Článek
Je-li mi úzko, vzpomínám s láskou na ztracený ráj dětských odpolední. Četl jsem. Pořád. Cokoliv.
Fandil jsem Boříkovi a spol., Mauglímu, Jonášovi z Ostrova přátelství, listoval Tajným deníkem Adriana Molea, trápil se Mikulášovými patáliemi a vegetil si na Mikulášových prázdninách.
Ach, jak já si přál být Kopčemem z Lovců mamutů! Nebo Old Firehandem z Pokladu na Stříbrném jezeře. Zanoření se do hlubin geniální mysli Julesa Vernea bylo extatické. Alfred Assollant mě vybavil do života moudrostí Hrdinného kapitána Korkorána.
Pak tu byly samozřejmě Děti z Bullerbynu. A o pár let později My děti ze stanice Zoo.
Nemyslím, že mi školství dalo cokoliv, co by se mohlo byť vzdáleně rovnat citu k četbě. Inspirací byla rodinná tradice (četli všichni), ale škola – jakkoliv socialisticky pokřivená – ve mně tuhle vášeň netlumila. Díky. Leč ani nepodporovala. Na základce jedničky ze čtenářských deníků a výborné ze slohů jen vyvažovaly shovívavé dvojky z chemie.
Mohlo by vás zajímat:
Vzpomínám na spolužáka, který, kdyby vyrůstal dnes, možná mohl být českým Banksym. Úžasně talentovaný výtvarník. Bohužel natrefil na rigidní učitele, kteří jeho nadání nejenže nedokázali rozpoznat, ale ještě jej za něj trestali.
Když mimoděk kreslil na pijáky svá čarokrásná díla v lekcích matematiky nebo fyziky, pro něž měl nulové vlohy, cupovaly zabedněné soudružky kantorky jeho znepokojivá díla na atomy. Do žákovské knížky prskaly vzteklé vzkazy rodičům. Tragédie pro kluka. Ztráta pro umění. Hrůzné vysvědčení pro maloměstskou školu.
Proč vás tím obtěžuji. V pondělí jsme publikovali analytický článek o povinných a někdy pětkami hodnocených domácích úkolech.
Rád bych doplnil niterný pohled. Chci věřit, že v roce 2023 v centru intelektuálně vyspělé Evropy už nikdo z učitelů netrestá žáky za talent proto, že se neprojevuje ve zvoněním vyhrazenou dobu.
Baví-li školáka, já nevím, fyzika, ale nejde mu dějepis, OK. Příčetní pedagogové jeho osobnostní nastavení rozklíčují. V historii jej poučí o základním minimu. U fyziky se ale budou snažit vychovat nového Einsteina. I s pomocí domácích – nehodnocených, nýbrž čistě motivačních – úloh jej podpoří v jeho vášni.
Pokud takový hoch/dívka neví, o čem přesně pojednává duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, nešť. Krleš! Krleš! Krleš! V éře AI je to dokonale jedno.
Říkám, nekoukejte na osnovy, na učební plány.
V mnoha školách se to už děje. Dejte dětem důvěru. Pozorujte je. Podpořte v oblastech, k nimž přirozeně tíhnou.
Tak vyrůstají mimořádné osobnosti.
Svět se mění závratnou rychlostí. Metamorfózou prochází i profese učitele. Už nesmí být strašidelnou trestající autoritou. Nýbrž vlídným navigátorem, který pomůže dětem zachytit svištící ocas komety času.
