Článek
Citace z byznysového pořadu Agenda Seznam Zpráv: Ministerstvo pro místní rozvoj a agentura CzechTourism během několika týdnů rozhodnou, jestli zaplatí za to, aby bylo Česko součástí průvodce restauracemi Michelin. Vydavatel průvodce za to chce deset milionů korun na tři roky.
Zazněly, zcela správně, kritické argumenty pro i proti. Ostatně podívejte se a přečtěte si je zde.
V jiných časech, za jiné ekonomické situace, pokud by stát kynul penězi a přemítal nad možnostmi, jak co nejrozmanitěji podpořit cestovní ruch, by nabídka Michelinu stála za rozmysl. Gastronomický a turistický obor během posledních tří let asi milionkrát padl do mdlob. Především kvůli covidovým lockdownům. Vzpomínáte na svépomocí vyrobená okénka, z nichž orouškovaní top baristé prodávali kolemjdoucím svou lahodnou etiopskou arabiku?
Některé podniky se z mrákot probraly, jiné, žel, zhasly. Přeživší prožily a stále ještě prodělávají nejhorší éru za posledních několik dekád. Coby fanatický fanoušek hospod, kaváren, vináren a restaurací s nimi upřímně soucítím – toto konstatování je prosté jakékoliv ironie či sarkasmu. Seriózně tvrdím, že útulná (politicko-fotbalová) pivnice nebo (romantický) restaurant s lahodným jídlem a vínem jsou součástí kulturního života společnosti.
Bohužel. Především Putinovým „přispěním“ se Česko ocitlo v situaci, kdy je každá koruna drahá. Dovolíte-li, znovu odkážu na text Seznam Zpráv, tentokrát glosu věnovanou dětem z chudých rodin, které o polední přestávce hladoví.
Doplním fakta: do projektu Obědy do škol se oproti loňským 929 letos zapojilo rekordních 1 204 školek, základek, středních škol. Není to důvod k jásání. Čím dál víc rodičů evidentně není z nejrůznějších důvodů schopno zajistit potomkům základní potřebu – prostý školní pokrm. Na teplé jídlo, dost možná jediné za celý den, šlo loni 65 milionů, letos už 137 milionů korun. Pro srovnání: ve školním roce 2015/2016 obědy zdarma dostalo 521 školáků, letos půjde už o 10 297 dětí.
Primitivním počtářským úkonem, a vezmeme-li v úvahu, že děti stráví ročně ve škole dvě stě dnů, se dobereme rezultátu, že by – na „úkor“ Michelinu – mohly měsíčně projíst zhruba půl milionu.
Obědy jim nyní platí Evropská unie. Pokud by ale Česká republika rozpustila (ano, navzdory všem byrokratickým překážkám) deset milionů do jídelen, možná by každé dítě dostalo jednou měsíčně zákusek. Štrúdl, banán, buchtu s povidly, jablko. Kremroli.
Zažily by okamžiky, které dělají svět sladším.
Zatímco michelinské hvězdy, jakkoli se často prezentují jako úspěch celého Česka, na který bychom měli být společně hrdí jako na zlatou olympijskou medaili, jsou v první řadě vizitkou a reklamou soukromníků, kteří je vlastní, podnikatelů a kuchařů. Nic víc, nic míň.
Omlouvám se všem milovaným kavárníkům a hospodským. Ale volba, do čeho investovat veřejné peníze, je, myslím, jasná.
