Hlavní obsah

Pod čarou: Nestyďte se za chipsy a taveňák. Jídlo pro lepší lidi neexistuje

Matouš Hrdina
Editor newsletterů
Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Jak se zbavit předsudků, užít si jídlo a ještě na tom ušetřit?

Reklama

21. 5. 14:00

Jídlo není jen nutná životní potřeba, ale také věc, skrze kterou se snažíme vypadat lépe před ostatními. Nejrůznějších tlaků je ale už tolik, že se spousta lidí sžírá pocity viny bez ohledu na to, co si zrovna nandají na talíř.

Článek

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

„O víkendu máme oslavu u příbuzných,“ říká mi nedávno kolegyně v redakci. „Budou řízky, že jo?“ odvětil jsem s předpokladem, že krkovička v trojobalu k tradičním rodinným sešlostem tak nějak patří. „Ne, oni jsou takoví lepší lidi, budou saláty podle Ottolenghiho,“ zněla odpověď. Následovala dlouhá debata o tom, jak a proč se signalizování vkusu skrz nakládané citróny, zátar a granátová jablka dostalo až na české maloměsto, a závěr byl jasný – trendy se v oblasti jídla střídají stále rychleji a většinu hodnot a významů si do potravin projektujeme naprosto iracionálním způsobem.

Někteří to dělají záměrně a pořád, jiní jen občas a nevědomky, ale většina z nás dává tak jako tak jídlem na odiv své společenské postavení. Není na tom nic zvláštního a nemá příliš smysl kritizovat či zesměšňovat, že když se chce někdo v restauraci předvést, objedná si místo utopenců steak. Stejným způsobem můžeme ostatně dávat najevo i to, že žijeme zdravě (objednám salát) nebo sledujeme trendy (zvolím tu nejnovější etnickou kuchyni). Signalizování jídlem se dopouštějí i ti, kteří si dávají tlačenku i přesto, že jim vůbec nechutná, aby působili jako člověk z lidu nebo bohém se smyslem pro ironii.

Potíž ale nastává ve chvíli, kdy tyhle signály nevysíláme jen pro lidi ve svém okolí, ale i pro sebe samotné. Zvnitřňujeme si vlastní hodnotové soudy a když náhodou jíme něco, co se jim vymyká, stydíme se sami před sebou a cítíme se špatně. Mohlo by se zdát, že naše chutě jsou přirozená záležitost, ale i tady bohužel platí (stejně jako třeba v partnerských vztazích), že naše emoce a touhy formuje hlavně naše okolí a společenské trendy.

Už tolikrát jsem při přípravě nejrůznějších oslav a přátelských večeří slyšel, že „tohle jídlo je skvělý a mám ho moc rád/a, ale nedělej to, měli bychom si radši dát něco jiného“ – tedy něco, co v nás nevyvolá výčitky a pocit nepatřičnosti. Důvodů pro tyhle pocity je mnoho, ale přece jen se mezi nimi dají rozlišit ta nejdůležitější kritéria, podle kterých dnes jídlo považujeme za vhodné, hodnotné a celkově „lepší“.

Kult zdraví a čistoty

Názory na to, co je vlastně zdravá strava, se střídají už od nepaměti, ale v posledních letech trend zdravých a „čistých“ potravin nabírá na obrátkách. Nejrůznější detoxifikační smoothies už nabízí každý lepší supermarket a postupem času se jen rozšiřuje seznam domnělých jedů, které nezodpovědné jedlíky přivedou do hrobu – začalo to u tuků, pak přišly cukry, bílá mouka a vůbec všechny zlé karbohydráty, a těžko říct, na co se tahle kedlubnová kruciáta zaměří příště.

Publicistka Bee Wilson ve svých povedených kniháchčláncích o současné gastronomii podotýká, že slovo kult není v případě zdravé stravy metaforou, ale doslovným popisem situace – skutečně to totiž občas připomíná náboženství. Snaha o dosažení „čistoty“ bývá často v rozporu s vědeckými poznatky o dané potravině, silnou roli hrají místo logiky emoce a pocity.

Výsledkem přehnané posedlosti zdravou a „čistou“ stravou pak bývají jednak četné podvody a klamavá reklama (stačí se podívat na nejrůznější influencery prodávající nesmyslné potravinové doplňky), ale především zničené zdraví lidí, kteří se ve snaze o očistu těla dopracovali až k ortorexii, tedy poruše příjmu potravy definované právě obsedantním rozebíráním škodlivosti potravin.

Wilson varuje, že tyto lidi rozhodně nelze zesměšňovat tím, že si za svou posedlost mohou sami – obsese zdravou stravou je totiž toxickou a nefunkční, ale zcela pochopitelnou reakcí na reálné potíže v současném potravinovém průmyslu. Značná část především průmyslově vyráběných potravin skutečně obsahuje nejrůznější škodlivé látky, podmínky ve zvířecích velkochovech jsou otřesné. Výsledná panika a zděšení nad kvalitou a původem jídla otevírá dveře nejrůznějším šarlatánům, kteří slibují zdraví a „očistu“.

Není náhodou, že stejný sled příčin a následků můžeme pozorovat i v politice (objektivní a neřešené společenské problémy nahánějí lidi do náruče extremistů všeho druhu) a stát se pak může i to, že se v antivaxerském táboře před časem vedle neonacistů či příznivců konspiračních teorií ocitli právě i nejrůznější influenceři na pomezí wellness a ezoteriky.

Farmářovy poctivé ředkvičky

S kultem zdravé a čisté stravy souvisí i sílící odpor k průmyslově vyráběným potravinám a polotovarům a důraz na přírodní, poctivé, lokální a ekologické suroviny, ze kterých bychom si měli pravidelně kuchtit. I v tomto případě jde o zcela logickou reakci na nedostatky běžných potravin a prospěšnost poctivě uvařeného jídla z kvalitních surovin lze jen těžko zpochybňovat. A stejně tak i zde platí, že se z původně hezké myšlenky snadno stane iracionální kult a materiál pro nepoctivý marketing.

V první řadě je potřeba brát ohled na systémové potíže, kvůli kterým si tento typ stravování nemůže dovolit každý. Nejen v době současné potravinové krize tu hrají zásadní roli peníze a vedle nich také dostupnost volného času a samotného zboží – k širší nabídce zeleniny a dalších „farmářských“ výrobků se často paradoxně lépe dostanou lidé ve velkoměstech než na vesnici a ne každý má prostor, energii a čas na to, aby každý večer pro rodinu či naopak jednočlennou single domácnost dlouze vyvařoval.

Velmi často v této oblasti dochází k neférovému moralizování (ať si nestěžují, že jsou tlustí, když neumí a nechtějí vařit), které ovšem zcela ignoruje výše popsané systémové potíže i prostý fakt, že vaření ze základních surovin prostě není povinnost, pro mnoho lidí to není praktické a mají bezesporu nárok na to, aby i průmyslově vyráběné polotovary nebo hromadné stravování bylo v dostatečné kvalitě – je normální uvařit večeři z masoxové kostky či fazolí v konzervě, které neobsahují jedy (proto je také dobré ocenit, jak výrazně nám v tomto ohledu ve srovnání se zbytkem světa pomáhají přísné evropské regulace).

Ještě absurdnější jsou pak triky, kvůli kterým lidé posedlí poctivou a kvalitní stravou vyhazují peníze za lákavě vypadající nesmysly. Bio hovězí z malé farmy je jistě lepší než kuřecí párek z obřího masokombinátu, ale luxusní himálajská růžová sůl je stejný kámen jako ta obyčejná za pár korun z anonymního pytlíku, craft beer z lokálního minipivovaru je často břečka maskující pachuť závějemi chmele, aioli je stejně průmyslové a nezdravé jako majonéza a já osobně se často s přáteli hádám o tom, že kmín či majoránka z laciné supermarketové řady nejspíš vyrostly na stejném poli jako dvakrát dražší pytlíky od prestižních značek. Ale co naplat, stůl obložený lahváči Gambrinus a balkánským sýrem z řady Clever prostě nepůsobí stejně nóbl jako tabule s farmářskými sklenicemi a pravou řeckou fetou, diktát vkusu je neúprosný.

Novoty lepších lidí

Když dané jídlo drží krok s trendy čistoty, zdraví a ekologie, je to sice důležitý předpoklad k jeho povýšení na statusový symbol lepších lidí, nicméně jej automaticky nezajišťuje. Posledním z důležitých aspektů je (zdánlivá) novost a unikátnost, která z nezajímavé a přežité stravy pro masy udělá exkluzivní záležitost. Z povahy věci ovšem vyplývá, že zrovna v tomto ohledu musí docházet k neustálým změnám, protože věc, která byla včera k nalezení jen ve vybraných bistrech, bude už zítra chytat prach v regálu v Lidlu.

Udělat z něčeho novotu lze různými způsoby, ale ten asi nejrozšířenější popsal gastronomický newsletter Vittles (který obecně doporučuji k odběru) jako „cokoliv, co je lepší verze něčeho jiného“. Tedy stačí vzít jakoukoliv potravinu, znovu ji „vynalézt“ a zabalit do jiných výše popsaných trendů.

Možná nejkřiklavějším příkladem jsou bistra, která se snaží udělat luxusní jídla z hranolků, hotdogů nebo hamburgerů – jejich trik zdaleka nespočívá jen v tom, že z laciného fastfoodu dělají trendovní záležitost. Tamní zákazníci zároveň mohou předstírat, že trendy neřeší a rozhodně nejsou snobi, když si přece dávají hranolky s majonézou místo humra či sushi. Jenže všichni i tak dobře vědí, kolik ty hranolky z „autentického belgického“ bistra stojí, a logika signalizování vkusu a majetku tak zůstává nezměněna.

Lidé, kteří se rádi pouštějí do těchto her, jsou pak nakonec odsouzeni k neustálému vyhodnocování dostupnosti a popularity daného jídla tak, aby si nepokazili renomé něčím zcela nudným a všedním. Právě polotovary a průmyslové potraviny nevyšly z módy jen kvůli jejich nezdravosti, ale hlavně kvůli masové rozšířenosti a lacinosti. Je to paradoxní vzhledem k tomu, že v poválečných dekádách naopak byly symbolem pokroku a moderního životního stylu, který osvobodil ženy od otročení u plotny s nekonečně bublajícími polévkami a guláši – kolo trendů se ovšem obrátilo a výsledkem je i renesance tradičních kulajd a koprovek v některých domácnostech i luxusních restauracích.

Absurditu těchto neustálých názorových veletočů skvěle mapuje kniha Scoff, ve které Pen Vogler dokumentovala vztah jídla a třídní příslušnosti v průběhu britské historie. Jídla přisuzovaná vyšší společnosti a dělnické třídě se tam zcela náhodně střídají už stovky let a typickým příkladem je třeba pití ginu, který se z opovrhovaného chudinského alkoholu stal výsadou trendovních barů, i když jde stále o prostou kořalku s kořením. Kromě samotných potravin jsou důležité i zvyky okolo nich, a Volger tak podotýká, že zásadním znakem společenského postavení je třeba i čas, kdy jíme. Typický je třeba brunch, protože to, že máme čas se v úterý v 10:45 povalovat u míchaných vajíček v kavárně, o našem postavení naznačuje víc než dost.

V Česku sice třídní rozdíly (zatím) nejsou tak zásadním tématem jako v Británii, ale na druhou stranu nelze pominout, že signalizace sociálního postavení skrze jídlo je zrovna v postkomunistické východní Evropě neméně důležitá. Při vzpomínání na 90. léta (i následující dekádu) celkem jasně vyvstává to, jak se tehdy nově vznikající česká střední třída kromě jiného vymezovala i postupným „objevováním jídla“.

Ve zpětném pohledu je docela legrační, jak do kategorie luxusních novot patřívaly třeba i čínské polévky nebo nakládaný hermelín, další dotek luxusu přinesly pizzerie otevírané uprchlíky z balkánských válek a pak to šlo pořád dál a dál – objevily se „prvorepublikové“ cukrárny, pak farmářské obchody. Potom čeští bobos znovu objevili maso v podobě všeho farmářského, trhaného a přeštického, a celý proces stále pokračuje.

Nestyďte se za hranolky

Právě sociální sítě umožňují stále jednodušší a sofistikovanější vysílání těchto signálů a navíc také vedou ke stále většímu pokrytectví a v úvodu zmíněným pocitům viny a nepatřičnosti. Z lákavých fotek na instagramu totiž na první pohled není zřejmé, že jejich autoři ve zbytku času jedí o poznání méně atraktivní a trendy věci, a výsledkem je dost falešný obraz o tom, co je vhodné a hodnotné jídlo. Možná to sice začne nabourávat aktuální posun k větší autenticitě a bezprostřednosti instagramových momentek (příkladem je třeba roztomilý účet Jídlo Realness), ale předstírání a péče o veřejný obraz tu nejspíš zůstane i nadále.

Oblastí, kde se protínají snad všechny výše popsané hodnotové soudy a trendy, je tzv. junk food (česky by ho šlo popsat jako společnou množinu rychlého občerstvení a laciných nezdravých polotovarů), jehož konzumace také v lidech vyvolává zdaleka nejvíc výčitek. Langoše, chipsy nebo kuřecí stripsy rozhodně nejsou ničím čistým, přírodním, neprůmyslovým, novým, exotickým ani nedostupným, a naprosto tak popírají všechny aspirace, které si s jídlem spojujeme.

Některé výzkumy sice ukazují, že konzumace junku není jen výsadou chudých, ale projevuje se napříč společenskými vrstvami (i hranolky něco stojí a i bohatí někdy rádi omočí kuře v BBQ omáčce), ale i tak s sebou stále nese často nezasloužené stigma (nemusí jít jen o večeře v KFC, já osobně třeba od kamarádů schytávám sodu za pojídání chutných a praktických tavených sýrů).

Velmi dobře tento paradox nedávno shrnula publicistka Anne Helen Petersen svou glosou o tom, že pojídání junk foodu z nás nedělá horší lidi stejně, jako nás nijak nevyvyšuje krabička s bulgurem a brokolicí. Drtivá většina lidí dobře ví, že polotovary a fast food nejsou ve větším množství ideální zdravá strava, ale k jejich konzumaci je vedou jiné, zcela racionální a přirozené důvody, kterými není možné opovrhovat.

Rada „jezte, co vám chutná a neřešte to“ v praxi samozřejmě naráží na spoustu dalších překážek, které nelze jen tak pominout. Velká část žen (ale čím dál tím více i mužů) své preference ohýbá kvůli nepolevujícímu tlaku na štíhlost a ideály krásy a strach z toho, že budu tlustý/á, nezmizí ani potom, co se zbavíme jiných nesmyslných hodnotových soudů o jídle.

Pořád tu ale zůstává stud, který v nás nad pytlíkem hranolek nevyvolává poznání, že jíme něco nezdravého či škodlivého, ale hlavně pocit, že se tím řadíme mezi horší a méně hodnotné lidi, se kterými je něco v nepořádku. Jídlo ovšem nemá morální charakter. Měli bychom si uvědomovat, co a proč jíme a jak to ovlivňuje naše zdraví, ale to neznamená, že bychom se za své volby měli stydět a investovat zbytečný čas a peníze, abychom si skrze jídlo budovali lepší image.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované