z toho dva tisíce jsou děti.

Pomoci má zákon o podpoře v bydlení, který byl velmi komplikovaně prosazen během letošního roku. Mimo jiné tento zákon označuje osoby v azylových domech za zvláště zranitelné a cílí na ně pomoc se zabydlováním. Zákon má být účinný od roku 2026.

Paralelně se ovšem už zmíněný Klub svobodných matek rozhodl zaměřit cílenou finanční pomoc matkám, které uvízly v azylových domech.

Ředitelka klubu Dana Pavlousková mluví o tom, že pro matky v azylových domech je cesta k běžnému nájmu prakticky uzavřená. Rozhodly se proto matkám poskytovat jednorázovou finanční injekci.

„Naší prioritou je proto pomáhat rodinám samoživitelů zvládnout to nejzásadnější – zajistit stabilní bydlení, práci a přístup k základním potřebám, jako jsou potraviny. Teprve když jsou tyto životní jistoty naplněny, může přijít prostor pro další kroky – vzdělávání, rozvoj nebo větší soběstačnost,“ říká.

Klub oslovil azylové domy ve všech krajích a snaží se navázat dlouhodobou spolupráci s cílem vytipovávat matky, které naráží na realitu trhu s bydlením. Podařilo se dopomoci prvním šesti matkám k bydlení. „Byť se toto číslo nemusí zdát vysoké, je důležité zdůraznit, že projekt je koncipován jako dlouhodobý a nelze jej uspěchat,“ říká Pavlousková.

Jednou z klubem podpořených žen je paní Soňa - dostala jednorázově 50 tisíc na vybavení a nájem.

Reportéra vítala v městském sociálním bytě v Pardubickém kraji. Smlouvu sice podepsala na rok, ovšem tvrdí, že pokud na ní nebudou stížnosti a řádně bude platit, smlouvu prodlouží.

„Když jsem zjistila, že dostanu byt, tak to ze mě spadlo,“ říká Soňa. Narazila ale na další problém.

Sice získala od města za pomoci OSPODu byt, kde platí zvýhodněný nájem bezmála 6100 korun a doplácí k tomu ještě 1500 korun zálohu na energie. Popisuje ale, že stěhováním přišla o veškerý nábytek, který zůstal ve vlhkém sklepě.

„Děti by neměly kde spát, já bych neměla kde spát. Prostě by nebylo nic,“ říká a ukazuje, že v bytě byla k dispozici jen kuchyňská linka.

A vysvětluje, že našetřit peníze na nábytek neměla z čeho. Na azylový dům se dostala v prosinci před Vánoci, v lednu pak porodila syna.

„Jenom si vezmete špatného chlapa a skončíte někde, kde jste vůbec být nechtěli,“ říká Soňa.